Konec.

                                    

                                          
Zrak jsem nervózně sklopila, jelikož jsem měla hrozný strach. Byla jsem neskutečně nervózní. Jungkook okolo mne prošel a zastavil se přede mnou, opřel se o zeď, u které jsme stáli. „Co když s tebou nechci mluvit?" ušklíbl se dráždivě. 
                          
„Jungkooku, prosím. Dovol mi si s tebou promluvit." skoro až jsem žadonila. Nejistě jsem zamrkala. „Tak mluv." pobídl mne se stalým úšklebkem. 
                          
„J-já nevím, k-kde začít. P-proč žárlíš na Jimina?" bylo to první, co mne zrovna napadlo. Hned po vyslovení mi došlo, jakou blbost jsem to vůbec vypustila z úst. „Proč bych žárlil na tvého kluka?" svraštil lehce obočí. „Není to můj kluk, proč si to myslíš?" snažila jsem se bránit svou i Jiminovu čest. „Nehraj to na mě, spala si s ním, když jsme spolu chodili." 
                          
„Jungkooku, to není pravda. Proč tomu věříš?" odporovala jsem. „Viděl jsem tě s Yoongim a vím, jak na tebe Jimin kouká." 
                          
„Jungkooku, Yoongi není Jimin. A s Jiminem jsme jen kamarádi. Proč prostě jednou v životě nevěříš tomu, co říkám já?" zvýšila jsem trochu hlas, už jsem začínala být opět zoufalá. „Proč? Protože si mi zlomila srdce. Věřil jsem ti, řekl jsem ti něco, co si žádná předtím nezasloužila a ty si mi ublížila. Nechala ses líbat od mého nejlepšího kamaráda! Sakra, já vím, že jsou to lži! Ty bys s Jiminem nikdy nespala, Jimin by mi to ani nikdy neudělal. Ale já nemůžu překousnout to, že si se líbala s Yoongim. Dobrovolně si do toho s ním šla. Já nevím, jestli ti můžu věřit. Vždycky, když na tebe myslím, vidím tě s ním. J-já.. nebyl jsem pro tebe dost dobrý?" nakonci se jeho hlas začal lámat. On to myslí vážně?
                          
Zvedla jsem zrak a ten se setkal s jeho zraněným a smutkem zničeným obličejem. Oči se mu lehce leskly. Z naší debaty, která se konečně mohla někam hnout, nás vyrušil hlas dívky přicházející z tanečního parketu. „Tak tady jsi Kookie. Proč jsi tady s tou chudinkou a ne se mnou? Chci s tebou tančit." hodila po brunetovi svůdný úšklebek. 
                          
„Nech nás, něco tady řeším." odbyl ji Kook. „Ještě, že už zítra navždy vypadne, už s ní nebudeš mít, co řešit." ušklíbla se škodolibě a pohrdavě si mne prohlédla. Jungkook nechápavě pohlédl na mne. „Ty odjíždíš?" nechápal. Chtěla jsem mu odpovědět, ale jeho zřejmě přítelkyně mne předběhla, „Ano, konečně budeme mít pokoj. Nebudeš si jí muset všímat." usmála se na Kooka přeslazeně a více se k němu nalepila. 
                          
Do očí se mi nahrnuly slzy, ani nevím proč. Celé mi to přišlo smutné, byla jsem zmatená a rozrušená. Potřebovala jsem odejít. Chtěla jsem být sama. „O-mlouvám se, musím jít." hlas se mi pomalu lámal. Prošla jsem mezerou mezi Jungkookem a jeho přítelkyní. Ušla jsem několik kroků, mé nohy mne vedly k východu, který se schovával na konci chodby. Slzy se mi v očích hromadily stále víc. 
                          
„Janne, ne! Počkej." ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se tím směrem. Sledovala jsem, jak ke mně Jungkook míří. Skoro až běžel. „Prosím počkej." křikl na mne. Zastavil se necelý metr přede mnou. Zadýchaně se předklonil a rukami se zapřel o kolena. Párkrát se rychle nadechl, aby se uklidnil a srovnal stav plic. „Jungkooku, já prostě nevím, co ti říct. Potřebuju ti toho tolik říct, ale teď to nezvládnu." sklopila jsem zrak. Kook se narovnal a přešel blíže ke mně. Hlavu nahnul k mému uchu a promluvil, „Tak pojďme někam jinam." navrhnul. Místo odpovědi jsem jen nejistě zvedla zrak a nechápavě jsem se mu zahleděla tváře. „Dobře." souhlasila jsem nakonec. 
                          
Pohybem ruky mne pobídl, abych šla, což jsem udělala. Společně jsme se vydali k východu. Opustili jsme halu, kde se konal právě probíhající ples. Venku už bylo chladno. Foukal studenější vítr. Mým tělem projela vlna ochlazení, lehce jsem sebou zachvěla. Na mých ramenech se najednou objevilo sako černé barvy. Překvapeně jsem se otočila na bruneta jdoucího po mém boku.