XXVII.

                                    

                                          
Cody (Sobota, 15.7., 12:31)
                          
◼▪◼
                          
Když se vrátili ke stolu, všechny ty falešné úsměvy se na ně otočily. Jediný, který se nedal považovat za falešný, byl ten Codyho táty.
                          
   Posadili se zpátky na svá místa. Babička pečlivě sledovala každý jejich pohyb, jako by snad z toho mohla něco vyčíst. 
                          
   "Děkuju za oběd," pronesl Jay. Cody si skousl spodní ret. "Bylo to vážně dobré."
                          
   "Nemáš zač, Jaysone. Kdykoliv tě tady přivítáme na oběd nebo večeři," odpověděla Codyho máma a její úsměv se ještě rozšířil. Cody se cítil maximálně trapně, ta napjatá atmosféra se dala nožem krájet.
                          
   V tu chvíli Jayovi začal vyhrávat telefon a na jeho mobilu, který měl položený vedle talíře, se objevila velká tvář Jade. Jayson se uchechtl, omluvně se na všechny podíval a zamumlal: "Přítelkyně volá."
                          
   Zvedl se a odcupital do hlavní chodby. Cody slyšel jen nesrozumitelné mumlání.
                          
   Babička se pár sekund na to také zvedla. "Dojdu pro koláč," oznámila a zmizela v kuchyni. Cody v tu chvíli neuvěřitelně znervózněl, protože do jejich kuchyně se člověk mohl dostat jak z jídelny, tak z chodby, ve které teď mluvil Jayson. Doufal, že nebude mluvit o něčem, čím  by přerušil jejich plán, kdyby ho babička slyšela.
                          
   Pak ale zjistil, že jeho doufání bylo k ničemu, když Jay v chodbě zvýšil hlas na takovou úroveň, že všichni v jídelně (i přes zavřené dveře) slyšeli jeho slova zcela jasně. Takže babička v kuchyni musela mít podívanou z první řady.
                          
   "Cože?!" zakřičel Jayson. "Co tam dělá?! Já se s ním rozešel už před měsíci, sakra! Nemůže si jen tak napochodovat ke mně do bytu a doufat, že se k němu vrátím, může si za to sám!"
                          
   Tiff a Jerry zaraženě mlčeli. Jeho rodiče se na Codyho podívali  s otázkou v očích, ale on netušil, co říct. Nevěděl, o čem to Jay mluví. Ale fráze jako 'rozešel jsem se s ním' a 'k němu vrátím' mluvily za vše.
                          
   Táta Codymu věnoval obzvlášť upřený pohled. Babička, naznačil ústy.
                          
   Cody se zvedl, a i když nechtěl, jeho nohy ho táhly do kuchyně. Babička stála u linky hned vedle průchodu do chodby, kde Jayson stále hlasitě diskutoval, krájela koláč a potutelně se usmívala. Cody nejprve stál za ní, jelikož si ho ještě nevšimla, a myslí se snažil donutit Jaye pochodujícího po chodbě, aby se na něj podíval. Nevydařilo se to.
                          
   "Chceš pomoct?" zeptal se tedy babičky (dostatečně hlasitě, aby nevnímala Jaye) a postavil se vedle ní tak, aby na Jaysona neviděla.
                          
   Její falešný úsměv se ještě rozšířil. "To je dobré. Vidím, že má Jay trable v ráji. Chudák chlapec, asi ho pronásleduje nějaký bývalý přítel." U slova přítel se kysele zakřenila, až měl Cody chuť do něčeho praštit.
                          
   "To nemyslí přítele, on má Jade, tím myslí svého br-"
                          
   "Cody," vydechla babička a otočila se k němu. Odložila nůž stranou (díky bohu). "Možná jsem stará, ale ne hluchá. Říkal, že se s ním rozešel. Je mi to jasné."
                          
   Začala přeskládávat koláče z plechu na talíř. Cody zaraženě mlčel. "Zklamali jste mě, že jste mi lhali. Jako byste se mě báli, ale myslíš, že bych mu snad něco udělala? Je jako ty, respektuji to." Vypadala opravdu ublíženě, až ho to i zamrzelo. Znovu si skousl spodní ret a přikývl. Věděl, že to nemyslí upřímně, protože to z ní doslova svítilo. "Vy... chodíte spolu?" zeptala se.
                          
   "Ne," vyhrkl Cody. "Jsme jen kamarádi. Vážně."
                          
   "A kdy Jay odjíždí?"
                          
   Codymu se chtělo brečet, jak mu tady lhala do očí a předstírala, že je se vším úplně v pořádku. A pak se zeptala na takovou otázku, při které naznačovala, že už ho tady nechce. Jak ho samotného, tak Jaye.
                          
   "Nevím," odpověděl suše.
                          
   "Dobře, když tak se ho zeptej. Jdu zpátky," oznámila mu, vzala talíř s koláči a odkráčela. Cody v klidu vydechl, chvíli propaloval Jaye pohledem a nakonec rázným krokem k němu vyrazil. Popadl ho za ruku, z druhé mu vytrhl telefon a ukončil hovor. Dotáhl ho k hlavnímu vchodu a vyšoupl ven. Až pak si všiml Jayova zmateného pohledu.
                          
   "Jdeme se projít," vyhrkl Cody. "Protože tady by nás udupali."
                          
   "Cože? Ještě dezert, ne?" zeptal se nechápavě Jay, ale i tak zůstával venku a čekal, až Cody najde správné klíče.
                          
   "Příště zkus mluvit tišeji, až budeš telefonovat, a možná dostaneš dezert. Teď je až moc velká pravděpodobnost, že je v tom nějaký jed od babičky, protože to chystala ona."
                          
   Jay už chtěl asi něco namítnout, ale nejspíš si uvědomil význam Codyho slov. "Oni to slyšeli?"
                          
   "Jo. A babička mě teď pěkně dusila."
                          
   "Moc špatný?"
                          
   "Jo. Ptala se mě, kdy odjíždíš." Zavřel za sebou dveře a zamkl. Pak se otočil a naznačil Jayovi, že má jít za ním.
                          
   "Tak to abych odjel co nejdřív," zamumlal Jay.
                          
   "Pojedu s tebou," zareagoval ihned Cody. "S nimi tady do zítřka nevydržím. Ať si myslí, co chtěj."
                          
   Jayson pohotově zavrtěl hlavou. "Bože, Cody, jsou to tvoje narozeniny a já je narušil. Že chce tvoje babička abych odjel, no co, prostě pojedu. Kdybych nepřijel, všechno by bylo v pořádku."
                          
   "Nejde o to, že chce, abys odjel. Viděl jsem ji, když se mnou mluvila. Ona mě už prostě nemá ráda. Takže jedu s tebou ať se ti to líbí nebo ne," řekl Cody.
                          
   Jayson se zasmál. "To si piš, že se mi to líbí."