Kapitola 19

                                    

                                          
Klid a odpočinek udělaly své. Brzy se mohla drobná tmavovláska připojit ke své blonďaté kamarádce na procházkách po zahradách. S přicházejícím jarem zahrady opět ožívaly. Edit dívky často doprovázela. Nechtěla nechat Kristin bez dozoru. Strážní ji možná dokázali ochránit před fyzickou újmou, s tou psychickou však nic nezmohli. „Mluvila jsem s králem,“ pronesla dívka v jednoduchých, temně zelených šatech. 
„A?“ zajímala se blondýnka, jejíž šaty už tak jednoduché nebyly. Výrazná modrá zářila do dáli, korzet byl pošitý bílou krajkou, jež sem tam zdobila i kanýry na sukni.
„A nic. Stále si stojí za tím, že se nic nestalo. Mlčí úplně stejně, jako Kristin,“ zamračila se. 
„K čemu vám to bude vědět?“ opáčila klidně Kristin. „Nepohodli jsme se. Nic víc.“ 
„Nějaký důvod to mít muselo.“ 
„Máš pravdu. Jinak by mě neignoroval,“ přitakala tmavovlasá lady. „Úplně mě odříznul,“ uchechtla se. 
„Pořád se na tebe ale ptá,“ ujistila ji Edit něžný tónem, který Kris přišel skoro až mateřský. 
„To je jedno,“ mávla rukou dívka, jako kdyby jí to mohlo pomoci zapomenout. „Co doma? Mluvila si s Rose nebo s mou matkou?“ 
Tázaná se na okamžik zarazila. Poté ovšem s širokým úsměvem přikývla. „Rose vzaly na brigádu k Wallům do cukrárny. Kim je nadšená, že až se vrátíš, budete pracovat spolu a ona vás s Audrey bude moci navštěvovat,“ smutně se usmála. „Nikdo neměl ještě to srdce jí říct, že se do cukrárny už nevrátíš.“ 
Tmavovláska chápavě přikývla. „Co Audrey? Jak jí jde škola?“ zajímala se starší sestra tří dívenek.
„Škola... Učení dobrý. Horší je to s chováním.“ 
„Nechápu,“ přiznala Kristin. „Dříve byla vzorná.“
„Dřív,“ přitakala Edit. „Podle tvé matky se to z tvým odjezdem změnilo.“
„Myslí si, že jsem ji opustila a tak si to vybíjí na ostatních,“ pochopila sedmička. 
„Srovná se to.“
„Kdy?“ rozhodila dívka zlomeně rukama. „Dokážeš vrátit čas, Edit? Zvládneš změnit minulost?“ ptala se s naléhavostí, jež byla až děsivá. „Nejde to, Edit. Víme to obě. Tohle se už nikdy nesrovná,“ s tím přidala do kroku, aby svým společnicím unikla. 
„Nemusí se ti to líbit, ale v sedmičce jde život dál. Bez tebe.“
Kris sebou trhnula. Nečekala, že ji Lorelay tak rychle dožene. „Opustila jsem všechno, co jsem měla a kvůli čemu?“ zavrtěla nechápavě hlavou. 
„Kvůli tomu, že si neměla na výběr,“ blondýnka vzala její ruku do své a pevně ji stiskla. Zastavily kousek od vstupu do zámku. 
„Ale je moje volba, že tu zůstávám.“ 
„Nemyslím si,“ nesouhlasila s ní Lorelay. „Ze začátku to možná tvoje volba byla. Teď už ale ne.“
„Pleteš se. Zvolila jsem si zůstat, abych pomohla své zemi. A vlastně i proto, abych ukázala, že i jako míšenec jsem dost hezká na to, abych se stala princeznou,“ dostala ze sebe. Styděla se. Styděla se za všechna svá rozhodnutí. Za chyby, které udělala. Přála si to vzít zpět. Změnit minulost. Udělat něco jinak. Nemohla. Takhle život nefungoval.
„To bylo dřív. Teď ale chceš odejít. Nemůžeš. Víš, že tě nepustí. Prince bys možná přesvědčila, ale král tě odejít nenechá.“ 
„Nebude mít na výběr.“
„Jak to myslíš?“ 
Na to už tmavovláska své přítelkyni neodpověděla. 
Tentokrát jí Lorelay nedovolila se od ní vzdálit ani pár vteřin. Na dalším rozhovoru ovšem netrvala. A tak kráčely mlčky až do chvíle, kdy blondýnka otevřela dveře jednoho z menších sálu. Její přítelkyně přimhouřila oči, ale bez protestů ji následovala dovnitř. Bílé stěny byly prázdné. Po stranách místnosti stály zbývající vybrané, Edit, dívčiny služebné, část královské rodiny v čele s králem a pár příslušníků šlechty. 
„Co se děje?“ nechápala dívka. Její blonďatá kamarádka však v tichosti kráčela prostředkem sálu. Kris tedy šla dál za ní. Stačila však udělat pouhé tři kroky, než se na ní Lorelay s širokým úsměvem otočila. 
„Všechno nejlepší!“ vykřikla společně s ostatními ve chvíli, kdy se ze stropu k zemi snesly tisíce kvítků. 
Drobná tmavovláska se dojatě uculovala. Za tu dobu, co v paláci byla, přestala vnímat datumy. Čtvrtý březen. Blesklo jí hlavou. Růžové kvítky nyní zdobily její vlasy. Hodily se k růžovým šatům, která odhalovala její ramena. Zezadu k nim byl nahoře připevněn plášť, jež se za dívkou táhnul po zemi jako vlečka. Kvítky stále jeden za druhým padaly, zatímco Kris se šťastným úsměvem mířila ke své přítelkyni, aby ji objala. Po delší době vypadala bezstarostně, šťastně. Skoro jako malé dítě, jež nemá ani ponětí o hrůzách, jež se v tomto světě dějí. Jak ráda by na ně Kris zapomněla. A na pár chvil se tak stalo. Jakmile se ráno opět probudila v posteli ve svých komnatách, sladké zapomnění bylo pryč. 
_______________________________________
Edit:

                            

                                
                            
                              
                                  
                              
                              
                                
                                  
                                  
                                
                              
                             
                            
                            
                          
                          
Lorelay:

                            

                                
                            
                              
                                  
                              
                              
                                
                                  
                                  
                                
                              
                             
                            
                            
                          
                          
Kristin: