„hej, nerušit” křikl jsem z pokoje, když se z obýváku ozývaly hlasité zvuky. Byl jsem ponořen do světové literatury a rozhodně musím udělat všechno pro to, abych závěrečný test dal a dostal se do posledního ročníku.
„sorry” přišel se omluvit Chan, který tam pravděpodobně celou dobu horlivě diskutoval s Hyunjinem. Protože Changbin je celou dobu tady a dělá si svoje. Lépe řečeno, spí jako zabitej.
Jen jsem nad tím mávl rukou a otočil další stránku. Bylo toho tak neskutečně moc. Chtělo se mi brečet.
„jak ti to jde?” Chan si sedl na postel a upřel pohled na sešity, co se povalovaly okolo mě
„no...” poškrábal jsem se nervózně na zátylku „jde to” pokýval jsem hlavou a nebral v úvahu ten fakt, že to opravdu nejde. Nejsem na letopočty nejlepší, nepamatuju si je, je to jako vražda. Jsem rád, že si vůbec pamatuju datum narození všech v tomto bytě.
„kdyby jsi potřeboval pomoct, tak řekni” usmál se na mě než odešel a já měl zase klid.
×××
Nevěděl jsem, jak dlouho už se učím, ale jedno bylo jisté. Už byla tma.
Byl jsem unavený a chtělo se mi spát. Taky jsem dneska nebyl s Minhem a můžu říct, že mi chybí.
Zvedl jsem se z postele. Přehodil přes Changbina ještě jednu deku, protože během dne jsme zjistili, že má teploty, celý den nevylezl z postele a když se probudil, tak kňučel, že ho všechno bolí.
Ještě jednou jsem zkontroloval jeho výšku teploty. 38.2°
Nespokojeně jsem si pomlaskl a obklad, co měl na čele, jsem znovu namočil a vrátil mu ho zpátky.
Rozhodně jsem nechtěl, aby takhle trpěl. Bylo mi ho líto.
Povzdechl jsem si a potichu opustil pokoj.
Při pohledu na nástěnné hodiny, mi málem spadla brada na zem. Byla přesně půl noc.
Chan stále seděl na gauči a sledoval nějaký film a Hyunjin, ten už asi spal.
„jak mu je?” zeptal se mě Chan, když zmerčil, že jsem tady
„stále má 38°” odpověděl jsem a šel ke vchodovým dveřím
„a ty jdeš kam?” stále měl přišpendlené oči na televizi a ani se nepohl
„za Minhem” vzal jsem klíč, co mi tu nechal, v případě, že bych chtěl přijít za ním
„budeš tam spát?” konečně se na mě otočil
„asi jo” nejdříve jsem chtěl očekovat situaci a pak se rozmyslet
„dobře, tak dobrou” nic víc neřekl, prostě mě takhle poslal teď k šípku.
Víc jsem nic neřešil a odešel. Dveře od protějšího bytu jsem odemkl a potichu vešel. Všude byla tma a ticho. Nic se tu nehýbalo. Asi spal.
Vyzul jsem si pantofle a šel do útrob bytu.
Po tmě jsem došel ke dveřím od ložnice, pomalu je otevřel a rozhlídl se. Opravdu potichu a klidně oddychoval.
Jeho postel mi byla právě teď na blízku.
Dveře jsem zavřel a vydal se k němu. Nemohl jsem odtrhnout zrak. Osvětlovalo ho jen světlo měsíce, přesto vypadal tak roztomile.
Bez ostychu jsem si lehl vedle něj a přitulil se. Jeho ruka se atomaticky přehodila přese mě a přitáhl si mě blíže k němu, více to snad už ani nešlo. Přesto bylo vidět, že stále spí. Jen jsem se usmál. Věnoval mu lehký polibek a zavřel oči.