Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Felix ležel zachumlaný v peřině a oddával se spánku. Vůbec mu nevadil hluk motorů a rachot města, spokojeně si dál spal. Jeho telefon začal z nenadání zvonit. Neochotně otevřel oči. Natáhl ruku a típnul příchozí hovor. Ač již byla místnost krásně prosvětlena, v blonďákově mysli byla ještě půlnoc. Leželo se mu tak pohodlně, že myšlenka na vstávání nepřicházela v úvahu. Záhy se kolem jeho pasu obtočily dvě ruce a na jeho záda se přitisklo lidské tělo. Jemně se usmál, když ucítil Hyunjinův dech na svém krku, z jeho těla sálalo teplo. Starší si vždycky stěžoval na to, že se jeho tělo rychleji zahřívá, tudíž mu je všude vedro a hodně se potí. Felix si jeho dlaně přitiskl k hrudi a znovu pomalu propadal do říše snů. Najednou se ale ložnicí rozeznělo hlasité vyzvánění jeho telefonu. Oba muži v posteli se zatvářili nespokojeně, Hyunjin zabořil svou hlavu do mladšího zad. Ten opět natáhl ruku a tentokrát se rozhodl zvednout příchozí hovor.
„Ano?" zamumlal ospale. Aby nemusel mít telefon položený u ucha, zapnul odposlech a nechal ho položený na nočním stolku.
„Felixi, netvrď mi, že ještě spíš?!!!" ozval se z telefonu Jisungův hlas.
„Nekřič, Sungu," postěžoval se blonďák. Jeho uši bývaly po ránu dost citlivé.
„To si děláš srandu, Lixi, je deset hodin! Za hodinu máme být v kempu a ty se ještě válíš v posteli," komandoval ho jeho nejlepší kamarád. Zpoza Felixe se ozvalo nespokojené zamručení.
„Neboj se, když tak dorazíme trochu později," uklidňoval ho s flegmatickým přístupem, což samozřejmě Jisunga ještě více rozčílilo. Spustil svou přednášku, kterou ale Felix vůbec neposlouchal. Nepřipadalo mu to nijak důležité, podle něho to Jisung příliš prožívá. Otočil se na druhý bok a objal svého přítele, obličej zabořiv do jeho hrudě. Hyunjin ho k sobě přitiskl, ale nespokojeně otevřel oči. Je jedno, že bylo již deset, stále bylo ráno a co opravdu nesnáší je, když mu někdo snaží odepřít zasloužený spánek. S námahou natáhl ruku a jednoduše probíhající hovor típl. Místnosti se ponořila do ticha, přičemž na Hyunjinově tváři hrál vítězný úsměv.
„Bude naštvaný," zamumlal do jeho hrudi Felix, který byl ale upřímně taky rád, že už je ticho.
„To je mi u prdele, nemá mít po ránu tak otravný hlas," pronesl starší, spokojeně zavřel oči a uvelebil se. Chvíli bylo zase ticho, než se slova znova ujal blonďák.
„Měli bychom vstávat."
„Ještě ne," oponoval mu Hyunjin.
„Nebudeme pak stíhat."
„Budeme."
„Hyunjineee," Felix zvedl hlavu a pohlédl na svého přítele.
„Ještě deset minut... prosím," našpulil ret Hyunjin, což mladšího rozesmálo.
