13. kapitola

                                    

                                          
„Naše situace se má takhle: Největší firma na výrobu léčiv se dostala do finanční krize. Bývalý ředitel firmu vytuneloval a utekl za hranice do nějakého tropického ráje. Novému řediteli zbyly jen oči pro pláč. Aby nemusel firmu pohřbít, prodává akcie a hledá tak partnera, který jim finančně povede. Prostě se prodají za příslib pokračování jejich práce. A my nemáme schopný tým lidí, který by tento převod provedl. Isabello, potřebuju, abys sehnala lidi, kteří rozumí farmacii a dokážou odhadnout, do jakého trhu chceme vstoupit. Taky chci, aby ses domluvila s Tobym, jaký lidi povede po obchodní stránce on. A jako poslední nejdůležitější bod: Chci, abys na všechna jednání chodila se mnou a pracovala teď několik měsíců v mém nejbližším okolí. Máš prý dobrý odhad na lidi a to potřebuju."
                          
S Tobym jsme hltali každé jeho slovo. 
                          
„Jeden krok vedle a jsme o pár bankovek lehčí. Pokud se všechno podaří, všechny naše problémy budou zažehnány. Ta firma je největší silou na trhu. Bohužel se dostali do bodu, kdy jim pomůžeme buď mi, nebo jiní a v tom případě padneme. Náš největší konkurent je chce taky. Pokud je dostane, můžeme si ze všech současných smluv skládat origami."
                          
„Hned se do toho pustím." Ujistila jsem Sama po jeho emotivní řeči.
                          
„Bližší informace máš na stole ve své kanceláři. Toby ti ji ukáže."
                          
Mimořádná porada skončila a Toby mě vedl jen o pár místností dál k mé vlastní kanceláři.
                          
„Pokud se tenhle obchod povede, místo personální ředitelky máš jasné. V tom případě by sis měla posvítit na víc lidí. Ukazuje se, že zaměstnanci zvlčili. Ale teď je nejdůležitější smlouva a personál pro FarmaLux."
                          
„Je mi to jasný. Donorovi mi kladli na srdce, jak důležitý úkol je to pro Sama a celou firmu."
                          
Došli jsme do kanceláře, kde vévodilo dřevo. Prošla jsem si všechna zákoutí mé místnosti a našla dveře vedoucí do skladu.
                          
„Kartotéka s údaji všech zaměstnanců." Informoval mě Toby, abych si snad nemyslela, že je to skald na košťata.
                          
„To se bude hodit." Zabručela jsem si pro sebe a pak se otočila na Tobyho. „Jak jste se se Samem seznámili?"
                          
Toby se sedl na židli před mým stolem, tedy na místo, které bylo pro návštěvy. „Chodili jsme spolu na vysokou. Byli jsme a stále jsme nejlepší přátelé. Když na něj rodiče převedli firmu, stal se z něj pan businessman, ale pro mě je to stále ten kluk, který první den školy podpálil skříňky."
                          
„Děláš si srandu?"
                          
„Ne." Oba jsme se museli smát. „Když se jeho rodiče rozhodli firmu definitivně opustit, mě jmenovali dočasným viceprezidentem. Takový bonus k obchodnímu řediteli. Chtěli za Samem někoho, komu věří. A po těch letech jsem tou správnou volbou." Usmíval se od ucha k uchu.
                          
„Znám člověka, který by ti to ego srazil." Sedla jsem si do vlastní židle a opřela se.
                          
„Koho?" Usmál se na mě, protože věděl, že jsem to nemyslela zle.
                          
„To je jedno. Je pryč."
                          
„No, je čas, abych šel zase o kus dál." Zvedl se ze židle a přešel ke dveřím.
                          
„Někdy se stav."
                          
„Neboj, budeme se vídat často." Otevřel dveře a než z nich úplně vyšel, otočil se na mě. „V té kartotéce jsou spisy všech zaměstnanců. Všech."
                          
„To už jsi říkal." Zamračila jsem se, protože jsem nevěděla, kam tím míří.
                          
„A jednu věc si pamatuj. V téhle budově je Filip zakázaným tématem. Nemluv o něm." Tohle řekl už o mnoho méně přívětivě a odešel.
                          
Zůstala jsem sama ve své nové kanceláři. Byla mnohem prázdnější než můj nový byt. Chvilku mi potrvá, než se tu zabydlím, ale na to není čas. Na stole mi ležely složky s informacemi pro FarmaLux. Zbytek prvního pracovního dne jsem chtěla strávit vrtáním se v haldě papírů na stole, ale krátce po poledni se ozvalo zaklepání
                          
„Dále!" zavolala jsem na příchozího.
                          
Vešla Samova asistentka. „Pan Donor mě požádal, abych vám přinesla něco k snědku." Podala mi krabičku, z které se linula nádherná vůně.
                          
„Samuel?" divila jsem se jeho zájmu o mé stravování.
                          
„Ano. Říkal, že jste důležitou částí nového projektu a nesmíme vás ztratit kvůli podvýživě."
                          
„Moc děkuju. Topím se tu mezi papíry a ztratila jsem pojem o čase."
                          
Usmála se na mě s pochopením v očích. „Rozumím. Ve firmě je kvůli té smlouvě celkem dusno. A mimochodem, jsem Jojo." Podala mi ruku."
                          
„Bella." Potřásla jsem si s ní a koukla hladově na krabičku s jídlem.
                          
„Nechám tě tu s tím jídlem samotnou." Mrkla na mě a dala se na ústup.
                          
„To uděláš dobře." Zasmála jsem se za ní a jako hladové zvíře jsem se vrhla na jídlo.