12.

                                    

                                          
Maky
                          
Tohle bylo jako bodnutí nožem. Jak mohl... zakazuje mi s někým se bavit, ale sám o mě zájem nemá. Šla jsem nahoru s tím, že musím do koupelny. Nahoře v patře jsem potkala Arona. "Ach... Zdravím slečno Markétko." Usmála jsem se. 
                          
  "Zdravím lorde Arone. " Zamrkala jsem abych zahnala slzy a podívala se mu do očí. 
                          
 "Co se vám přihodilo ?"  Zeptal se mě a vzal mě za předloktí. 
                          
  Zavrtěla jsem hlavou. "Nic...   Nemohli bychom se projít ?" Přikývl a šli jsme zase po schodech dolů. U velkých vchodových dveří jsme se zastavili a Aron mi otevřel dveře. Vyšla jsem ven a po dlouhé době ucítila čerstvý vzduch. Zahrady paláce byli krásné. Nemohla jsem se nabažit tím, jak byli vkusně zařízené.  Nechápala jsem to. Byl prosinec a přes to to tady bylo tak.... živé a plné barvy. Sněhu se letos asi nedočkáme, ale zima už byla. Procházeli jsme po cestičkách dál a dál až mi došlo, že vlastně nevím, kam jdeme. Zámek se od nás nebezpečně vzdaloval, ale bylo mi to kupodivu jedno. Hlavně pryč od tam tud, od Nicolase, od upírů a od toho vězení. 
                          
  Ocitli jsme se někde blízko konce zahrad, protože zde si vytrácelo světlo lamp a už tady nebyli lavičky.  V tom mě Aron popadl kolem pasu a utíkal se mnou svou upíří rychlostí bůh ví kam.