Kapitola 3

                                    

                                          
Přijímání hostů pokračovalo dál bez královny. Elisia s Rose opustily sál s tím, že je Matt nechal odvést služebnými do jednoho z mnoha salónků. Kristin si přála, aby ji korunní princ nechal jít s nimi. Věděla však, že se to nestane. Z nějakého důvodu její přítomnost budoucího krále uklidňovala. Nemohl ji pustit pryč. Ani teď, ani později. Viděl na svém strýci, jak moc je napnutý. Bál se, že s ním Elisia nebude chtít mluvit. Toho samého se bála i Elete. Ublížili jí. Stále ji žádali o více času a ona jim jako věrná přítelkyně vyhověla. Obětovala pro ně více, než většina lidí. To oni ovšem nevěděli, dokud se obětovávat nepřestala. Tehdy pocítili absenci její přítomnosti a začali litovat. Elisia jim ovšem nic nevyčítala. Zlobila se na sebe za to, že je opustila. Odřízla je od svého života a dělala, jako kdyby se s nimi nikdy nesetkala. Toužila zapomenout, ale minulost ji nakonec stejně dohnala. 
A to byl přesně ten důvod, proč se nyní nacházela na královském dvoře. Nemělo cenu předstírat, že tohle kdysi nebyl její život. Tady poznala svého manžela, přátele, jichž se vzdala, aby mohla žít tak, jak si vždy přála. Zlobila se sama na sebe, že je tu zanechala samotné, že byla sobecká. Myslela si, že i oni se zlobí na ni, ale tak to nikdy nebylo. 
Ve chvili, kdy přijímání šlechticů skončilo, odvedl Matt Kris do salonku, kde čekala její matka s Rose. Tmavovláska okamžitě zamířila ke své sestře, jíž znovu objala. Než stačila přejít ke své matce, do salónku vstoupila princezna Elete se svým manželem. Oba zůstali zaraženě stát u dveří. První krok udělala Elisia, když došla k Rhysovi a po opravdu dlouhé době svého kamaráda objala. Korunní princ celou scénu sledoval. Viděl lítost v očích svého strýce. Slyšel slova, jimiž se snažil omluvit za to, že ji kdysi v zámku držel déle, než si sama původně přála. Viděl slzy své tety, dojetí Elisie. Slyšel pláč Rose, jež byla odloučena od své starší sestry příliš dlouhou dobu. 
Tohle všechno způsobila tradice, jež se neustále opakovala. Všechnu tu bolest, slzy, zklamání, utrpení, odloučení... To nebylo vše. Láska a přátelství byly dalšími jejími produkty. Se vším tím nepříjemným se zdály však příliš bezvýznamné. Matt to nemohl přehlížet. Přes to všechno si ale nedokázal představit, že by o Kristin přišel. Nechtěl ji ztratit. Ani teď, ani později. Bylo mu jedno, co si o tom myslel kdokoli jiný. On ji po svém boku prostě potřeboval. Nechtěl o ni přijít. Na to pro něj znamenala až příliš. Nerad by jí způsobil tolik bolesti, kolik si musela vytrpět její matka, ale ani tak nehodlal měnit své rozhodnutí. Byl odhodlán si tu tmavovlásku udržet. S ní bylo snazší potýkat se se všemi těmi blázny, jež na královském dvoře žili. S ní bylo všechno snazší. 
Stále doufal, že jakmile se z tmavovlásky stane princezna, bude u královského dvora chtít zůstat. Doufal v to, ale nikdy tomu doopravdy nevěřil. Kristin nenáviděla snad všechno, co k životu v zámku patřilo. Jak by tu mohla přežít, když by místo, jež bylo jejím domovem, se nacházelo na míle daleko? Princ si povzdychnul. 
Rád by věděl, jestli na to samé myslel před lety jeho strýc. Na to, jak moc mohlo milované kamarádce ublížit jedno jediné rozhodnutí někoho výše postaveného. Mezi ním a Rhysem byl přeci jen nějaký rozdíl. On byl budoucí král. Zatímco Rhysovo rozhodnutí mohl král kdykoli zrušit, to Mattovo představovalo zákon. Pokud by drobné tmavovlásce zakázal návrat domů, nikdy by už zámek neopustila. Stejně jako Elisia by po částech ztrácela samu sebe, až by se jednoho dne v zrcadle nepoznávala. Byla tohle budoucnost, jaká na Kristin čekala? Stejná, jaká byla kdysi souzena její matce? To nevěděla ani ona sama.