Co se stalo, Dominiko?

                                    

                                          
"Počkáme na ně na baru?"
Na Jakubovu otázku jsem jen mlčky přikývla a dál si užívala posledních pár hodin o samotě.
Absolutně jsem si neuměla představit, že za pár hodin budeme sedět u stolu spolu s Dominikem a jeho Anetou.
To, před čím jsem utíkala, mě zase dohnalo.
"Půjdu na pokoj, potřebuju si dát sprchu."
Vstala jsem z lehátka, políbila Jakuba na tvář a obešla bazén, abych se dostala do vnitřku hotelu.
Moje nálada utrpěla těžký rány a díky tomu jsem se cítila jako, když jdu na porážku.
Prošla jsem dlouhou chodbou a zastavila se u výtahu. Potřebovala jsem být aspoň na chvíli sama, utřídit si myšlenky a naladit se na ty dva. K tomu všemu mi už od rána bylo tak nějak těžko a ani jídlo, které se do mě celý den snažil Jakub nacpat, mi nepomohlo. Spíš možná naopak.
Odemkla jsem dveře pokoje a hodila sebou na postel. Aspoň na chvilku sama. Zavřela jsem oči a představovala si, jaký to bude, až se tu ti dva objeví, jestli vůbec zvládnu sedět naproti nim, usmívat se na ně a tvářit se, že jsem neuvěřitelně happy, že jsou tady.
"Kotě, vstávej."
Z dálky ke mně doléhal Jakubův hlas. Hladil mě a snažil se mě přesvědčit, abych otevřela oči a vzbudila se.
Pomalu jsem přicházela k sobě a otevřela je.
"Co se stalo?"
"Usnula jsi."
Seděl vedle mě na posteli a já si začala vzpomínat, že jsem šla na pokoj s úmyslem užít si klidu a osprchovat se. 
Rychle jsem se vzpamatovala a vystřelila z postele.
"Kolik je hodin?"
Jakub se podíval na telefon a konstatoval, že do jejich příjezdu zbývají dvě hodiny.
Protáhla jsem se a opřela se o pelest postele.
Byla jsem unavená, bez nálady a měla sto chutí zálezt zpátky do peřin a dělat, že nejsem.
"Babe, co je s tebou?" Ptal se Jakub ustaraně a začal mi sahat na čelo.
Nevydržela jsem to.
"Nic mi není." Odsekla jsem a odstrčila jeho ruku. Neměla jsem sebemenší chuť, aby na mě sahal a už vůbec se mi nechtělo uspokojit jeho potřeby.
Se zdviženým obočím mě pozoroval.
"To vidím." Prskl a stáhl svoji ruku.
"Tak když o tom nechceš mluvit, těžko můžeme něco vyřešit."
Dělala jsem jako, když ho neslyším a vstala jsem z postele. Došla jsem k minibaru a vyndala si plechovku Cuba libre.
Když už je moje nálada zkažená, alespoň se opiju.
Vyšla jsem ven na balkon a sedla si do malého proutěného křesílka.
Netrvalo dlouho a Jakub se objevil ve dveřích.
"Můžeš se mnou mluvit a říct mi, co se děje?"
Bylo mi úplně jasný, že když budu dál mlčet, nenechá mě na pokoji, dokud nezjistí, co se stalo.
Napila jsem se z plechovky, možná i trochu víc, protože mi zaskočilo a začala jsem kašlat.
Když jsem se uklidnila, zapálila jsem si cigaretu a otočila se na něj.
"Není mi dneska dobře a taky mě sere, že tu nemůžeme být sami."
Jakub si mě překvapeně prohlédl a přisunul si volné křesílko k tomu mému.
"Jak že ti není dobře? Jako z jídla? Vždyť jsi nic nesnědla?!"
Ach jo, vzdychla jsem v duchu. Zase se vyhnul tomu, co mě nejvíc trápilo a já jsem tím pádem nemohla pokračovat.
"Nevím, asi." Odpověděla jsem podrážděně.
"Hm, tak snad to bude lepší. Chceš na to něco?"
Vztek mnou cloumal čím dál víc. 
"Nechci, Jakube. Kdybych chtěla, vzala bych si. Neřeš to!"
Jen, co jsem to dořekla, uvědomila jsem si, že jsem to vyslovila nahlas. Nezasloužil si takový chování a mně ho bylo líto. Seděl vedle mě a jeho oči zesmutněly.
"Promiň. Fakt je dnes nějaký divný den."
Naklonila jsem se k němu a políbila ho.
"Tobě vadí, že přiletí ti dva?"
Tak to byl úder na hlavičku.
Joo, Jakube, přesně tak.
"Proč tu nemůžeme být sami?"
Konečně to ze mě vypadlo ven.
"Nikdo neříká, že nebudeme sami. V posteli s náma asi nebudou."
Za normálních okolností bych to brala jako dobrý vtip ale teď? Vztek narůstal do obřích rozměrů. 
"Jen jsem si chtěla užít čas s tebou, ale očividně já ti jako společnost nestačím."
Chtěla jsem odejít, ale když jsem kolem Jakuba procházela, chytl mě za ruku a přitáhl k sobě.
Posadil si mě má klín a podíval se mi do očí.
Seděli jsme tam takhle nějakou chvíli a ani jeden z nás nemluvil, dokud jsem na boku necítila, jak se Jakub nadechl. Jeho ruce zesílily sevření a já se začala bát.
Přeci jenom zkušenost s Michalem ve mě zanechala stopy.
"A vadí ti, že přijede Dominik a nebo Aneta.?! Můžeš mi to upřesnit?"
Tuhle otázku jsem nechala bez odpovědi.
..........
"Ahoooooj." Křičela Aneta od vchodu do hotelového baru.
Dominik stál vedle ní a usmíval se tím svým neodolatelným úsměvem..
Na sobě jsem cítila Jakubův pohled, ale snažila jsem se ho ignorovat.
Moje pozornost patřila jen Dominikovi.
....................................................
Pokračování příště...