Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Kde je zase ta vařečka?" zanadával Seungmin, který se zmateně rozhlížel kolem sebe. Changbin zvedl hlavu prkýnka a napodobil ho. Hledanou věc ale nikde neviděl.
„Kdy jsi ji měl naposledy v ruce?" zeptal se ho. Určitě by to pomohlo v hledání. Ale mladší si nemohl tradičně vzpomenout, což ho frustrovalo a štvalo zároveň, takže nebyl moc nápomocný. Changbin se zvedl od stolu a začal detailně prohledávat kuchyň. Nahlížel do všech šuplíků i kabinetů, ale nikde nic.
„Nemůžeš použít něco jiného?" optal se ho. Míchat se dá i jinými předměty. Jenže mladší si tvrdohlavě stál za svým a nutně potřeboval vařečku, lžíce by prý nestačila.
„Nehledáte něco?" ozval se hlas halmeoni Kim, která se vynořila z koupelny. Oba muži v kuchyni ji jednohlasně odpověděli, ani nezvedli hlavu. Postraší žena se ušklíbla a došla až k lince, přičemž Changbinovi zamávala rukou před obličejem. V té totiž svírala onen hledaný dřevěný předmět.
„Halmeoni Kim, to jste nám to nemohla říct dřív?!" obořil se na ni mírně Changbin, který už opravdu prolezl celou kuchyni. Starší žena pokrčila rameny, zatímco ji na tváři hrál nevinný úsměv.
„Nemáte ji nechávat v koupelně," řekla a obešla linku. Oba muži navázali oční kontakt. Seungmin se zatvářil uvědoměle, zamumlal omluvu a převzal si od staršího vařečku. Jakmile se ale otočil, zamračil se. Samozřejmě tohle se nestalo poprvé. Jednou dokonce u sebe v pokoji našel konev, dodnes si nepamatuje, jak se tam sakra dostala. Na ztrácení věcí si už zvykl, přesto ho to stále dokáže naštvat. Obzvlášť, když tím komplikuje životy ostatních.
„Changbin-ssi, podej mi sůl," poprosila černovlasého muže halmeoni. Changbin hned její prosbu provedl a podal ji solničku. Společné vaření se chýlilo ke konci. Všichni tři se posadili ke stolu a pustili se do jídla. K obědu měli tradiční korejskou polévku, která byla na ostrově Jeju stále dost populární. Nikdo ji neuměl tak dobře jako právě halmeoni Kim. Changbin byl náramně spokojený, u stolu byla příjemná atmosféra, což se nedalo říct o počasí venku. Bylo zataženo a mírně foukal vítr. Nebylo to ukázkové květnové počasí.
„Halmeoni, nenamáhej se, já to uklidím," ujišťoval ji Seungmin, když dojedli. Nechtěl, aby se nadřela. Přece jenom už není nejmladší a ruční mytí nádobí ji dokáže vysílit. Svého vnuka obdarovala vřelým úsměvem.
„To jsi hodný. Máte dneska něco v plánu? Vypadá to, že bude pršet. Ajajaj, mě zase bolí ty klouby! Tohle už mě nebaví," handrkovala postarší žena, která se s námahou zvedla od stolu.
„No... jelikož venku není hezky... tak nevím. Možná bychom mohli jít k nám," pronesl zamyšleně starší, zatímco se díval z okna. Všechen svůj společný čas, až na pár výjimek, trávili venku na čerstvém vzduchu. Chodili po vesnici a jejím blízkém okolí, dělali všechno možné, co je zrovna napadlo.
