7. kapitola

                                    

                                          
            
                          
Domů jsem se dokodrcala před obědem. Cesta byla autobusem dost stresující a dotáhnout všechno z autobusáku domů, nebylo o nic lepší.
                          
Rodičům jsem jen řekla, že mi ráno nebylo nejlíp a tím jsem jakékoliv diskuse uzavřela. Zamkla jsem se do pokoje a tam jsem pokračovala v pláči. Probrečela jsem celý den. U večeře jsem byla jako mátoha.
                          
„Je ti dobře?" zeptal se mě táta, když jsem se rýpala v rýži.
                          
„Moc ne. Znáš to. Oslava a málo spánku." Nekoukla jsem se na něj a stále upírala zrak do talíře.
                          
„Chápu." Zasmál se. „Ale zdá se mi, že stejně moc nemluvíš."
                          
„Ještě aby to chytla od toho Filipa." I mamka se přidala se starostí o mě.
                          
Kdyby jen věděli...
                          
„Nemějte starost. Jsem v pořádku, jen to chce klid." Večeři jsem nedojedla a zbaběle jsem utekla do pokoje. 
                          
Zamkla jsem za sebou dveře a v další lavině slz jsem se sesunula na postel. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že být zamčená v bezpečí pokoje nebude trvat navždy. Budu muset vylézt a jít do školy a pak za Filipem a pak zase do školy...
                          
Stáhnul se mi žaludek a začalo mi být na zvracení. Stočila jsem se do klubíčka a myslela na všechno ostatní, jen ne na události minulé noci. Díky Bohu to pomohlo a já zanedlouho upadla do lehkého spánku.
                          
Jenže ani ve spánku jsem neměla klid. Nemohla jsem ovlivnit svoje sny, a proto mě v nich mohl bez problému Dominik strašit. Prožila jsem to znovu. A na konci jsem se probudila s křikem. Rodiče mlátili na dveře a volali, abych otevřela.
                          
Dýchala jsem jako po maratonu, ale i tak jsem jim zvládla říct, že jsem v pořádku. Pak už jsem neusnula. Jen jsem se otáčela z jednoho boku na druhý a bála zavřít oči, abych neviděla tu zrůdu.
                          
I v podobném duchu se nesl další den. Vymluvila jsem se na únavu. 
                          
„Mami, zítra jdu do školy, musím být fit." Už u snídaně jsem nastínila fakt, že budu celý den zalezlá v posteli. Nikdo proti tomu neřekl ani slovo.
                          
Vyběhla jsem schody do patra a zamířila do koupelny, kde jsem chtěla zvládnout hygienu, než se zahrabu do peřin. Pustila jsem vodu v umyvadle a nabrala ji do dlaní, abych s ní opláchla obličej. Pak jsem se koukla do zrcadla a viděla spoušť. Začaly se totiž vybarvovat modřiny na rukách a na obličeji i krku z toho, jak mě Dominik přidržoval.
                          
Znovu mě popadla panika, aby to nikdo nezjistil. Bylo štěstí, že rodiče nepojali podezření. Vlítla jsem do šatníku a vytáhla rolák. Natáhla jsem ho na sebe a padla pod deku, kterou jsem si přitáhla až pod nos.
                          
A právě tahle jsem prožila další den. Jídlo jsem odmítala stejně jako vylézt z pokoje. Jenže třetího dne nové roku už jsem se skrývat nemohla.  Po další noční můře jsem se navlékla do dalšího z řady roláků, zakryla obličej make-upem a vyrazila do jámy lvové.
                          
Byla to ta nejhorší cesta mého života. Bylo mi špatně, třásla jsem se, ale všechno mě lehce opustilo, když jsem vešla do budovy. Nikdo na mě divně nekoukal, nikdo na mě neukazoval. Lidi mě zdravili normálně. Usmívali se na mě a byli milý.
                          
Dominik nikomu nic neřekl. Oddechla jsem si.
                          
Kromě školy mě čekal i Filip. Tedy další věc, kterou jsem nepotřebovala.
                          
Cestou k Donorovým začalo trošku sněžit. Nic, co by se nedalo v lednu očekávat. Čím jsem byla blíže svému cíli, tím přituhovalo. Nakonec jsem byla ráda, že jsem zapadla do vyhřátého domu. Paní Donorová mi nabídla čaj, který jsem si vypila, ještě než jsem šla za Filipem.
                          
„Filip je asi ještě v tělocvičně." Informovala mě paní domu, když přede mě pokládala čaj.
                          
„Tělocvičně?"
                          
„Ano. Máme malou cvičící zónu v suterénu." Usmála se na mě jako by to bylo naprosto normální.
                          
Paní Donorová si dala čaj se mnou, a když si i se svým šálkem sedla ke mně, přišel její muž.
                          
„Bello, rád tě vidím. Jaké jsi měla svátky?" nalil si kávu a přidal se k nám.
                          
Mně se naopak zhoupnul žaludek a donutila jsem hlas, aby zabručel něco jako „Dobrý". 
                          
„Jaký jste měli svátky vy?" otočila jsem směr rozhovoru na ně.
                          
„Bylo úžasné znovu vidět syna. Chudák se celkem dře, ale baví ho to. Je dost mladý, ale v obchodu se vyzná. Jsem na něj pyšný." Dmul se pýchou pan Donor.
                          
„Sam si zařídil krásný velký byt. Slavili jsme tam Vánoce i Nový rok. Byli jsme zase všichni pohromadě." Paní Donorové se do očí nahrnuly slzy, ale ze všech sil se je snažila zahnat.
                          
A mě napadla otázka, na kterou jsem se měla zeptat už dávno, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mi vyvstala na mysl až teď.
                          
„Proč Filip nemluví? Co se mu sakra stalo?"
                          
Pan Donor vytřeštil oči a paní Donorová se zakuckala čajem.
                          
„My ti to neřekli?" 
                          
„Ne." Koukala jsem na Filipova otce a modlila se, aby mi to řekl.
                          
„Měl nehodu. Byl s kamarády na lyžích. Jenže na sjezdovce potkali skupinu nějakých zvířat, los nebo sob nebo bůh ví co. Odjel na dovolenou a z ní pak přijel jako nový člověk. Filip měl tu smůlu a do jednoho ze zvířat narazil v plné rychlosti. Převezli ho v komatu do nemocnice. Zlomené kosti, otřes mozku, výpadek paměti. Byl zázrak, že to přežil."
                          
„A tehdy přestal mluvit?"
                          
„Kdepak. Půl roku byl normální. Jenže pak, po další ze série kontrol u lékaře, přestal komunikovat. Nikdo nevěděl proč. Jediné, co je jasné je fakt, že to není kvůli nehodě. Filip ..." Větu nedokončil, zíral za mě, a když jsem se tím směrem otočila, spatřila jsem právě toho, o kom jsme se bavili.
                          
Stál tam vysprchovaný a oblečený v čistém oblečení. Měl založené ruce na hrudníku a nečitelný výraz. Pohledem se na mě zdržel a pak odešel.
                          
Vyběhla jsem za ním a následovala ho do pokoje.