Kapitola 25

                                    

                                          
Tohle Kristin nenáviděla ze všeho nejvíce. Když se musela loučit s někým, kdo jí byl blízký. Věděla, že se Edit zase vrátí, ale netušila kdy a na jak dlouho. Přeci jen měla na práci i důležitější věci. 
„Kdy si mi to chtěla říct?" nevydržela to, když doprovázela dívku ke kočáru, jež na ní čekal před zámkem.
„Kdy jsem ti chtěla říct co?" zeptala se Edit nechápavě.
„O tom zasnoubení."
Dívka zastavila a těžce polkla. „Jak?" 
„Prstýnek," zasmála se Kristin. 
Edit ovšem do smíchu nebylo. „Takhle ses to dozvědět neměla," přiznala. Zdálo se, že bojovala sama se sebou. „Měla jsem si ho sundat," zamumlala naštvaně. 
„Ale proč?" nechápala Kris. „Jsem za tebe ráda! Nemohla bych být šťastnější," ujišťovala ji tmavovláska. „Vždyť jsii jako moje rodina, Edit. Jsi jedna z mála, kdo chápe, čím si procházím. Je dobře, že alespoň jedna z nás našla své štěstí," vzala dívku za ruku a vedla ji dál po cestě. 
Nechtěla, aby se její přítelkyně zlobila. Ona byla prostě jen zvědavá. V duchu si nadávala, že měla mlčet. Že to měla vydržet. „Edit, můžeš pro mě něco udělat?"
Dívka bez váhání přikývla. 
„Dohlédni mi na Audrey," požádala ji. Kývla na jednoho ze svých strážných. Bastien vytáhnul ze své uniformy obálku a podal jí ji. „A tohle..." zhluboka se nadechla. „Tohle dej jednomu z mých bratrů."
„Kterému?"
„Edwinovi. A nebo ne. Tylerovi," rozhodla se nakonec. „Ten to spíš pochopí."
„O co jde? Vypadáš nervózně." 
Kris přikývla. „Psala mi Monica."
„Tvá starší sestra?"
„Ano. Potřebuji někoho, kdo opatrně připraví rodiče na to, že se s ní začnu scházet."
„Kristin, to není dobrý nápad..." protestovala okamžitě Edit.
„Já vím. Ale na tom nesejde. Je to má sestra."
„Odpouštíš příliš snadno. Může ti kdykoli ublížit znovu," varovala ji rozvážně její přítelkyně. 
Sedmička znovu přitakala. „Udělala bych to pro všechny své sourozence a netvrď mi, že ty ne." 
Edit její ostrý tón zaskočil. „Máš pravdu. Vytrpěla sis toho už tolik... Nechci aby ti ubližoval někdo další." 
Tmavovláska se usmála a natáhla se, aby kolem své přítelkyně omotala paže. 
„Pamatuj si, že nikdo ti nemůže ublížit, pokud ho nenecháš."
Toho si Kristin byla vědoma. 
Často nechávala lidi ve svém okolí, aby se k ní chovali hrubě. Zatímco ona se snažila být upřímná, dostávalo se jí jen lží. Nenáviděla se za to, že se vždy snažila všem vyjít vstříc, pomoci jim, podpořit je a být jim oporou. Nesnášela ty chvíle, kdy ona potřebovala jejich pomoc. Pomoc, které se jí nedostávalo a ona o ni nehodlala prosit. To raději vše zvládla sama. Nechtěla svými starostmi zatěžovat své okolí. Proč by jiní měli nést na bedrou její problémy? Ne vše ovšem mohla zvládnout sama. Občas pomoc prostě potřebuje každý. Jsme jen lidé. 
Dívky se odtáhly. Starší z nich si mladší přidržela před sebou za ramena. Najednou se bála odjet. V očích své přítelkyně viděla bolest, která jí přišla až příliš velká na to, aby ji mohl zvládnout jeden člověk. Když si vzpomněla na jejich první setkání, nemohla uvěřit tomu, kde byly teď. V jaké situaci se nacházely. Když odjížděla ze zámku poprvé, věřila, že si Kristin vezme Anthonyho. Jinak si to ani nedokázala představit. Nyní doufala, že se to nestane. Ani jeden z nich nemiloval toho druhého. Sedmá Oblast by tím sňatkem získala mnohé. Dívka, jež z ní pocházela, by za to ale musela zaplatit nesmyslnou cenu. Musela by obětovat své štěstí, lásku, bezpečí... Musela by se vzdát celého svého života. To po ní nikdo nemohl chtít. Edit si vyčítala, že přesně to od ní očekávala. Brala jako samozřejmost, že by si Kristin prince vzala, kdyby dostala příležitost. Jejich Oblast potřebovala přízeň královské rodiny. Tu by jim tento sňatek zaručil. Nikdy předtím nepřemýšlela nad tím, co všechno to onu tmavovlásku bude stát. Když tu teď jen tak stály a vzájemně si hleděly do očí, nepochybovala o tom, že by to Kris bez váhání udělala. Děsilo ji to. 
„Kristin..." víc ze sebe nedostala.
„Povíš mi, jak se jmenuje ten šťastný?" zeptala se sedmička. Najednou vypadala strašně unaveně. 
Edit se zhluboka nadechla. Nakonec jen zavrtěla hlavou. „Tohle si přečti." 
„Ale to je od..."
„Přečti si to a pochopíš," s tím jí lípla pusu na líčko a rychlým krokem se rozešla ke kočáru. 
Jediným trhnutím otevřela Kristin bílou obálku a vytáhla z ní popsaný kus papíru. Písmo svého bratra poznala okamžitě.
„Kristin... Miluju... Omlouvám se... Brzy..." mumlala si pro sebe úryvky z textu. Při jedné z vět zalapala po dechu a pohlédla na dívku, jež akorát nastupovala do kočáru. Nemohla tomu uvěřit. Už podruhé za ten den se v jejích očích zaleskly slzy. Byla dojatá. 
Víš, bylo to těžké rozhodování, protože má milovaná snoubenka si tě přála mít za družičku. Nakonec jsem ale vyhrál já. Tak co říkáš sestřičko? Půjdeš mi za svědka?
Ještě hodnou chvíli stála na příjezdové cestě a sledovala vzdalující se kočár. Myšlenky se jí v hlavě honily o sto šest. Stále nebyla schopna to vstřebat. Opravdu se to dělo? Nebyl to jen sen? Teď už chápala, čeho se Edit tak bála. Děsila se její reakce. Kéž by tehdy věděla, že jako každá sestra, si i Kristin pro svého nejstaršího bratra přála jen to nejlepší. A přesně tím, podle ní, Edit byla. 
_______________________________________
Pomalu se blížíme konci 😁