Rehab

                                    

                                          
"Ahoj kotě."
Nadskočila jsem na židli, jak jsem se lekla, když se Jakubovy ruce ovinuly kolem mého těla.
Měla jsem totiž sluchátka v uších a dokreslovala moje překvapení pro Jakuba. Rychle jsem položila ruce na stůl, aby neviděl, na čem jsem dělala.
"Co tam máš?" Ptal se mezi tím, co mě líbal na krku.
"Včas se to dozvíš."
Snažila jsem se ho vytlačit dál od stolku a docela se mi to i dařilo.
"Nerad čekám." Zašeptal mi do ucha a nepřestával mě líbat. Postupoval pomalu přes můj krk až k výstřihu. A já se nebránila, naopak jsem mu svým tělem vycházela vstříc.
Už jsem se mu rukama dostávala pomalu pod tričko, když mě zastavil.
"Teď ne, kotě. Obleč se a jedeme."
Nejradši bych ho zabila, ale neměla jsem odvahu vrahů a tak jsem to zkusila alespoň pohledem. Ale on to ignoroval, natáhl se na postel a dělal jakoby nic. Vstala jsem ze židle a došla k okraji postele. 
Ladným pohybem filmové hvězdy formátu Sharon Stone nebo Demi Moore, jsem si vedle něj klekla a sklonila se nad něj. Letmo jsem ho políbila na ústa a aniž bych se přestala dotýkat svými rty jeho kůže, postupovala jsem níž a níž.
Chytil mě za vlasy a já si myslela, že na moji hru přistoupil. Namísto toho, ale mě znovu zastavil.
"Nezlob mě, maličká. Budeme mít dost času. Oblíkej se."
Naoko naštvaně jsem se zvedla a odešla ke skříni.
Neměla jsem ráda, když se mnou někdo manipuloval, ale v jeho podání, jsem poslechla a nehádala se.
"Co si mám vzít na sebe?"
"Vem si cokoliv chceš, ať se cítíš dobře. Za dvacet minut u dveří." Mrknul na mě a zmizel za dveřmi mého pokoje.
Za normálních okolností bych možná ještě dneska stála před skříní a přemýšlela, co si vzít na sebe, ale ten den jsem měla plnou hlavu myšlenek a neměla sílu dlouze vybírat.
Vytáhla jsem džíny a triko. Vlasy stáhla do culíku a u zrcadla si jen obtáhla rty leskem.
Přesně o dvacet minut později jsem stála na chodbě u dveří a čekala. Nemusela jsem dlouho, Jakub byl přesný jak švýcarský hodinky.
V ruce nesl velkou tašku a usmíval se. Ještě než došel ke dveřím, křikl do kuchyně na Dominika, ať nás dnes nečeká a vzal klíče od auta.
Vyšel ze dveří a počkal venku, než se obuju.
Když jsem zavírala dveře, všimla jsem si na konci chodby Dominika, jak tam stojí a dívá se na mě.
Rychle jsem zabouchla a seběhla schody.
Jakub už seděl v autě a pouštěl písničky. Sedla jsem si vedle něj a absolutně netušila, co má v plánu.
"Kam jedeme?"
Potutelně se na mě usmál.
"Asi potřebujem rehab."
Víc mi neřekl. Na jednu stranu jsem se těšila, byla jsem odjakživa milovnicí překvapení, ale taky mi bylo líto, že jsme tak rychle vypadli. Chtěla jsem mu ukázat svoji práci a pochlubit se, že už mám vše hotovo. Že návrh na videoklip je připravený. Ale měl jiný plán a já si nedovolila mu odporovat, ale i tak jsem mu to aspoň chtěla sdělit.
"Chtěla jsem ti ukázat mojí práci, dnes jsem ji dokončila a pokud budeš spokojenej, mám hotovo."
Ani nevím, proč jsem zdůraznila tu část věty, kde jsem říkala, že mám hotovo. Asi jsem to myslela jako takovou otázku, co bude dál. Pořád jsem měla v hlavě Dominikův výraz, že až skončím, jedu domů.
Možná jsem chtěla slyšet od Jakuba, co bude dál, jak to mezi námi bude, ale nedokázala jsem se zeptat přímo.
Když na to tak zpětně vzpomínám, asi bych to teď neudělala jinak. Jakub sice byl člověk, který mi dával pocit bezpečí a jistoty, ale na druhou stranu působil jakýmsi nedobytným dojmem, že vás dostal do stavu, kdy jste se báli zeptat přímo, protože hrozilo odmítnutí. Občas, když jsem se na něj dívala, nevěděla jsem, co si myslet. Jeho pohled byl tak něžný a smutný, ale zároveň tak přísný a nedostupný. 
"Jsme tady."
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli jsme v zapadlé uličce, kde snad nebyl jediný obchod ani nic podobného.
"Co tu budeme dělat?"
Čekala jsem, že jdeme k někomu na návštěvu, že mě chce s někým dalším seznámit, ale nic takového se nekonalo.
Vystoupil z auta a já hned po něm. Vzal ze zadní sedačky tašku, obešel auto a chytl mě za ruku.
Po cestě jsme si ještě zapálili cigaretu a pomalu kráčeli ulicí.
"Říkal jsem, že potřebujeme rehab. Dnes už žádná práce. Dáme si výřivku."
Odhodil nedoplatek a zatáhl mě do velkých dveří, nad kterými visel nápis Wellness hotel.
Na recepci nás nahlásil a vzal si od recepční klíče od našeho pokoje.
"Máme asi hodinu, než nám připraví výřivku a pak masáže. Dáme si něco k pití, ok?"
Přikývla jsem a sedla si na okraj postele v našem pokoji.
Jakub z lednice vyndal šampaňské a rozlil nám ho do skleniček. Jednu z nich mi podal a sedl si vedle mě.
"Dneska si budeme užívat."
Pozvedl skleničku a priťukli jsme si.
Těšila jsem se, nikdy jsem v takovém hotelu nebyla. Nikdy jsem nebyla na masáži. Bylo to příjemné a jediný, co jsem v tu chvíli mohla říct, bylo děkuji.
Usmál se na mě a chytl mě za ruku.
"Dominiko...," na malou chvíli se odmlčel a já v jeho očích snad poprvý viděla nejistotu.
"Musíme si promluvit..."
....................................................
O čem si chce Jakub promluvit, se dozvíte příště... 💗