Nic nevíš

                                    

                                          
Není krasnějšího pocitu, než se po delší době setkat se svou rodinou.
Umíte si asi dobře představit, jakej vítr jsem měla ze svýho táty, ale nakonec překvapil.
Po dlouhém a dojemném vítání a objímání, jsem konečně mohla rozdat dárky a pochlubit se věcmi, co jsem nakoupila.
"Ježíš, ta malá bude jako panenka. Mami, podívej, jak je to maličký." 
Moje mamka pištěla jak nějaká malá holka a všechno nadšeně ukazovala babičce a tátovi.
Dominik seděl tiše a pozoroval všechen ten cvrkot kolem. Nechala jsem je se prohrabovat taškami a sedla si vedle něj.
"Ještě pořád nechceš utéct?" Zašeptala jsem a udělala na něj takový ten úšklebek, kdy někoho provokujete a zároveň se mu vysmíváte.
"Jasně že ne." Naklonil se ke mně blíž a odhrnul mi vlasy z ucha. Slyšela jsem jeho dech a sama se nemohla nadechnout v očekávání, co chce udělat.
"Moje slovo platí, princezno."
Otočila jsem se na něj a zmateně zamrkala očima.
"Vezmu si tě i s ní." Sklopil oči, podíval se na moje bříško a jemně po něm přejel.
Nemohla jsem z něj spustit oči. Tenhle kluk už mi podruhý v podstatě nabídl sňatek a zabezpečení a já tu proti němu sedím a mlčím.
"Co vy dva si tady šuškáte?" Ozvalo se najednou nad námi.
Zvedla jsem hlavu a viděla usmívající se babičku.
Odtáhla židli od stolu a posadila se k nám. Mojí mamku nechala u tašek s věcmi i s tátou a bráchou, kteří si nedovolili ani o krok couvnout, aby náhodou mamka nezačala tu svou o tom, jak nikoho nezajímá, co říká.
"Už se ti to blíží, viď holčičko?! Za pár týdnů tady bude živo."
Sledovala jsem ji, jak si nadšeně představuje, že tady bude se svojí pravnučkou a jak všechno bude zalitý sluncem.
Jenže netušila, co se jim chystám říct. A netušil to ani Dominik.
"Promiňte, musím to vzít." Dominik vstal od stolu téměř okamžitě, co mu začal už podruhé zvonit telefon. 
Pozorovala jsem, jak se vzdaluje dál do zahrady, aby ho nikdo neslyšel a přemýšlela, jestli je to Jakub.
Dala bych, nevím co, za to, abych mohla slyšet jeho hlas.
"Ten Dominik je hodnej kluk. Stará se o tebe a tu malou jako, kdyby byla jeho. To se jen tak nevidí."
Přerušila můj tok myšlenek babička. Jen jsem přikývla a dál sledovala Dominika.
Ani jsem si nevšimla, že ke stolu přišla mamka s tátou.
"Kde je ten kluk?" Vyzvídal táta a já jen ukázala směrem do zahrady.
.........
Odpoledne s mojí rodinou uteklo neuvěřitelně rychle. Ani na chvilku jsem neměla možnost být s Dominikem sama, aby mi řekl, co s Jakubem řešili. Ale po tom, co hovor ukončil, jeho nálada přestala být tak veselá.
Sluníčko už pomalu zacházelo a na mě padla únava. Ale když už tady seděli takhle hezky všichni pohromadě, chtěla jsem jít s pravdou ven.
"Musím vám něco říct."
Všichni okamžitě stočili svoji pozornost ke mně.
"Budu se stěhovat."
Mamka na mě zůstala zírat s otevřenou pusou, tátovi málem zaskočila jednohubka do krku. Jen babička seděla úplně klidně a usmívala se.
"Předpokládám, že tady k Dominikovi."
Ten sebou trhnul a zůstal na ní koukat. Absolutně netušil, o čem je řeč. Jeho pozornost právě patřila jídlu.
"Co ke mně?"
Babička se na něj přísně podívala.
"Dominika se stěhuje k tobě, ne?" Zopakovala mu a nespouštěla z něj oči.
Dominik se na mě otočil a s nechápavým výrazem očekával vysvětlení.
"Nic, prosím tě, Klidně se dál věnuj jídlu. To si jen babička udělala předčasný závěr. Viď, babi?!"
Teď její přísný pohled ulpěl na mě.
"Aha a jakej?
"No myslela si, že se chci odstěhovat k tobě."
"Klidně." Aniž by si uvědomil, jakou blbost právě vyslovil, dál ládoval jednohubky, co mamka připravila..
"Tak to asi těžko. Víš přece, kdo s tebou bydlí." Připomněla jsem mu a pokračovala dál.
"Můžeš nám teda vysvětlit, kam chceš jít?" Zasáhla do hovoru mamka a z jejího výrazu jsem vyčetla, že s tím rozhodně nesouhlasí.
"Firma, pro kterou jsem teď pracovala, mi sehnala byt kousek od kanceláře, takže budu moct pracovat z domova a kdyby něco, budu v práci za pár minut."
Všichni se na mě překvapeně dívali. 
"Vždyť brzy porodíš, jak to chceš bez pomoci zvládnout? Už jsi to řekla otci dítěte.?"
Sypali na mě otázku za otázkou a mně se nechtělo na všechny odpovídat.
Vymluvila jsem se tedy na únavu a odešla do svýho pokoje.
.......
"Ptal se na tebe."
Zbystřila jsem a srdce se mi rozbušilo a já sotva mohla dýchat  
Byli jsme už oba v mém pokoji. Mlčky jsme seděli v objetí na mé posteli a sledovali televizi.
Okamžitě jsem ztlumila zvuk a otočila se na Dominika.
Byla jsem doma sotva pár hodin a konečně se dočkala po těch několika měsících.
"Co chtěl vědět?"
"Jestli jsi pořád v Paříži."
Měla jsem pravdu, dozvěděl se, kde jsem. Sledoval mě a měl přehled o tom, co dělám.
"Co jsi mu řekl?"
"Že už jsi zpátky doma."
Vypadal tak smutně, když mi říkal, co Jakub chtěl.
"A on?"
"Ptal se, jestli jsem tě viděl a  jestli jsi v pořádku."
V duchu se mi trochu ulevilo, že neví úplně všechno. 
"Hm."
Nevěděla jsem, co víc říct. Pocity ve mně sváděly boj. Radost střídal smutek a smutek zase vztek.
"Miluje tě, Niko."
Opět jsem se vynořila ze svého světa a nastražila ucho, ale Dominik už nic víc neříkal. 
"Neví o ní? Řekni, že nic neví..."
Dominik pokrčil rameny...
....................................................
Pokračování příště...