Budeš mi nosit tašky?

                                    

                                          
Vztek mnou cloumal tak moc, až se mi dělalo špatně.
Nedokázala jsem pochopit, proč to Dominik udělal. Proč prozradil, že čekám s Jakubem dítě a ještě ke všemu jeho mámě.
Vběhla jsem z terasy zpátky do bytu a běžela do své ložnice. Práskla jsem za sebou dveřmi a dopadla na postel.
Všechno, o co jsem se těch šest měsíců snažila, bylo pryč. Panika se rozlézala celým mým tělem a nebyla jsem schopná racionálně uvažovat. 
Chtělo se mi křičet a zároveň zalézt někam hluboko a už nikdy ale opravdu nikdy nevylézt. 
Co když mu to řekne. Co když nevydrží tajit svýmu synovi to, že má dítě. Vždyť přece bude chtít, aby se postaral a já nechci, aby to dělal jen z povinnosti. Jaký by to sakra potom mělo smysl?
Když jsem se trochu uklidnila a konečně zase mohla dýchat, posadila jsem se na posteli a objala polštář, který mi kdysi dala moje máma a všude jezdil se mnou. Když jsem ho objímala, cítila jsem se v bezpečí a měla jsem pocit, jako kdyby tady byla se mnou. 
Těšila jsem se domů, až ji zase uvidím, až zase uvidím svoji babičku a obejmu je.
Sice jsem si s nimi dost často volala, probírala všechno, co musím připravit na příchod mojí holčičky.
Dokonce jsem mluvila i s tátou. Mamka dodržela slovo a připravila ho na tu velkou novinu, ale říct mu to, jsem musela já.
A protože jsem byla daleko, dozvěděl se, že bude děda, přes kameru.
Chvilku nehybně seděl, čekala jsem, že začne vyvádět, ale když si promnul oko, pochopila jsem, že ho to dojalo. 
Ale to byla moje rodina. Tu jsem znala a tak trochu věděla, že i kdyby křičeli a nadávali, nikdy by mě nenechali na holičkách. 
Jakubovu mamku jsem neznala, viděla jsem ji v podstatě jen párkrát a i když to byla milá a sympatická dáma, neměla jsem sebemenší tušení, jak by mohla reagovat na takovou zprávu.
A tak jsem se zvedla a pomalým krokem vyšla z mé ložnice ven.
V kuchyni jsem si nalila ledový čaj do skleničky a šla zpátky na terasu, kde seděl Dominik a díval se někam do dálky nepřítomným pohledem.
Hned, jak si mě všiml, vyskočil z pohovky a stoupl si proti mě.
V obličeji měl provinilý výraz a snad poprvý jsem u něj zaznamenala nejistotu a strach.
Bylo mi ho líto, nechtěla jsem, aby si myslel, že o mě přijde díky tomu, co udělal. To by bylo to poslední, co bych chtěla.
Měla jsem ho ráda. Tím svým zvláštním způsobem.
Došla jsem k němu a rukama ho objala kolem pasu. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a co to jen šlo, se k němu přitiskla.
"Mám strach, Niku." Zašeptala jsem a rozplakala se. Něžně mě objal a hladil po zádech.
"Neboj, princezno, jsem s tebou a vždycky budu."
Potřebovala jsem něco takového slyšet. A i když mi to často říkal, když jsme spolu telefonovali, ve skutečnosti to bylo jiný. Slyšela jsem tlukot jeho srdce, vnímala teplo jeho těla a všude kolem sebe cítila tu jeho omamnou vůni. 
"Promiň, babe, nechtěl jsem ti ublížit, ale volala mi a ptala se, co se stalo."
Poslouchala jsem jeho hlas plný nervozity a nejistoty a tiskla se k němu s takovou vervou, jako kdybych se bála, že se najednou zničehonic rozplyne a já tu budu stát sama s vědomím, že to byl jen sen.
"Pojď si sednout, celá se klepeš, přinesu ti deku."
Vzal mě kolem ramen a dovedl k pohovce. Vzápětí zmizel v obývacím pokoji a donesl mi deku, která ležela na gauči.
Přehodil ji přes moje ramena a zabalil mě do ní.
Sedl si vedle mě a zapálil si cigaretu.
"Dej mi ještě jednu nebo zešílím." Aniž by přemýšlel nad tím, že bych kouřit neměla, hned mi jednu zapálil.
Natáhla jsem a cítila úlevu. Ta nervozita a strach mě natolik ovládaly, že jsem nedokázala odolat.
Promiň, holčičko moje.
V duchu jsem se omlouvala svému miminku za to, že jsem tak slabá, ale musela jsem.
"Pověz mi všechno a nic nevynechávej. Potřebuju vědět, co tam na mě čeká."
Odkašlal si a ještě než začal vyprávět, dolil si čaj.
"Asi tu nemáš něco silnějšího než je ledový čaj." Usmál se a já zakroutila hlavou.
"Nechodí mi sem návštěvy a já nepiju. Ale koupila jsem taťkovi nějaké francouzské víno, tak ti ho můžu dát a koupím mu nový."
Ostýchavě se na mě podíval, bylo mi jasný, že ho chce. Nebo spíš potřebuje a já zase potřebovala znát pravdu.
"Je v kufru v mý ložnici, obsluž se sám."
Rychlé vstal a došel si pro něj. 
"Dej mi aspoň ochutnat, malá sklenička vína prý nevadí."
Nedůvěřivě si mě změřil pohledem, ale neřekl ani slovo a nalil mi na dno.
Přiťukli jsme si a já ho pobídla, aby už konečně začal.
"Je to asi dva měsíce, co mi zavolala. Ptala se na Jakuba, že prý se dlouho nezastavil a do telefonu zní podivně. A jestli je všechno v pořádku."
Podíval se na mě, jestli ho poslouchám a když viděl, jak na něm visím očima, pokračoval.
"Tak víš jak. Snažil jsem se jí vysvětlit, že toho moc nevím, že každý děláme na svým projektu a moc se nevidíme, ale to jí nestačilo. Zná nás a ví, že i když děláme každý na něčem jiným, jsme spolu skoro jako manželé."
Zasmál se a mně těmi slovy vykouzlil úsměv na tváři taky. Měl vlastně pravdu. Vzpomněla jsem si, že když jsme někam šli, tak většinou všichni tři. A doma to vypadalo jako, když žijeme spolu všichni na hromádce.
Přikývla jsem.
"To je fakt. Vždy a všude spolu." Okomentovala jsem a nechala ho mluvit dál.
"Ptala se na tebe a že tě dlouho neviděla, že si jí slíbila obraz do kanceláře a jela dalších asi tisíc důvodů, proč by měla vědět, co se stalo."
Bylo mi úplně jasný, že ustát takové otázky a nátlak něčí maminky, není úplně snadný a že dřív nebo později člověk poleví, protože vymýšlet nějaké bachorky se úplně nevyplácí. Ony ty maminky zkrátka a dobře mají jakýsi radar a poznají, kdy se mluví pravda a kdy se lže.
"Neměl jsem jinou možnost." 
Pohledem se mi omlouval. Otočila jsem se k němu a zadívala se do jeho očí. Nelhaly...
"Já vím." Špitla jsem.
"Řekl jsem jí, že přijedu. Že jsou věci, který se nedají řešit po telefonu. A když konečně byl volný den, vydal jsem se do Varů. Řekl jsem jí, že Jakub neposlouchal, že mezi náma nikdy nic nebylo, že jsme přátelé a že jsem ti jen chtěl pomoct, když se Brigita cpala tam, kam neměla. No byla to dlouhá debata."
Chytla jsem ho za ruku. Stiskl mě pevně.
"Proč jsi jí to řekl?"
Podíval se někam do dálky a vypadal jako, když přemýšlí. Na čele se mu objevila vráska. Pohladila jsem ho po tváři a otočila si jeho hlavu k sobě.
"Řekni mi jeden jediný důvod, proč jsi jí to řekl."
Nadechl se a chytl mojí ruku, která akorát sjela po tváři dolů.
"Mrzelo jí, jak se Kuba zachoval. Líbila ses jí a chtěla se s tebou vidět, chtěla na tebe telefon. Musel jsem jí říct, že jsi pryč a jak jsem mluvil, cítil jsem, že by to měla vědět."
Dávalo to smysl, všechno, co mi řekl, znělo tak, že bych na jeho místě udělala to samé.
"Jak reagovala?"
"Chtěla okamžitě za tebou. Řekl jsem jí, že tě přivezu."
V duchu jsem cítila neuvěřitelnou úlevu, že mě neodsoudila i přesto, že mě znala jen krátkou chvíli.
"Ale já mám letenku až za tři dny a musím taťkovi koupit to víno a chtěla jsem k Eiffelovce." Skuhrala jsem jako malá holka.
"Užijeme si ty tři dny spolu." Rozhodl Dominik a nejistě se uculil s otázkou, jestli souhlasím.
"Ale budeš mi nosit tašky, až nakoupím."
Začal se smát a já věděla, že ten den by mi odkýval úplně všechno.
......
Prošli jsme snad úplně všechny obchody a Dominik měl co dělat, aby ty tašky donesl k taxíku.
Nakoupila jsem oblečky pro moji holčičku a pořád jsem měla pocit, že toho nemám dostatek.
"Nechceš si něco nechat na doma?"
Ušklíbla jsem se 
"Tam mi už nebudeš nosit tašky." Rýpla jsem si a namířila si to do dalšího obchodu.
"Tak to se pleteš, klidně budu."
Zastavila jsem se a se smutným pohledem se k němu otočila.
"Já vím. Ale tam tě lidi znají a když tě uvidí běhat po obchodech s dětskými věcmi a ještě ke všemu se mnou, udělají z toho takovou story, že Harry Potter proti tomu bude úplný prd."
Zarazil se a chvilku přemýšlel. Předtím ho vůbec nenapadlo, že tady v Paříži se ztratíme v davu, ale v Čechách už to tak snadný nebude.
A mně v ten moment došlo, že jakmile se vrátím, budu se pohybovat na tenkém ledě a bude jen otázkou času, kdy Jakub zjistí pravdu.
"Nevadí mi to. Já si tě klidně i vezmu."
Nesmál se, jeho výraz byl naprosto vážný. Neříkal to jako vtip. 
On to myslel vážně...
....................................................
Pokračování příště 💗