Poděkování

                                    

                                          
I'm happy!!!
Ahoj všem...
Tyhle slova jsem vám chtěla postnout už včera večer, ale nedala jsem to. Vy jste dokázali to, co v mým životě dokázalo jen pár lidí a to, že jste mi splnili můj sen.
Četli jste moje slova, prožívali je a vcítili se do našich hrdinů jako, kdybyste to byli vy sami.
Víte, přiznám se vám, protože jste se během pár těch týdnu stáli součástí mého života, že když jsem začala psát tenhle příběh, byl to těžký rozjezd, nedokázala jsem se do Dominiky vžít a víte proč? Protože byl jejím vyvoleným Jakub. 
Přijde mi totiž, že je mnohem složitější osobnost a psát milostný příběh o něm není tak snadný jako o Dominikovi. Alespoň z mého pohledu.
Ale pak se stalo něco, nedokážu to popsat a najednou to šlo samo.
Příběh měl jasně danou linii. Jasně daný začátek a jasně daný konec. Jakub bude ten vyvolený a na konci příběhu bude ten dlouho očekávaný happy end. 
Jenže já jsem nepsala kapitoly dopředu. Každý večer jsem si sedla s mobilem v ruce a kolikrát bez jakékoliv představy, jsem začala psát. Tolikrát se mi stalo, že jsem v půlce kapitoly usínala, ale cíl byl jasný, musím ji dopsat a to teď a tady a nejlépe hned.
První věta, druhá, třetí a tak dále a najednou bum... byla tu scéna, která nebyla v plánu a tak se to tak nějak samo zvrtlo 😉
A pak jste přišli vy... A když jsem poprvý viděla komentář (nazývejme to slohovou prací), byla jsem v úžasu. A pak přišla další slohová práce a další.
Holky, smekám. 🙏
Kdyby vaše komentáře četla učitelka českýho jazyka, musela by vás ohodnotit takovým způsobem, že jednička je málo. 
Takový psychologický rozbor... masakr. Nemám slov.
Dokázali jste číst mezi řádky a to je sen každého autora knížky.
A v ten den jste se stali (staly) součástí mého života. 
Jak by řekla Dominika:
Vy jste já a já jsem vy.
Posledních pár dní mi bylo těžko. Chtěli jste vědět, jak všechno dopadne a já si přála být s vámi co nejdýl. A nejen s vámi. Chtěla jsem být dál s Dominikou, Jakubem i Dominikem. Ale musel přijít konec. U všeho jednou přijde.
Včera, když jsem psala poslední kapitolu, slza stekla po mojí tváři stejně jako tolikrát u Dominiky. A já pochopila, že i kdybych tisíckrát chtěla, aby můj příběh skončil happy endem, nešlo to, protože Dominika se nerozhodla. Zůstala stát na rozcestí. Stejně jako já.
....
Patří vám moje největší díky za vaše slova, za váš čas. 
S pokorou se před vámi skláním.
Vy jste vdechli život téhle fanfikci. 
Když pročítám vaše komentáře, usmívám se. Jsem šťastná, když vidím, že můj příběh byl u zrodu nového přátelství a budu ráda, když mi sem občas napíšete, jestli pořád trvá. Dávno vás spojovalo pouto s názvem Milion plus a nevěděli jste to a když si uvědomím, že díky mému příběhu jste se spojili doopravdy, jsem really happy.
Přátelství je někdy víc než láska.
.....
No a abysme se tady nerozplakali a nezoufali, že je konec, tak asi takhle.
Co myslíte, že se stalo na té chodbě a jakou roli v tom má babička?
Proč se rozhodla Dominice zasáhnout do života? 
A nejdůležitější otázka... Co na to Dominika?
Chcete pokračování? Chcete vědět, co dělal celé ty měsíce Jakub? Proč neudělal první krok a proč se vlastně stalo to, co se stalo? Vidět ten příběh i jinýma očima?
Pak se připravte, protože já bez vás prostě být nemůžu 💗
A teď to teprve bude jízda... 😉
Vidíme se brzy v příběhu Zahulené království 2.
Děkuju 💗