10. kapitola

                                    

                                          
            
                          
A stejně tak, jako odešla bouřka, odešla i bariéra mezi mnou a Filipem. Po zbytek dne jsme se dokázali bavit o naprostých kravinách. Nepřišlo nám to divné, spíš příjemné. Filip byl vášnivým čtenářem, takže velká část hovoru byla právě o knihách.
                          
Večer už pro mě mohl táta přijet. Byla jsem ráda, ale moje malá část byla za všechny okolnosti, které mě zavřely v domě Donorových, šťastná.
                          
„Tak jak ses měla, zlato?" objala mě mamka, když jsem konečně vstoupila do dveří našeho domu.
                          
„Celkem to šlo." 
                          
„Tak se pojď najíst, musíš být hladová."
                          
„Mami, věř nebo ne, dali mi tam najíst." Musela jsem se zasmát, protože mamka si asi myslela, že během vánice jsem byla zalezlá v jeskyni a strádala.
                          
Od té vánice se mi začalo žít o něco lépe. Jen noční můry neodeznívaly, spíš naopak. Každou noc jsem se s křikem probouzela. Mamce a taťkovi to začalo být divné, ale po čtvrt roce jsme si všichni zvykli.
                          
S Filipem jsem mluvila pětkrát do týdne. Podezíral mě, jestli jsem neprokecla, že mluví. Přísahala jsem, že ne, což byla i pravda. Jeho matka to uhádla i bez mé pomoci. Byla prý u nich uvolněnější atmosféra. Donorovi začali chodit do divadla a na koncerty.
                          
„Chovají se jako puberťáci. Už mám strach jít i do kuchyně, abych je tam nenačapal, jak se ochmatávají, nebo ještě něco horšího." Stěžoval si Filip jednou, když jsem u něj byla. 
                          
Měsíce plynuly a já jsem pociťovala tlak ohledně školy. Debatní kroužek jsem musela předat třeťákům, abych se mohla soustředit na maturitu. Vlastně všichni maturanti přestali časem chodit na diskuze. Dominikovi jsem se vyhýbala a stala jsem se obecně tišší osobou, než na jakou bylo mé okolí zvyklé.
                          
Užívala jsem si každý den. Byla jsem šťastná za Filipa, který jakoby mi ukázal jinou cestu, kterou se můžu v životě dát.
                          
V březnu jsme zase začali sedět na balkoně. V dubnu se mnou chodil do přírody a učil se se mnou. Zkoušel mě, abych měla jistotu, že se připravuji na zkoušku dospělosti správně. V květnu trpěl stejně jako já. Každý den jsem s ním byla na balkoně. Byl mi podporou.
                          
A v den maturity se mnou slavil.
                          
„Jsem na tebe pyšný." Řekl mi, když jsme šli s piknikovými koši a dekou do nejzazšího rohu jejich zahrady.
                          
„No bez tak skvělého učitele, jakým jsi byl, bych to nezvládla."
                          
Chvilku přemýšlel a pak uznale přikývl: „To máš asi pravdu."
                          
Vyprskal jsem smíchy nad jeho egem, které právě vzrostlo do nepředstavitelné výšky. „Náfuko." 
                          
I Filip se smál. Zdálo se mi, že den ode dne byl veselejší.
                          
Došli jsme na vybrané místo, roztáhli deku a snědli, co jsme mohli. Nehledě na to, že jsme všechno důkladně zapili.
                          
„Zítra můžeme naplánovat grilování." Leželi jsme na dece a koukali na červené nebe od zapadajícího slunce. 
                          
„To asi ne."
                          
„Ne? Musíme slavit."
                          
Filip se srdečně usmál. „O tom nepochybuju, ale zítra nechoď. Nebudu doma."
                          
„Kam jedeš?"
                          
„A kam pojedeš v září ty?" 
                          
Nelíbilo se mi, jak obešel moji otázku, ale během doby, kdy jsme se stali přáteli, jsem se naučila, že je lepší na něj netlačit.