Kapitola 8

                                    

                                          
Zvláštní pohled. Zatímco Lorelay přirovnala výhled na zahrady k poli máku, Kristin viděla krev. Všude. Kdyby se pro tak slavnostní den zvolila barva o pár odstínů tmavší, nepříjemný pocit, jež už od rána svíral její útroby, by se akorát zhoršil.
„Dnes se máš usmívat,“ pokárala tmavovlásku blondýnka. „Z tvého strážného bude král. To je dobré, ne?“ zazubila se dívka.
„Ani ne,“ vydechla bez zamyšlení Kristin. 
„Pokračuj,“ pobídla ji její přítelkyně. 
„Kdyby byl strážný, bylo by všechno snazší. Nemusela bych doufat, že si mezi kralováním najde čas i na mě. Že nezapomene, až opustím zámek, protože by mohl jet se mnou. Tohle se nikdy nestane. Spousta věcí by byla snazší, kdyby nebyl korunním princem, natož králem,“ pokroutila smutně hlavou. „Má to spoustu nepsaných pravidel,“ povzdychla si.
„Jako to, že by si měl vzít vysoce postavenou dívku? Princeznu?“ nadhodila Lorelay. Trefila se přímo do středu terče. „O to jde, že ano? Ty se bojíš!“ 
Kristin zavřela oči a tvrdě se kousla do rtu.
„Kristin,“ blondýnka stiskla její zápěstí. „Bojíš se, že se do něj zamiluješ?“ zeptala se na rovinu. 
Tmavovlásku píchlo u srdce. Z koutku jejího oka se vynořila drobná slza, jež osaměle stékala po její tváři. 
„Miluješ ho?“ v onu chvíli zněla Lorelay téměř zoufale. 
„Ne,“ zavrtěla její přítelkyně hlavou. „Ale mohla bych,“ přiznala. Nechápavě sama nad sebou protočila očima. „Po tom všem, co už mám za sebou, bych se prostě měla sebrat a vypadnout. Vzít si těch pár věcí, jež mi skutečně patří a odejít. Zmizet. Vrátit se do... Do sedmičky a...“
„A co?“ rozhodila Lorelay rukama. „Co bys dělala potom?“ 
Na to neměla dívka odpověď. Je těžké pomýšlet na návrat na místo, jež vám kdysi bylo jediným domovem, když nyní se cítíte doma i někde jinde.
„Máš pravdu,“ uznala. „Nevěděla bych co dál.“
„To ani já.“
„Měla bych ale milovat Anthonyho. Chápeš? To on je důvod, proč tu ještě jsem,“ kárala samu sebe Kristin. 
„Opravdu?“ povytáhla blondýnka tázavě obočí. „Nebo si zase lžeš, aby to pro tebe bylo jednodušší?“
„Musíš být věčně tak chytrá a upřímná?“ zeptala se kousavě starší dívka. 
„Učím se od nejlepší,“ vypnula Lorelay hrdě hruď, načež dívku šťouchnula do žeber. 
Vypadala tehdy jako dítě. Úsměv, jiskry v očích. Byla bezstarostná. Kristin připomínala její mladší sestry. Vždy si uměly užívat života. Přes oči měly stále ty růžové brýle, jež jim pomáhaly vidět jen to dobré. Kris o ně přišla už dávno. Možná ani nedostala příležitost si je nasadit. Rose o ně přišla ve chvíli, kdy vyhlásili výsledky Zápisu. Tehdy se začala skutečně dívat kolem sebe. Občas byla ale potřeba vidět svět jinak, než jej vidí dospělí. Vidět jej jinými očima. Očima dítěte. Spatřit všechnu tu radost, zábavu a legraci, jež dospělí nevidí, protože na ni nemají čas. A přitom čas je to jediné, co v životě mají. 
Rudé, převážně hladké šaty dodávaly dívce na vážnosti a tvrdosti. Možná také na dospělosti na níž měla ještě dost času. Stále jí bylo pouhých šestnáct let. Příští měsíc měla oslavit své sedmnácté narozeniny. Daleko od své rodiny, přátel z dětství, všeho, co kdysi znala. Nebylo to fér. Takový ale život prostě byl. Nespravedlivý. Krutý. Odrážel se od lidí, jež jej žili. Od toho, co vykonali pro druhé i sami pro sebe. Nebylo to snadné. Ani pro jednu z dívek, jež nyní stály na balkoně v komnatách jedné z nich a hleděly na dav šlechtických rodin, jež sem přijel z důvodu korunovace nového krále. Tyto dívky nebyly princezny a už vůbec nežily v pohádce. Častokrát bojovaly o svůj život, o své štěstí. Mnohokrát téměř prohrály. Nikdy se ovšem nevzdaly a právě to z nich dělalo tak silné osobnosti, jakými byly. Spousta lidí to odmítala vidět. To byl ovšem jen a pouze jejich problém. Jednou přijde ta chvíle, kdy každý zaujme své právoplatné místo a tehdy se ukáže, za co doopravdy celou tu dobu stál.