Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Changbin seděl na pohovce s nohama položenýma na konferenčním stolku. V tabletu vyplňoval pracovní list, zatímco přes sluchátka poslouchal včerejší přednášku. Slova ale jeho hlavou pouze procházela a vycházela zas ven. Jeho mozek nebyl ve správné kondici, přesto se naivně rozhodl, že by se konečně mohl pustit do školy. Stále jím mávala lehká kocovina ze včerejška. Již po třetí vrátil o třicet sekund zpět přednášku, protože slovům nevěnoval pozornost. Nakonec sluchátka položil na stůl a unaveně si povzdechl. Měl jediné štěstí, že je jeho spolužák tak milý a ochotný, že mu většinu věcí posílá hotových. A prý že kamarádit se šprty se nevyplatí. Changbin se více uvelebil, položil hlavu na opěrku pohovky a zavřel oči. Jeho tělo se uvolnilo a mysl propadala do říše snů.
„Někdo to tady včera přehnal."
„Noona!" vykřikl zoufale Changbin a otevřel oči. Setkal se s úšklebkem své drahé sestřenky, která stále vedle schodů. Pravděpodobně byla na cestě do druhého patra do svého pokoje.
„Alespoň na tom nejsi jak Suhyun. Junnie si stěžoval, že furt bleje," pronesla Eunbi a posadila se do křesla naproti Changbinovi. Za to byl taky rád. Jeho kocovina se dala přežít. Člověk zvládne nějaké to bolení hlavy. Suhyun má ale ve zvyku zvracet a kocovina mu vydrží klidně i tři dny. Vůbec se nedivil Seojunovi, že si stěžoval. I on se teď jejich společnému pokoji vyhýbal. Proto byl na chodbě prvního patra, kde se nacházela velká pohovka, pár křesílek a pracovní stůl. Tento prostor rodina nazývala jako 'obývák v patře'.
„Mám pro tebe práci," řekla a přehodila nohu přes nohu. Changbin jí věnoval zamračený výraz a konečně se posadil.
„Ty taky za mnou chodíš, jen když mě máš zaúkolovat," postěžoval si černovlasý muž. No je to pravda! Za ty dva týdny se ani nezastavil, sotva měl čas pro sebe. Eunbi se po jeho slovech ušklíbla, na chvíli svůj pohled stočila jinam.
„Nebyl jsi to ty, kdo toužil po práci?" zeptala se ho se sarkastickým podtónem v hlasu.
„Neměl jsem ale v plánu dělat otroka celé vesnici!"
„Nepřeháněj, Binnie," pitvořila jeho jméno. „Tohle je pouze prosba o pomoc," dodala.
„A to předtím byly oficiální žádosti? Poslali ti to poštou? Podepsal jsem nějakou smlouvu? Na všechno je odpověď ne. Nech mě chvíli odpočívat, Eunbi. Určitě je ve vesnici někdo jiný, kdo rád pomůže," pronesl podrážděně, zvedaje se z pohovky. Posbíral všechny svoje věci a rozešel se ke dveřím od svého pokoje. Nemínil tam zůstat nijak dlouho, potřeboval jen odložit svůj majetek. Po cestě ho ale zastavil Eunbin hlas.
„Pan Kim by opravdu uvítal tvou pomoc. Seungminovi není moc dobře a někdo se musí postarat o zvířata," řekla rádoby do vzduchu. Changbin se zarazil a otočil se jejím směrem.
