8. Oblečení

                                    

                                          
Neo - normálně
                          
Alex - tučně
                          
Fajn tak tohle bude citlivé téma. Takže teď osobních otázek necháme bejt a půjdeme na ty klasické. ,,Aha, od kdy jsi začal kreslit?'' ''Dokáže kreslit jenom přírodu nebo i něco jiného? Dokázal by nakreslit mě?''
                          
«»«»«»«»«»  
                          
,,Ehm...ani nevím.'' Dojedl jsem svojí porci palačinek a koukl jsme na jeho talíř. On už to snědl. To je jedno. Koukl jsem na hodiny, je teprve devět hodin.  ,,Co budeme dělat?'' 
                          
Koukl jsem na něj, pak na hodiny. Máme ještě osm hodin volna. ,,Nechceš se jít projít do parku?'' Je podzim, takže stromy jsou barevný. ''No jo. Já jsem debil! Dit nemá nic pořádného na sebe! Debile!''
                          
,,A pak ti půjdeme něco koupit, aby jsem ti nemusel pořád dávat svoje oblečení.'' Řekl jsem svojí myšlenku, vzal jsem špinavé nádobí a dal je do myčky. Otočil jsem se na něj a při tom jsem se opřel o linku a čekal na jeho odpověď.
                          
Ven, do parku! ,,Ano, chci jít do parku. Musíme jít nakoupit to oblečení?'' U otázky jsem sklopil pohled, jestli půjdeme do centra tak na mě všichni budou koukat. Není mi moc příjemné když si někdo na mě šeptá. 
                          
,,Víš...b-bude tam spousta l-lidí.'' Začal jsem si hrát s prsty v mém klíně. Vím že to myslí dobře ale chci jít do malého obchodu. Kde si na mě nikdo nebude ukazovat.
                          
Když řekl že tam bude spousta lidí tak jsem na něj chvíli zíral, než mi to došlo. No jo, asi nemá moc rád místa kde jsou spoustu lidí. ,,Neboj, půjdeme do obchodu kde není hodně lidí.''
                          
,,Tak jo, půjdu ti najít nějaké oblečení. Potom můžeme vyrazit.'' Usmál jsem se a šel do ložnice najít tam nějaké věci které mu budou. Našel jsem nějaké kalhoty, černé tričko, šedou mikinu. Sobě jsem našel podobné věci a šel za tím stvořením.
                          
Pořád seděl u stolu, byl asi zamyšlení. Zezadu jsem se opřel o jeho židli. ,,Děje se něco?'' Asi jsem ho musel vyděsit, protože trošku nadskočil. ,,Promiň nechtěl jsem tě vyděsit.'' 
                          
Ani jsem nepostřehl že by přišel do kuchyně. ,,To je v pohodě. Jo je všechno v pořádku. Jen...jsem na něčím p-přemýšlel.'' Zářivě jsem se na něj usmál aby se dál nevyptával nad čím jsem přemýšlel. Ale to absurdní. Zeptal se.
                          
,,Já...víš jak jsem kreslil ten vodopád?'' Kývl. ,,Tak mě napadlo jestli...by jsme tam ne-nezašli.'' Dělám pokroky, zakoktávám se jen při jednom slově. Hurá! Koukl jsem na něj a čekal co na to řekne.
                          
Odložil jsem věci na stůl, jeho i se židlí jsem si otočil čelem ke mě. Jednou nohou jsem se opřel  zem s druhou dal do úhlu. ,,Udělám co budeš chtít. Ano? A navíc na obrázku to vypadá pěkně, taky bych to chtěl vidět. Usmál jsem se.
                          
Rozářily se mi oči a skočil jsem mu kolem krku. ,,Děkuju. Moc si toho vážím.'' Moje obětí mi oplatil a začal mě hladit na zádech a pak i občas přejel přes uši. Je příjemné! Ještě jsme se chvíli takhle k sobě tulily.
                          
Když mi skočil okolo krku bylo to znamení že ke mě má už nějakou důvěru. ''Omylem'' jsem mu občas přejel přes uši. Vždycky trošku zavrněl byl tak roztomilý.
                          
I když se mi nechtělo musel jsem naše obýmaná přerušit. ,,Na. Běž se převléknout budu tě čekat u dveří.'' Hned si vzal oblečení a pelášil do ložnice.
                          
«»«»«»«»«» 
                          
Další! Tady jsem se trošku rozepsala.
                          
562 slov
                          
Dryadaliss