39) Miluju tě, Jungkooku

                                    

                                          
Poté, co jsem sama sebe přímněla ke spánku a zahrála si hlavní roli v zcela nereálném světě, tedy v říši snů, jsem se vzbudila. Sama od sebe jsem dobrovolně opustila to místo, kde si má mysl ráda pohrává s realitou. Ve většině případech ošklivým způsobem.
                          
Sluneční paprsky již nějakou dobu drze a sebejistě procházely skrze plastové žaluzie, které jim v tom měly zabránit, avšak neúspěšně, jak je již známo. 
                          
Tenké pramínky patřící naší největší známé hvězdě osvěcely vše, co bylo v Jungkookově ložnici přítomno. Veškerý nábytek. 
                          
Můj pohled okamžitě vyhledat jediného právoplatného obyvatele zmiňované místnosti, tedy hnědovláska ležícího na druhé polovině manželské postele. 
                          
Jungkook stále v klidu oddychoval, za což jsem byla ráda, jelikož jsem tak měla možnost přemýšlet nad tím vším, co se včera stalo a popřemýšlet, co se může stát, až se vzbudí. 
                          
Vedle mne právě leží osoba, která mi jako první a jediná řekla, že mne miluje a prozradila mi své city k mé maličkosti. 
                          
První osoba, která mne kdy políbila. Jediná osoba, která mne ochránila před nebezpečím.
                          
Samozřejmě osobu, která mne přivedla na svět a dala mi život, vlastně mou matku, do toho nepočítám, jelikož rodičovskou lásku nelze srovnávat s ničím.
                          
Jungkook mi nikdy, když pominu naši minulost spojenou se začátkem mého života v tomto městě a na zdejší škole, neublížil a neustále mne chrání. 
                          
Nikdy jsem k nikomu necítila to, co k němu. Ten pocit bezpečí v jeho hřejivé náruči. Tu slabost pro jeho krásný úsměv, jehož krásu mi odkryl.
                          
To nutkání koukat mu do jeho, až podezřele a neobvykle, tmavých očí, jenž mi nedávají možnost odtrhnout pohled. 
                          
I když bych někdy v jeho přítomnosti raději jen mlčela a hloupě na něho hleděla, nevzdala bych se toho. 
                          
I přesto, jak se ke mně občas chová chladně a nepřístupně, což bych spíš nazvala jako opravdu troufalé označení a silné slovo, cítím se s ním v bezpečí a to je to hlavní.
                          
Jungkook je opravdu jeden z nejvíce arogantních a opovržujících chlapců, které znám, spousta lidí se modlí, abych dostala rozum a opustila ho dříve, než mi ublíží nebo se mi něco stane, avšak právě s ním se cítím chráněná. 
                          
Občas si s ním připadám jako v Pomádě. On je Danny a já Sandy. Této podobnosti se už před nějakou dobou smála Sonwu, čemuž se upřímně řečeno nedivím. 
                          
Až na to, že Sandy se kvůli němu dokázala změnit, na což já nemám vůli.
                          
Nevím, co mám teď dělat. Je značně vidět, že jsem ho nejspíše včera naštvala, ale já prostě nedokážu právě teď nikde ve svém nitru najít tu odvahu a říct mu něco podobné váhy jako vyslovil on. 
                          
Je až směšné, jak nezkušená v tomto všem jsem, ale opravdu to je skutečnost. 
                          
Možná to ostatním lidem příjde jednoduché, říct někomu „Miluji tě.", avšak pro mne je to nehorázně obtížné. 
                          
Co když si ze mne jen dělal srandu a nemyslel to vážně? Ale proč by to dělal? 
                          
Po celou tu dobu, co jsem uvnitř mé hlavy nechala volně poletovat všechny tyto myšlenky a úvahy, přičemž jsem se snažila jim nějak porozumět a vzít si z nich nějakou radu či přijít řešení mého osobního problému, jsem nespouštěla zrak z jeho klidně spící tváře.