Pokračování příběhu Dostatečně krásná: Vybraná a Dostatečně krásná: Chráněná. Hrozí nepochopení děje a souvislostí.
Půl roku má Kristin, vybraná za sedmou Oblast, za sebou. Zbývajících devět dívek svádí bitvu o srdce prince. Mezi nimi se Kris, jež...
Kočár zastavil na příjezdové cestě. Tmavovlasá dívka se nenamáhala čekat, než zastaví i ten druhý, a hned k němu zamířila.
„Rose!“ křikla na svou mladší sestřičku, jež z něj jako první vystoupila.
„Kristin!“ oplatila jí dívka a než se starší nadála, pevně ji objímala.
„Ahoj, sestřičko,“ ozval se mladík, jež vystupoval jako poslední.
„Edwine,“ usmála se na něj sedmička. „Jak se ti daří?“ zeptala se. „A neříkej mi, že se taky budeš ženit,“ nakrčila obočí. Ne, že by mu to nepřála. Už nyní měla však pocit, že přišla o mnoho. Chyběla u spousty důležitých momentů. Nechtěla propásnout další.
Její nejstarší bratr si propletl prsty se svou snoubenkou a šťouchnul do Edwina, aby jej popohnal.
„To ne, ale...“
„Ale co?“ naléhala Kristin netrpělivě.
„Budu se stěhovat.“
„Cože?!“ vyprskla dívka.
„Do čtyřky.“
„Eh...“ vydechla tmavovláska. Rukou si přejela po tváři.
„Nemůžeš mi to vyčítat. Tyler se už odstěhoval, bude se ženit, Monica má svou rodinu a ty jsi tady. Máte své životy a já...“ obhajoval se okamžitě Edwin.
„Já ti to nevyčítám. Jen jsem to nečekala. Přeju ti to, jen...“
„Máš starosti?“ pohladil ji po zádech.
„Tak nějak,“ přitakala princezny. Pravdou bylo, že se spoléhala právě na Edwina, že se o jejich tři mladší sestry postará v případě, že by se rozhodla zůstat v zámku.
Dveře druhého kočáru se otevřely. Jakmile Kimberly s Audrey stanuly po boku svých rodičů, Kristin se zhluboka nadechla. „Ví to?“
„Holky? Ještě ne.“
„Budeš jim to muset říct,“ upozornila ho jeho mladší sestra.
„Nemohl jsem. Ne teď, když se odstěhoval Tyler. Přišly o tebe a...“ odmlčel se.
Nejmladší z Pennerových se akorát rozběhla ke své sestře, kterou viděla naposledy při korunovaci. Ta poklekla, a jakmile k ní dívka doběhla, pevně ji k sobě přitiskla. Jak tam tak klečela, přemýšlela nad tím, jaké měla dětství. Její starší sourozenci jí vždy byli po ruce. Pomáhali jí, starali se o ni, byli tam, když je potřebovala. A teď, když byla řada na ní, byla pryč. Opustila své mladší sestry a přesto, že to nedělala z vlastní vůle, nyní přemýšlela, že je opustí navždy. Hleděla do očí Rose a věděla, že nesmí dopustit, aby se tak lehce vzdala svého dětství. Stále měla nárok užívat si života. Kristin musela po odchodu Monici dospět příliš rychle a byly chvíle, kdy ji za to nenáviděla. Nyní nenáviděla samu sebe za to, že si Rose musela procházet tím samým. Nikdy to neměla dopustit. Nikdy neměla dovolit, aby si Audrey přišla sama. Aby měla pocit, že ji opustila další sestra. Nikdy neměla vzít Kim část rodiny. Nemohla myslet na sebe. Musela myslet na ně.
„O mě nepřišly,“ zašeptala, když se odtáhla od své sestry a pohlédla Edwinovi zpříma do očí. „Máš právo na vlastní život,“ usmála se na něj.
„To ty ale taky,“ chytila ji Edit za ruku. „Jestli je něco, co si nám neřekla a...“
„Ne, Edit. Nic tu není,“ ujistila snoubenku svého bratra. „Všechno bude dobré,“ nevěděla, zda se tím snaží ujistit ji nebo samu sebe. Ať to bylo tak či onak, nepomohlo to. Přesto se ke své rodině otočila zády a rázným krokem se vydala do zámku.
Natáhla se po klice, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Přemýšlela, kdy naposledy se na tyto dveře namáhala klepat.
„Dále!“ ozvalo se okamžitě.
Teprve tehdy vzala za kliku a vstoupila do pracovny krále.
„Kristin,“ Matt se postavil na nohy a zamířil k ní. Byl pouhý metr od ní, když dívka pozvedla ruku na znamení, že má zastavit. Poslechl. „Děje se něco?“
„Přijela moje rodina.“
„Kris...“
„Nech mě to říct, Matte. Pokud to neřeknu teď, neodvážím se k tomu nikdy,“ požádala jej, plně si vědoma toho, jak moc pravdivá její slova jsou. „Miluji tě.“ Hleděla mu do očí. Bylo to těžší, než čekala. Zvláště ve chvíli, kdy se v jeho očích objevila jiskřička naděje. „Jenže když jsem teď viděla své sestry, já... Nemůžu je nechat samotné. Vím, že je asi těžké to pochopit, ale já byla vychovaná tak, abych prvně myslela na ostatní a pak až na sebe. A proto...“ natáhla k němu ruku s krabičkou, kterou jí před několika týdny dal. „A proto si tě nemůžu vzít,“ stálo ji veškerou sílu, kterou v sobě měla, vyřknout ona slova. „Nemůžu být sobecká, Matte. Ne vůči nim.“
K jejímu překvapení se král usmál. Byl to smutný úsměv, jež dívce lámal srdce. Přistoupil k ní ještě blíže. „Tohle si nech,“ kývnul ke krabičce, jež skrývala zásnubní prstýnek. „Je tvůj. Nech si ho pro případ, že by sis to rozmyslela, dobře?“ pohladil ji po tváři. „Jsi ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl,“ zašeptal.
„Proto ses do mě ale nezamiloval,“ neptala se. Konstatovala to.
Matt se uchechtl. „Ne, proto jsem se do tebe nezamiloval,“ uznal.
„Měla bych jít.“
Král přikývl. Obrátila se tedy čelem ke dveřím a on ji nechal. Nepokoušel se ji zastavit, protože nemohl. Tohle bylo její rozhodnutí a on to respektoval. „Kristin,“ oslovil ji, když otevřela dveře. „Jen... Pamatuj si, že místo po mém boku patří tobě. Nikomu jinému.“
V dívčiných očích se zaleskly slzy. Místo po jeho boku patří královně, ne princezně. Proběhlo jí hlavou těsně předtím, než přikývla. Toužila se k němu rozejít. Obejmout ho, políbit. Znovu. Naposledy. Věděla však, že kdyby to udělala, nikdy by už nedokázala odejít. A ona musela. Proto prošla dveřmi a jakmile je za sebou zavřela, nechala po své tváři stéct první slzu. Jsou chvíle, ve kterých nedokáže být statečný ani ten nejsilnější člověk. A pro Kristin byla tahle chvíle jednou z nich.
_______________________________________
Nezabíjet, děkuji! 😶🙄
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
A za těch 20k přečtení také děkuji! 💞
Kdybych mi tehdy někdo řekl, že jednou bude děkovat za 200k, nevěřila bych mu 😅
