Kapitola 2: Výcvik

                                    

                                          
"Jde se na věc.", zašeptal Metalix a spolu jsme doletěly na střechu Fort Knoxu. On díky své turbíně v trupu, já svýma raketovýma botama, které jsem od něj dostal na začátku výcviku. 
                          
"Co to je?", zeptal jsem se. To jsou raketové boty. Jelikož můžeš být supersonicky rychlý, tyhle boty tu rychlost pozvednou na vyšší úroveň." Okamžitě jsem si je nandal a postavil se." Tak, začneme z lehka...", začal Metalix, ale já už neposlouchal a rozběhl jsem se. A než jsem se nadál, naběhl jsem plnou rychlostí do stromu. Bolelo to,, ale Metalix mi řekl :" Shadowe, to máš z toho že mě neposloucháš."  Pomohl mi vstát a já zhanbeně svěsil hlavu. "Promiň.",  zamumlal jsem. Nechtěl jsem před ním vypadat jako neposlušné nemehlo. "To nic.", řekl Metalix klidně, "Z tebou bude práce, tak to abychom začali..." 
                          
Rychle jsme našli ventilaci a vlezli do ní. "Jsi si jistý že tu nejsou senzory?", zeptal jsem se Metalixe. "Jsou tu, ale sabotované", odpověděl. Prolezli jsme ventilací do trezoru a já žasnul: tolik zlata jsem nikdy neviděl. "Kolik toho vezmeme?", zeptal jsem se. "Tolik, kolik potřebujeme.", odvětil Metalix, "Tunu." Okamžitě jsem začal zbírat zlaté cihly do speciálního kufru, ve kterém se zlato zmenšilo a bylo v něm proto víc místa. "To mi připomíná, jak jsem tě učil krást", zavzpomínal Metalix 
                          
"Ne, takhle se to dělá.", řekl Metalix a mě překvapovala jeho trpělivost. Už po páté se mě snažil naučit já v chůzi ukrást nepozorovaně kus ovoce že stánku. Postavil jeden cvičný stánek a hrál prodavače. "Nesmí si tě nikdo všimnout, ani nesmí vědět, že tam jsi.", pokračoval, "nezapomeň že lidé tvůj druh neobjevili, takže se to musíš naučit, jestli nechceš skončit v laboratoři." Na další pokus už mi to šlo líp, ale pořád jsem se měl co učit. Na sedmý pokus jsem v Metalixových očích uspěl. 
                          
Nad tou vzpomínkou jsem se pousmál "Jde se." rozhodl Metalix, "zlata máme dost." Okamžitě jsem se vrátil do ventilačního systému a za pět minut jsme byli venku. Poté jsme nasedli na motorky a odjeli po dálnici. 
                          
"Nesmíš tolik přidávat plyn, stačí málo." , smál se Metalix, když jsem asi po desáté až moc přidal a skončil zadkem v trávě. "Ale říkal jsi, že rychlost je cesta k úspěchu.", nahodil jsem. "To je.", přikývl Metalix, "Ale ze začátku musíš trochu zpomalit."
                          
"Máme společnost.", varoval mě Metalix. Ohlédl jsem se a viděl dvě policejní auta a helikoptéru. "Okamžitě zastavte vše vozy!", zakřičel jeden policista z helikoptéry. Metalix zbvedl pravou ruku a ohnul všechny prsty kromě prostřeníčku. "Přidej!", zakřičel na mě a sám přidal.