Kapitola 1: Záchrana

                                    

                                          
O osm let později... 
Pohlédl jsem na budovu přede mnou a hodnotil její bezpečnost. Vedle mě seděl můj kamarád a učitel, který mi zachránil život. 

                          
Probral jsem se svázaný na nějaké kovové židli. "C-co se děje?", vymáčkl jsem že sebe. "Ale ale, odpálení se probral", ozval se posměšný hlas. Zvedl jsem hlavu a viděl Eggmana. Strachy jsem ani nedýchal. "Co po mně chcete?", zeptal jsem se tiše. "Dobrá otázka, řekněme", začal Eggman, "že chci něco vyzkoušet. První část experimentu si prospal." "Jakého experimentu?", zeptal jsem se. On se pousmál: "mezitím co jsi byl v limbu jsem ti do krve přidal trochu tohohle séra", řekl a vytáhl ampulku z temně fialovou tekutinou. "Chemickým složením tě otravovat nebudu, toho máš dost ze školy. Musím ale říct, že máš štěstí. Když jsem to zkoušel na jiných tvorech, zůstal po nich jen mastný flek." Při tom si něco zapsal na papír, pak pokračoval: "A teď vyzkouším, jak budeš reagovat na všech sedm chaosových smaragdů. TEĎ!", zakřičel a robot u pultu něco zmáčkl. Najednou jsem byl uzavřen v skleněné kopuli a na mě zamířilo sedm paprskometů, každý obsahoval jeden smaragd. Naráz se všechny spustily a já ucítil prudkou bolest. Po pár vteřinách se ozval ten robot:" Doktore Eggmane, hrozí exploze, musíte se dostat do bezpečí." "A proč jako?", ptal se rozčíleně Eggman. "Protože ten výbuch v sobě má sílu všech smaragdů." Na to Eggman běžel k nějakému stroji, ve kterém zmizel. Ozvala se siréna, po které následoval výbuch. Jako by vycházel ze mě, ale stejně jsem nebyl roztrhán na kousky. Pak mě opustily síly a to poslední, co jsem vydělá byly hvězdy ve vesmíru. 
                          
Slyšel jsem hlas, kovový ale s emocema. Otevřel jsem oči a hned potom zase zavřel. "Jak ti je?", zeptal se mě. Otevřel jsem oči a strnul strachy. Přede mnou stál nějaký robot. Připomínal mi Sonica. Měl červené oči a v trupu turbínu. "K-kdo jsi?", zeptal jsem se a myslel jsem při tom na Eggmanovi roboty. On jakoby můj strach vycítil a řekl: "Jmenuju se Metalix. A ty?" "Shadow", odpověděl jsem. "Je zázrak že jsi ten výbuch přežil", začal Metalix, "co s tebou Eggman prováděl?", zeptal se mě. Překvapením jsem vytřeštil oči. "On tě ne..." "Ne, neposlal.", skočil mi do řeči, "Toho chlapa nenávidím, i když mě jeho děda vytvořil. Tak co ti udělal? Moje skenery v tobě registrují spoustu negativní energie, normálně by tě už roztrhala na kousky." Zamyslel jsem se. Poté jsem řekl: " tvrdil že do mé krve přidal nějaké sérum." Metalix pokýval hlavou."Víš jaké?",zeptal se. "bylo tmavě fialové a v jeho přítomnosti jsem se cítil nesvůj. Prý to zkoušel i na jiných." Metalix se zamyslel. "Napadá mě jen jedno takové sérum. To bylo Obscurium. Prohlubuje vše negativní ve všem, na čem bylo použito. A dál?" "Použil na mě nějakých sedm smaragdů..." Metalix vytřeštil oči. "On na tebe vypustil sílu všech sedmi smaragdů? Já věděl že jsem je zahlédl." 
Po chvilce váhání jsem se zeptal: "Co to se mnou udělalo?" Metalix chvíli mlčel, pak řekl: "Shadowe, zřejmě z tebe chtěl udělat jistý druh zbraně, ale to se mu nepodařilo. Podle mých propočtů budeš asi v šestnácti nesmrtelný." "COŽE?", vyjekl jsem. Metalix pokračoval: "Síla těch smaragdů tě obdaří nezranitelností a přestaneš stárnout. Ale budeš častěji pociťovat vztek a nenávist. To sérum prohloubilo tvé negativní já." Tak proto jsem teď chtěl někomu vrazit, prolétlo mi hlavou. Pak jsem si vzpoměl na rodinu. "Musím se vrátit domů.", řekl jsem a už jsem vstával. "Potíž je v tom", nahodil Metalix, "že domů se dotaneš jen pomocí chaosového smaragdu, a ty jsou bůh ví kde. Ke všemu jsi momentálně moc slabý na to abys jev hledal. Tady jsme oba v nebezpečí, mohli by nás chytit a zkoumat. Proro ti pomůžu. Pojď.", řekl a vedl mě do lesa.
                          
"Tak co?", Metalixův hlas mě vytrhl ze vzpomínek. "Ta banka vypadá dobře hlídaná, ale obranný systém není stavěný na nás. Jak se ta budova jmenuje?" Metalix po chvíli řekl: "Fort Knox."