Rozhodnutí

                                    

                                          
Mohli byste si myslet, že za tu dobu s Jakubem a focením pro Esquire jsem musela nabrat tolik sebevědomí a jistoty, že bych jí mohla rozdávat. 
No, nebudu lhát, v některých situacích jsem opravdu byla reklama na ego, ale když jsem měla vylézt z pokoje, sejít dolů a postavit se před mojí mámu, byla jsem v háji.
Schovávala jsem se za Dominika a drtila mu ruku doslova posraná až za ušima.
Mamka vykoukla z kuchyně, sjela nás pohledem a bez jakéhokoliv výrazu nám ukázala směrem na zahradu ke stolu, kam si máme sednout.
Instinktivně jsem se nalepila na Dominika ještě víc. Objal mě kolem ramen a doslova mě dotáhl ke stolu. Babička mezi tím připravila příbory a posadila se na své místo.
"Aaa, tady jste, konečně trochu mladistvé energie." Mrkla na Dominika a on jí na oplátku poslal vzdušný polibek.
Babča byla tak trochu šílenec, samozřejmě v dobrém slova smyslu. Nebála se učit novým věcem, o všechno se zajímala. Prostě žádná usedla stařenka, ale moderní dáma v nejlepších letech.
Dominik bez skrupulí vzal hned místo vedle ní a hned si s ní začal povídat. Sedla jsem si vedle něj a netrpělivě vyčkávala, až přijde mamka.
Dominik pod stolem chytil mojí ruku a jemně ji stiskl na důkaz toho, že je tady se mnou. Stisk jsem mu oplatila a v duchu se modlila, ať už to mám za sebou.
Jako kdyby moje modlitby byly vyslyšeny, během chvilky byla u stolu i mamka. Položila na stůl mísu plnou řízků a bramborový salát.
"Paráda, trénink na vánoce." Podotkl Dominik a ukázal mamce zdvižený palec.
"Tak trochu, aspoň ho ochutnáte a zjistíte, jestli si ho na vánoce dáte s námi nebo ne." Mrkla na něj a pobídla všechny,  aby začali jíst.
"Já myslím, že minimálně za mnou tady Dominik přijede, i kdyby mu ten salát nechutnal." 
Dělala si srandu babička.
"Tak o tom nepochybujte."
Dívala jsem se do talíře a připadala si tak trochu odstrčená, ale byla jsem ráda, že je mamka relativně v klidu a že vlastně Dominika vzala na milost.
Když jsme dojedli, pomohla jsem jí odnést talíře. Mlčky jsem jí podávala nádobí, aby ho mohla zandat do myčky. Koutkem oka jsem ji pozorovala, až jsem to nevydržela.
"Mami?!"
Zvedla hlavu a podívala se na mě.
"Ano?"
"Zlobíš se na mě?" Zamrkala jsem, abych potlačila slzy. Cítila jsem se zahanbeně. Nechtěla jsem jí zklamat. Vždycky jsem si přála, aby na mě byla pyšná. A teď tu stojím proti ní těhotná a se zlomeným srdcem.
Položila talíř, který právě držela a postavila se proti mě.
Chvilku si mě beze slov prohlížela, bála jsem se, co se mi chystá říct. Ale pak najednou udělala krok ke mně a objala mě.
"Holčičko, jak bych se mohla zlobit." Odtáhla se, aby se mi mohla podívat do očí.
"Nebude to lehký, ale zvládneme to. Jen na to musíme připravit tátu. Ale to nech na mě."
Skočila jsem jí kolem krku.
"Děkuju, mami."
Na tu chvíli nikdy nezapomenu, ten den mě moje máma dala víc než kdokoliv jiný. Dokázala mi, že při mě bude stát, ať se děje cokoliv.
Když jsem se později připravovala ve svém pokoji na smluvenou schůzku, usmívala jsem se na sebe do zrcadla.
I když mě moje srdce bolelo a bylo roztříštěné na tisíc kousků, byla jsem odhodlaná začít znova. Od toho rána všechno bylo najednou barevné a já doufala a věřila.
Věděla jsem moc dobře, že si nemůžu dovolit podepsat jakoukoliv smlouvu, protože jsem těhotná, ale rozhodla jsem se zkusit štěstí trochu jinak. Říct pravdu a nabídnout se jako modelka na pár týdnů a později třeba jako designérka. 
A s tím jsem vyšla z pokoje jako znovuzrozená plná odhodlání.
"Jsi nádherná." Vydechl Dominik, když mě pozoroval, jak scházím ze schodů.
Ostýchavě jsem sklopila zrak a po dlouhé době se zase začervenala.
Políbil mě na tvář a oznámil mojí mamce a babičce, že večer jsme zpátky.
"Doufám, že ještě zůstanete, Dominiku." 
Překvapeně jsem se na mamku podívala. Nečekala jsem, že tak rychle změní názor, ale dělalo mi to radost.
"Rád."
Rozloučili jsme se a nasedli do auta. Nadiktovala jsem Dominikovi adresu a vyjeli jsme.
"Tady odbočíme a jsme tam." Navigovala jsem ho a rozhlédla se po barácích kolem nás, když jsem si všimla malé kavárny, ze které akorát vycházeli lidé.
Ani nevím proč, ale zadívala jsem se na ně.
Ty vlasy a oblečení přece znám. Pomyslela jsem si v duchu a když kolem nich Dominik projížděl a sešlápl plyn, vykřikla jsem.
"Zpomal!"
Dominik jako kdyby mě neslyšel, jel dál stejně rychle. Otočila jsem hlavu a setkala se s Jakubovo pohledem. Díval se přímo na mě a žena, kterou držel kolem pasu, nebyla nikdo jiný než Brigita.
Dominik rychle odbočil a pak ještě několikrát, než se dostal asi tak dva bloky dál. Dojel na konec ulice, kde zastavil.
"Proč si nezpomalil? Byl tam."
Slzy se mi kutálely po tvářích a já ho začala bušit do ramene.
"Já to vím. Viděl jsem je."
"Je s ní, že jo?"
Dominik sklopil hlavu. Tím řekl všechno.
"Nechtěl jsem..."
"Co jsi nechtěl? Říct mi pravdu?" Křičela jsem na něj.
"Nebyl jsem si jistej. Nemluví se mnou. Jen jsem něco tušil."
Chtělo se mi křičet, mlátit do všeho kolem, utéct a už nikdy nikoho z nich nevidět.
"Dominiko, promiň. Nechtěl jsem ti to říct, protože jsem viděl, jak na tom jsi."
"Za to teď je mi mnohem líp." Otevřela jsem dveře a vystoupila. Prudce jsem je za sebou zabouchla a vydala se ulicí zpátky.
"Počkej!" Slyšela jsem ho za sebou běžet. Chytl mě za ruku a otočil proti sobě.
"Co bys dělala ty na mým místě? Můžeš mě, do prdele, pochopit?"
Ještě nikdy jsem ho neslyšela takhle křičet, v jeho očích se zračilo zoufalství. Měl pravdu, chtěl mě chránit a dostat mě ze dna a povedlo se mu to. Dneska jsem přeci vstala a cítila se líp a vůbec celý den byl skvělý. 
Nový začátek, restart...
"Promiň. Já vím, jen mě to rozhodilo." Nedůvěřivě si mě prohlížel.
Odhrnula jsem si vlasy z čela a usmála se.
"Jak vypadám?"
Uvěřil mi... Uvěřil, že jsem klidná a rozhodnutá začít znova. Jak to ve skutečnosti bylo, jsem věděla jen já.
"Nejkrásnější co jsem kdy viděl."
Došla jsem až k budově, kde jsem měla mít za pár minut domluvenou schůzku.
Otočila jsem se k Dominikovi a požádala ho, že dál už půjdu sama, aby na mě počkal. Přikývl a objal mě.
Vešla jsem... Taková, jaká jsem bývala. Ven vyšla jiná Dominika. Silnější a odhodlanější.
"Tak co? Povídej?" Vrtící se nedočkavostí Dominik seděl u stolu naproti mě v moderní restauraci a naléhal, abych mu řekla, co se dělo za zavřenými dveřmi.
Usmála jsem se a napila se coly, napínala jsem ho a užívala si jeho nedočkavost.
"Podepsali jsme smlouvu."
Vyvalil oči a nevěřícně na mě zíral.
"Nevadí jim, že jsi těhotná?"
Dobře jsem si byla vědomá, že až mu povím všechno, až mu řeknu svoje rozhodnutí, nebude nejspíš nadšený, ale já musela, byla to pro mě jediná možná cesta v tuhle chvíli...
....................................................
Pokračování příště 🫶