20. kapitola

                                    

                                          
Řidič, kterého najal Sam, aby nás odvezl do sídla konání celé akce, nás v pořádku dopravil do cíle a stihl nám zdvořile pochválit vzhled a oblečení. Pomohl nám do i z auta a popřál nám krásný večer.
                          
Než jsme se s Jojo, která na sobě měla kratší emeraldové šaty s krajkovými detaily, stačily začít orientovat nebo ztrácet v davu lidí, popadla každou nás kolem boku silná mužská paže a odstrčila nás tak ze silného proudu lidí, který směřoval do budovy. Z tepla, kterým paže sálala, jsem poznala, že jde o Sama.
                          
„Dnes večer vypadáte úchvatně." Měl pravdu. Jojo vypadala opravdu krásně. Její vlasy šly barevně proti šatům, ale ať to udělala jakkoliv, podařilo se jí obě barvy sjednotit. 
                          
„Jojo, Toby tě vezme prohlédnout sály a podobně. Pak se k nám doufám připojíš." 
                          
Toby se během pár sekund vynořil zpoza Sama. „Bello, dneska vypadáš neskutečně. Nemám slov." Zdvořile jsem mu poděkovala a jeho pohled se následně stočil na Jojo. „Teda holka, kdybys nebyla zadaná, šel bych do tebe."
                          
„Ikdybych měla tu odpovídající orientaci, neměl bys šanci." Usmála se sladce, zavěsila se do něj a nechala se vést do krásně vypadající budovy. Šlo o venkovské sídlo v klasickém britském stylu.
                          
Se Samem jsme zůstali sami stát bokem od lidí.
                          
„Vypadáš ... Nemám slov. Všechna jsi mi vyrazila." Sjel mě pohledem od hlavy až po vysoké podpatky.
                          
„Děkuju. Ty dneska budeš snem pro mnoho žen." Tím jsem ho velmi rozesmála. Ale stále jsem si za svými slovy stála. Měl na sobě oblek. To není moc neobvyklé u muže jeho postavení. Oblek byl už na první pohled drahý. Kravatu neměl a košile se mu tak u krku odhalovala kousek kůže. Právě na tomhle místě jsem se pohledem zastavila, a Sam si toho všiml.
                          
„Mám tu motýlky, neboj." Až do té doby jsem se nebála, ale když si motýlka nasadil a zpečetil tak svůj elegantní vzhled, musela jsem přijmout jeho rámě, protože nohy, které se mi změnily na želé, by mě neunesly.
                          
Sam využil toho, že mě držel na nohách, přitiskl si mě co nejvíce k tělu a vedl mě dovnitř. Když jsme na sebe byli tak nalepený, mohl mi lehce mluvit do ucha.
                          
„Potřebuju, aby ses celý večer soustředila na ředitele FarmaLux. Ten chlap mi nesedí." Pokynul na muže opodál. Pokročilý věk, začátek šedin, poměrně malý. „Mluví se svým nejbližším právníkem, který dohlíží na FarmaLux a na celý převod." Zaměřila jsem se na toho muže. Vyšší než ředitel, věkem a stavbou těla podobný Samovi. „Proslýchá se, že byl v týmu lidí, kteří FarmaLux málem složili se zemí. Proto nikdo neví, co ve firmě ještě pohledává. Prý je tou šedou eminencí v pozadí, která drží ředitele na velmi krátkém vodítku." Sam mě vedl k číšníkovi s tácem se šampaňským.
                          
S pohledem přikovaným na oba objekty pozorování jsem si vzala sklenici a lehce upila.
                          
„Co na ně říkáš?" Sam se na mě zvědavě kouknul, ale já jsem na něj jen vytřeštila oči.
                          
„Právě jsem se na ně zaměřila. Dej mi pár hodin." Sam mi dal prostor. Stále mě držel, ale chodil se mnou mezi lidmi v sále a zdvořile konverzovat se známými tvářemi. Vždy mě představil, otočil tak, abych viděla alespoň na jednoho z hlavních členů FarmaLux a pak jen odpoutával pozornost.
                          
Něco málo po dvou hodinách mě začaly tlačit boty. V momentě, kdy jsem si je už málem servala z nohou, jsem zahlédla zadní prosklené dveře vedoucí do zahrady.
                          
Sam s někým mluvil, takže si nevšiml, že jsem se mu vyvlékla a šla ven. Sotva jsem vyšla, moji pozornost upoutala lavička. Musela jsem se hodně držet, abych nevykřikla radostí. Odbelhala jsem se k ní a radostně na ni usedla. Lodičky jsem si vyzula a položila vedle nohou tak, aby nebyly vidět ani bosé nohy, ani boty. Další výhoda dlouhých šatů.
                          
Zavřela jsem oči a zhluboka nasála teplý a čerství vzduch. 
                          
„Viděl jsem vás tu s Donorem, ale nikdo nás ještě nepředstavil." Promluvil neznámý hlas přede mnou a donutil mě tak otevřít oči. Byl tam právník FarmaLux a objekt mého pozorování.
                          
„Dobrý večer." Postavila jsem se a napřáhla ruku k cizinci. Děkovala jsem své prozíravosti, že jsem schovala boty pod šaty. „Ano, jsem tu s panem Donorem. Jsem nová ..."
                          
„Personální ředitelka. Bella. Už jsem o vás slyšel. Je mi velkým potěšením vás poznat. Já jsem Gideon." Stále mi svíral ruku a jeho stisk mi byl více a více nepříjemný.
                          
„Taky vás ráda poznávám."
                          
„Nebuď tak formální." Konečně pustil moji ruku.
                          
Okamžitě jsem ji stáhla k tělu. 
                          
„Proč se tak neodolatelná dáma schovává ve zdejších zahradách?" Gideon ztlumil hlas, čímž chtěl dosáhnout větší přitažlivosti, ale mně se napřímily všechny chloupky na těle.
                          
„Jen jsem si potřebovala odpočinout od společnosti. Chtěla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu."
                          
„Chápu. Ale nemůžu tě tu nechat přeci samotnou. Aby ses třeba nebála." Gideonovo tělo mi prozrazovalo, že chce narušit moji osobní zónu, ale mužská osoba, která se k nám hnala, ho zastavila.
                          
„Ani nemusíš. Nebude tu samotná." Sam byl naštvaný. Byla tma a neviděla jsem mu do tváře, ale jeho hlas a držení těla prozrazovalo více než chtěl.
                          
„Samueli." Kývl na něj Gideon.
                          
„Gideone." Sam se už neobtěžoval na něj kývnout. Postavil se vedle mě a rukou mě objal kolem pasu. Normálně by mě toto majetnické gesto vyděsilo, ale byla jsem s tím v pohodě.
                          
„Snad se ještě uvidíme. Budu si to pevně přát." Gideon se na mě usmál, ale svou pozici vyklidil poměrně rychle.
                          
Se Samem jsme se koukali na jeho vzdalující se postavu. Sama jsem se začala uvolňovat a u Sama tomu nebylo jinak.
                          
„Nikam beze mě nepůjdeš." Samův hlas mě vyvedl z míry, do které jsem se teprve dostávala. Sedla jsem si zpět na lavičku.
                          
„Proč?"
                          
„Nelíbí se mi to." Zamračil se na mě, což jsem mohla vidět v lehkém světle, které k nám teď dopadalo skrze okna z budovy.
                          
„Co? Nemít mě na uzdě?"
                          
„Ne, nemít tě u sebe. Nelíbí se mi, když se mi ztratíš a já tě pak najdu venku u lavičky s Gideonem." Sedl si ke mně tak, aby mi koukal do očí.
                          
„Byla jsem v pořádku."
                          
„Nevypadal jsi tak." Zafuněl frustrovaně.
                          
„A jak jsem vypadala?"
                          
„Jako vyděšená laň."
                          
Na to jsem mu už nic neřekla, protože měl pravdu. Cítila jsem se jako lovné zvíře. Stále jsem měla pocit, že mě Gideon odněkud pozoruje, ale se Samem jsem věděla, že jsem v bezpečí.