25. část- pauza

                                    

                                          
Val
Celou noc jsme nespali, protože jsme se báli o Petra. Hlavně já, ale věřím že Sofian taky. „Chci Petra" řeknu mu zoufale. „Val věřím že Petr bude v pohodě" řekne mi Sofian a pohladí mě. 
„Ale co když na nás bude po tom všem stejně naštvanej?" zeptám se Sofiana. „Věřím tomu že nebude, hlavně bude rád že tě uvidí" řekne mi Sofian s povzbudivým úsměvem. Ten mu sice nemůžu oplatit, takže se vzmůžu jenom na falešný úsměv.
***
Momentálně teď je ráno, a my jedeme do nemocnice za Petrem. Nebudu lhát, jsem docela nervózní. A ne jenom to, prostě mi je špatně z toho všeho, že se chtěl zabít kvůli mně. Zaparkujeme před nemocnicí, a jdeme dovnitř. „Dobrý den, někde by tady měl ležet můj přítel Petr Adámek, nevíte na jakém pokoji je?" zeptám se recepční. Ano, říkám přítel, jenom kvůli tomu aby mě tam pustili. Musím za ním. 
„Pokoj číslo 27. Vy jste přítelkyně? zeptá se mě recepční a sjede si mě pohledem. „Ano, to jsem já" řeknu jí. „Víte, váš přítel je v dost špatném stavu, neměla bych vás za ním pouštět" řekne mi recepční. Co tím kurva chce říct? Jak ve špatným stavu? Do píči. Pokoj 27? Náhoda? Kurva, je toho na mě moc. „Prosím, aspoň na chvilku, musím za ním" poprosím jí, a jestli na mě nevidí to, jak moc zoufalá jsem, tak je asi slepá. 
Chvilku váhá, ale nakonec řekne: „Dobře, ale opravdu jenom na chvilku" řekne, a povzdychne si. „Děkuju moc" řeknu jí, a jdeme směr pokoj. „Ty píčo, ta byla příjemná jak prdel" řeknu Sofianovi. „To teda, lepší tam bejt nemohla" odpoví mi, a já kývnu. Nakonec dojdeme před pokoj, a rozhodujeme se kdo tam půjde. „Val běž ty" řekne mi s povzbudivým úsměvem. „Děkuju" řeknu mu, a vejdu do pokoje. 
Hned co tam vejdu, tak se mi nahrnou slzy do očí. Spatřím totiž Petra, kterej leží na nemocniční posteli, je bílej jako smrt, má obvázaný ruce a je naponejej na všelijaký přístroje. „Péťo" rozbrečím se, a stisknu mu ruku. „Omlouvám se za všechno co jsem ti udělala, jsem strašná píča, strašně mě mrzí že jsi to udělal kvůli mně" řeknu mu a nepřestávám brečet. Petr bohužel nereaguje. 
„Slečno, už budete muset jít, omlouvám se" řekne mi doktor, a já jenom přikývnu. „Miluju tě Péťo" řeknu mu, a dám mu pusu na čelo. „Váš přítel vám tady nechal tohle" řekne mi doktor, a podá mi dopis. Dopis na rozloučenou. „Děkuju, můžu se zeptat jak na tom je?" zeptám se doktora. „Slečno, váš přítel je na tom docela špatně, momentálně je v kómatu. Taky má onemocnění jater. Je to kvůli tomu, že pije hodně alkoholu, a taky měl i pozitivní test na drogy. Ale budeme doufat v to nejlepší" řekne mi doktor a pokusí se o úsměv. 
„Děkuju, nashledanou" pozdravím doktora, a hned běžím za Sofianem ho obejmout. Samozřejmě že se rozbrečím. „Vali jak je na tom?" zeptá se mě starostlivě Sofian. „Je v kómatu, a má onemocnění jater z drog a z chlastu, Sofi já se bojím že to nepřežije, já to bez něj nezvládnu" řeknu Sofianovi, a mám pocit že víc už brečet nemůžu. „Vali bude v pohodě, já to vím" řekne, a nepouští mě z objetí. Myslím si, že i když se mi vůbec nechce, tak je načase rozbalit si dopis. Vůbec netuším co mi tam mohl napsat, proto vytáhnu kus papíru z obálky, a začnu číst. 
Valinko, to jsem zase já. Po tom včerejším incidentu kdy jsem to totálně dosral, jsem usoudil, že jsem tu zbytečnej. Nechci tě tady nechávat, ale zároveň musím. Moji démoni se zase vrátili, a už nikdy nezalezou zpátky. Od doby kdy jsem nanovo začal s drogama, jde všechno z kopce. Mrzí mě, že jsme se po dlouhý době zase potkali ve špatnou dobu, a zažila jsi mě takovýho. Jak už asi víš, tak bez drog takovejhle nejsem, ale z vlastních zkušeností víš, že drogy mění lidi. A já tě nechci taky změnit. Princezno, nechci ti ublížit, snad bude ti líp. Navždy si pamatuj, že tě miluju a vždycky jsem tě miloval, akorát jsem to totálně posral. Prosím kvůli mně, nedělej kraviny, a ty moc dobře víš kde se potkáme. Pole plné slunečnic, to je naše místo. Miluju tě, a vždycky budu. Nikdy na tebe nezapomenu- Petr. 
Ne, ne, ne, pane bože, to nemůže být pravda. Jak že je tu zbytečnej? On se chtěl vážně zabít kvůli mně, a kvůli drogám. Do píči. Sofian se mě snaží uklidnit z hysterického pláče, ale moc to nepomáhá. Potřebuju ho. Miluju ho. Navždy. 
***
Momentálně je další den, a volali nám z nemocnice že Petr už se probral. Díky bohu. Přemýšlela jsem nad tím, a usoudila jsem, že si musíme dát pauzu. Neříkám že rozejít, i když spolu vlastně ani nechodíme, nebo jo? Většinou dát si pauzu dopadá tak, že se lidi rozejdou. Jenže já nemám ani ponětí jak to mezi náma teď je. Jestli se tomu dá vůbec říkat vztah. Musíme to spolu nějak vyřešit. Na dnešek u nás opět spal Sofian. Nebo nevím jestli se tomu dá říkat spánek, protože jsme nespali kvůli Petrovi, ale byl tady se mnou.
Tak jo, jsem tady. Před pokojem 27. Zaklepu, a vejdu dovnitř. Spatřím Petra, který vypadá skoro stejně jako včera, akorát už má otevřené oči. „Petře!" zakřičím a začnu brečet. „Princezno neplakej, prosím, já se ti omlouvám, vím že jsem čůr-" nestihne dopovědět větu protože ho přeruším. „Péťo to neříkej, prosím, za nic nemůžeš, už dávno jsem ti odpustila, ale myslím si že by jsme si měli dát pauzu. Alespoň na chvíli, ale myslím si že by nám to prospělo oboum dvoum. Podívej se na nás, jak jsme každej zničenej. Bude to tak lepší" řeknu mu to, nad čím jsem poslední dny přemýšlela. 
„Ne Val hlavně to ne, prosím, nemůžu tě ztratit, můj život bez tebe nemá smysl" řekne mi Petr vystrašeně. „Petře musíme si od sebe na chvilku odpočinout, je toho na nás oba už moc, to víš sám, tak alespoň na chvilku" řeknu mu. „Val prosím nedělej to" řekne mi Petr smutně. „Musím Petře, dělám to pro nás" řeknu mu, políbím ho, a dám se k odchodu. Slyším za sebou ještě Petra jak říká: „Miluju tě", ale na to mu neodpovím.
„Ty mě ne?" zeptá se mě zoufale. Jenom se na něj podívám, a přemýšlím co mám odpovědět. „Aha" řekne, a po tváři mu steče slza. „Promiň Petře, nechci ti ublížit, snad bude ti líp" řeknu mu větu, kterou mi napsal do dopisu. „Bez tebe nikdy" řekne mi Petr, a já mu setřu další slzu, která mu stekla. „Musím jít Petře" řeknu mu. „Nechoď ,prosím" řekne mi z posledních sil. „Musím" řeknu mu, naposledy se na něj podívám, a odejdu. Proč mu to kurva dělám?
„Sofi já od něj odešla" řeknu mu a naplno se rozbrečím. „Val, proč? Mohli jste teď už být spolu a v pohodě" řekne mi Sofian, a jde vidět že ho to mrzí. „Myslím si že oba dva si od sebe prostě musíme odpočinout, oba dva se takhle trápíme" řeknu mu jak to cítím. „Udělejte to jak vám to vyhovuje, ale jediný co vím je, že vy spolu prostě jednou budete, vy k sobě patříte" řekne mi Sofian s úsměvem. Jenom kývnu, a jdeme do auta. 
Petr
„Nechci ti ublížit, snad bude ti líp" To určitě, bez ní nikdy. Jak jako pauzu? Vždyť bez ní nemůžu kurva žít! Zrovna v tomhle zasraným stavu mě musela opustit. Mám nápad. Půjdu se léčit. Jo, teď už to můžu říct. Cokoliv pro ní udělám. Jedinej náš problém kvůli kterýmu nám to neklape jsou drogy. A jelikož mně nepomůže nikdo z mého okolí, tak se nechám předat do rukou odborníků. Tak fajn, rozhodnul jsem se. Ukážu Val, že na to mám. Dokážu jí, jak moc jí miluju, a že se zbavím mojí závislosti. Ano, udělám to. Udělám to pro ní. Jakmile mě pustí, objednám se tam. Asi to bude dřina, ale bude to stát za to. Pro Val všechno. Miluju jí. 
Ach joo, no trošku se nám to tady zvrtlo noo😭 Co myslíte, vyléčí se Petr? Najde si Val do té doby někoho? No, uvidíme🤭 Lidi 1,15 k přečtení, vy jste úžasný🥹 Strašně moc všem děkuju za krásný komentáře, za ohlasy, a za přečtení🥹🩷. Moc si toho vážím😘 
Mějte se hezky🫶🏻
~1382 slov~