Šest týdnů

                                    

                                          
Uběhlo šest týdnů. 
Šest týdnů, kdy jsem se učila svojí novou životní roli. 
Přes den jsem běhala kolem svojí holčičky, která byla den ode dne šikovnější. Navštěvovala svojí rodinu a užívala si pohled na svoji mamku, která každou chvilkou se svojí vnučkou mládla a nabíjela se energií. 
Dokonce jsme byli s Dominikem i u jeho rodičů, kteří si malou zamilovali na první pohled. 
Procházky s kočárkem byly občas dost náročné, když mě zastavovali lidi na ulici. Ti, co chtěli jen podpis a společnou fotku, ti mě dobíjeli a vlastně navedli na myšlenku, že mi můj dřívější život chybí. Ale pak tu byli ti druzí, co se vyptávali.
"Hele a to je teda Nik tenda?"
A já trpělivě všem odpovídala.
"Ne, Dominik není táta."
Dodnes nevím, jestli mi to uvěřili. 
Ale faktem je, že se na sociálních sítích začali objevovat diskuze o tom, jak to doopravdy je.
Někdy, když jsem měla volnou chvilku a nechtěla zrovna spát, jsem je pročítala. Někdy to v nich došlo do takových rozměrů, že kdyby ty hádky byli v realitě, určitě by došlo i k nějaké rvačce.
Dokonce jsme je někdy pročítali s Dominikem spolu, a pak se smáli, co jsou lidi schopní vymyslet.
A pak jsme narazili na jeden komentář. 
Myslím, že je to dítě Yzovo. Byli přece spolu, dokonce jsem je viděla i na Kanárských ostrovech. Ale asi se rozešli, protože Dominika letěla domů sama.
Odpovědi jsem nečetla, neměla jsem na to už sílu a nechtěla jsem si kazit večer s Dominikem. 
Konečně byl zase doma.
Asi vás zajímá, o čem jsem si s ním tenkrát chtěla promluvit. Samozřejmě vám to nezatajím, protože je to poměrně důležitá informace.
Díky jeho chování ke mně a k malé, mě začaly trápit výčitky. Nechtěla jsem, aby si jednou myslel, že ho zneužívám, protože tak to rozhodně nebylo. 
A tak se posadil vedle mě. Neumíte si představit, jak těžko mi bylo. Ale musela jsem. Musela jsem celou tuhle situaci nějak rozseknout.
Seděl naproti mě a trpělivě čekal, až začnu mluvit. Nepospíchal na mě, dal mi tolik času, kolik jsem potřebovala.
"Mám tě ráda, Dominiku. Jsi pro mě důležitý a neumím si představit, že bych o tebe přišla."
Odmlčela jsem se, sledovala jsem každý jeho pohyb, každou změnu v jeho tváři.
"Vím, že ke mně cítíš něco víc. A... nevím, jak to říct. Je to tak těžký."
Chytil mě za ruku, sklopila jsem hlavu a snažila se zadržet pláč.
"Neplakej, já ti rozumím. Nemusíš mi nic vysvětlovat."
Rozčiloval mě ten jeho klid.
"Chtěla bych, abys zůstal s námi. Nemůžu ti slíbit, že to bude jednoduchý, ale chci to zkusit. Zasloužíš si to. Ale dej mi čas, nedokážu zapomenout ze dne na den."
Překvapeně se na mě podíval. 
"Myslíš to vážně? Že ty a já budeme..."
Nenechala jsem ho to doříct, přitiskla jsem svoje rty na jeho a objala ho.
Líbal mě a já mu oplácela stejnou měrou.
Ten večer si lehl vedle mě, vzal mě do náruče a líbal do vlasů.
"Miluju tě, Niko."
........
Šest týdnů jsme vedle sebe usínali v objetí. 
Šest týdnů jsem měla čas na to zapomenout. Zapomenout na člověka, kterého jsem milovala k zbláznění a nedokázala se smířit s jeho ztrátou.
Šest týdnů jsem měla na to objevit v sobě touhu po Dominikovi. Takovou, jakou jsem cítila tenkrát, když pro mě byl zakázané ovoce.
A pak přišel den, kdy mi doktor řekl, že je vše v pořádku, že jsem po porodu dobře zahojená a můžu tedy normálně sexuálně žít. Předepsal mi antikoncepci a rozloučil se se mnou.
Odcházela jsem z ordinace a místo, abych jásala, že jsem zdravá, bylo mi do pláče.
Procházela jsem ulicemi a užívala si, že malá spinká a já mám klid.
Zahnula jsem do ulice, kterou jsem původně vůbec nechtěla jít, ale něco mě k ní táhlo.
Šla jsem pomalu a dívala se kolem sebe. 
A pak jsem ho uviděla.
Akorát vystupoval z auta.
Chtěla jsem rychle začít couvat a utéct, co nejdál to jde, ale všiml si mě.
Zastavila jsem se a přemýšlela, co dělat dál.
Z dálky jsem slyšela zvuk zamykání auta.
Nespouštěla jsem z něj oči, moc mu to slušelo, shodil dredy a vypadal tak nějak jinak. Přišel mi dospělejší, serióznější.
Rozbušilo se mi srdce, když se ke mně pomalým krokem přibližoval.
"Dominiko?!"
Zastavil se kousek přede mnou.
"Aahoj." Vysoukala jsem ze sebe a nemohla se na něj přestat dívat.
"Ahoj."
Stáli jsme mlčky proti sobě.
Tolikrát jsem si tuhle chvíli představovala, snila o ní a teď, když se stala, nevím, co mám říct, co dělat. 
Stačil jediný pohled na něj, abych si přiznala, že láska k němu nevyprchala, že je stejná jako byla předtím.
"Můžu?"
Ukázal na kočárek, mlčky jsem prikývla a on se naklonil, aby se podíval na malou.
Jakube, kdybys jen věděl, že se teď díváš do očí svoji dcery.
"Je krásná po tobě. Gratuluju."
Usmála jsem se.
"Jak se jmenuje?"
"Dominika." Ztěžka jsem polkla a zůstala se dívat do kočárku. 
Vzpomněla jsem si na Dominika, slíbila jsem mu, že si dnes uděláme hezky večer.
Znovu jsem se podívala na Jakuba.
"Promiň, budu muset jít." Projela jsem kolem něj a chtěla se dostat co nejrychleji pryč.
"Dominiko?!"
Zastavila jsem se a aniž bych se otočila, čekala jsem na tu otázku, kterou mi chtěl dát.
"Je Dominikova?"
....................................................
Pokračování příště 💗