Pokračování příběhu Dostatečně krásná: Vybraná a Dostatečně krásná: Chráněná. Hrozí nepochopení děje a souvislostí.
Půl roku má Kristin, vybraná za sedmou Oblast, za sebou. Zbývajících devět dívek svádí bitvu o srdce prince. Mezi nimi se Kris, jež...
Štíhlé prsty uvolnily své sevření. Sněhově bílý hrnek dopadl na podlahu. Okamžitě se roztříštil. Tmavovlasé dívce se zatočila hlava. Cítila se jako v pasti. V kleci, z níž nebylo úniku. Hrdlo se jí svíralo, břicho ji bolelo, hlava třeštila. Musela pryč. Nohy ji sotva nesly. Klopítavou chůzí se jí povedlo dostat až ke dveřím, jež vedly z jejích komnat na chodbu, která ji mohla zavést ke schodišti. Jakmile se Kris ocitla mezi dveřmi, zarazila se. Jako kdyby najednou nemohla dál. Zdálo se, jako kdyby dveře představovaly hranici, kterou nebyla schopna překročit. Lapala po dechu, hlava se jí točila, viděla rozmazaně. Cítila, jak se pod ní podlamují nohy.
„Kristin?“ zaslechla z dálky hlas svého strážného. „Kristin!“ vykřiknul a třemi kroky byl u ní. Podepřel ji, načež ji opatrně vzal do náruče. Toho dne se mu poprvé zdála jako ze skla. Křehká překrásná ozdoba, jež se mohla při hrubší manipulaci rozpadnout. V tmavě vínových šatech vypadala ještě bledší, než skutečně byla.
„Co se stalo?“ zděsila se Sabin, když dívku přinesl zpět do jejího pokoje.
Společnými silami ji uložili. Dívka se okamžitě schoulila do klubíčka.
„Tak co se stalo?“ naléhala Sabin.
„Doufal jsem, že to mi řekněte vy,“ opáčil Bastien, s prosbou se otočil na Luciu a Nicci. Zatímco jednu poslal pro nejlepší přítelkyni své paní, druhá pospíchala pro mladého krále. Jako první se vrátila Lucia, jež s sebou přivedla blonďatou pětku. Lorelay se bez váhání posadila na postel a služebné i se strážným poslala na chodbu.
„Měla si někdy pocit, že už si za hranicemi svých možností?“ zeptala se tmavovláska dívky, jež seděla na její posteli a bedlivě ji pozorovala. „Ani jsem si to neuvědomila. Prostě jsem vyběhla z pokoje a pak... Jako kdyby se celý svět zastavil. Už jsem nemohla dál. V noci jsem byla tak unavená, že jsem už ani nedokázala usnout. Jídlo se zdálo bez chuti, vodou jsem se pomalu dusila. Sotva jsem stála, natož chodila. Přála jsem si jediné. Zatáhnout závěsy, lehnout si, zavřít oči a na nic nemyslet. Vypnout. Alespoň na chvíli...“ ruce se jí třásly pod návalem vzpomínek. „Bylo by to stejné, že? Kdybych zůstala...“
Lorelay netušila, co na to říct. Tak moc si přála mít Kristin u sebe. Nemohla však přehlížet, jak moc ji to ničí. „Vrať se domů, Kristin,“ šeptla. „Vrať se tam.“
„Lorelay...“
Blondýnka se posunula blíže k ní a pomalu vzala její roztřesené ruce do svých dlaní. „Uteč odsud, dokud můžeš, ano?“ naléhala. „Odejdi, dokud ještě není pozdě.“
Kristin namáhavě zavrtěla hlavou. „Bojím se, že už pozdě je. Královna mě nechá zabít tak či tak.“
Blondýnka strnula. Když se jí Kristin svěřila s tím, že za vším stojí právě Karine, nedostala příležitost se tím více zabývat. Ta představa jí naháněla hrůzu. „Proč ji Matthew tedy nezavře?“
„Nemůže,“ odpověděla prostě tmavovláska. „Musel by ji chytit při činu.“
„To se nestane,“ uchechtla se Lorelay.
Kris jí věnovala nechápavý výraz.
„Já být královna, tak nechám jiné, aby za mě odvedli špinavou práci. Proč bych si měla špinit ruce já?“
Dávalo to smysl. Královna možná byla zrádcem, ale rozhodně na to nebyla sama. Služebné, poslíčci, kuchtíci... Všichni tak nenápadní, že by je nikdo nepodezříval.
Opatrně se posadila. Zády se namáhavě opřela do polštářů.
„Mluvily jsme spolu, když si šla vyprovodit Edit. Zdála ses v pořádku.“
„A taky jsem byla,“ uznala Kris. „Alespoň dneska. Zdálo se to o trochu snazší.“
„Co se stalo?“ zeptala se dívka laskavě. Nechtěla na svou přítelkyni spěchat. Uvědomovala si ovšem, že do místnosti může kdykoli vtrhnout vyděšený král. Před ním by už z dívky nemusela dostat jediné slovo.
„Dostala jsem tohle,“ pomalu se postavila na nohy, přešla na balkón, a když se vrátila do pokoje, nesla v ruce královské oznámení. Venku byla už tma, což ji zaskočilo.
„T-to...“ zadrhla se blondýnka.
„Není ti zle?“ uchechtla se Kristin smutně.
„Vážně už je konec?“ chtěla vědět Lorelay.
„Skoro,“ přisvědčila sedmička.
„A přesto je v nedohlednu. Tohle nikdy neskončí, Lorelay, teď už ne. Chápeš?“
Blondýnka vstala z postele, vzala jí za ruce a dovedla k velkému zrcadlu. „Přes všechno, co se stalo... Přes všechno čím jsme si prošly...“ mávla rukou k zrcadlu. „Přežily jsme. Stále tu jsme,“ usmála se. „Bojíme se, přejeme si utéct, uniknout, ale příležitost jsme pro to dostaly a rozhodly se zůstat.“
Měla pravdu.
„Ať už si tu zůstala z jakéhokoli důvodu, stále ještě můžeš vycouvat. Možná ti v té chvíli na hlavě bude sedět koruna, ale stále budeš mít šanci být volná.“
„Víš o té dohodě s Anthonym...“
Lorelay váhavě přikývla.
„Pak taky víš, že až tě požádá o ruku, budu moct odejít.“
Blondýnka sklonila hlavu k zemi, jako kdyby na něco sbírala odvahu. Nakonec znovu pohlédla na jejich odrazy. „Až se tak stane, neohlížej se,“ promluvila s největší naléhavostí, jaké byla schopna. „Neohlížej se na nic a nikoho. Poprvé v životě nemysli na nikoho jiného, jen sama na sebe. Protože jen tak budeš konečně šťastná.“
_______________________________________
Kristin:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Která postava z tohoto příběhu vám je nejvíce sympatická? 🤔
