Changbin má pocit, že osud nestojí na jeho straně. Od jeho rozchodu s Dahyun už uběhl rok, ale on se stále ne a ne vzpamatovat. Jako by jeho srdce kolem sebe postavilo bariéru. Nemůže se ani opřít o své přátele. Felix, Hyunjin, Minho a Jisung se pře...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Paní Shim, počkejte, já Vám s tím pomůžu," zavolal na ženu ve středním věku Changbin, položil krabici, kterou doteď držel v ruce, a rozešel se jejím směrem. Přebral si od paní Shim velkou dřevěnou krabici a odnesl ji podle jejích instrukcí do skladu. Postupně takhle černovlasý muž odnosil tři krabice. Žena v červené halence ho obdařila širokým úsměvem.
„Děkuji ti, Changbin-ssi. Můžu ti nabídnout sušenku? Nebo koláčky? Právě jsem je vyndala z trouby," oznámila mu vesele a hned se rozeběhla do vedlejší místnosti, kde se nacházela kuchyň. Changbin vykulil oči a rychle běžel za ní.
„To není potřeba! Jste milá, ale ještě mám nějakou práci," dostal ze sebe rychle. Pravdou je, že už její koláčky nemohl vidět ani cítit. Ve vesnici už byl více jak týden a ze sladkého se mu tak akorát zvedal žaludek. Koláčky paní Shim jsou po vesnici proslulé svojí úžasnou sladkou chutí, už jich spořádal tak čtyřicet. Zdvořile tedy odmítl její nabídku a raději se rychle rozloučil. Měl strach, že mu začne nabízet něco dalšího ze své pekárny. Venku si úlevně oddechl a sám sebe tiše pochválil, jak se mu šikovně povedlo dostat z této ošemetné situace. Úsměv z tváře mu však opadl, když se zahleděl na vozík před sebou, kde se nacházely ještě dvě krabice. Čapl madlo a rozešel se dál.
Eunbi měla pravdu, ve vesnici se práce vždycky najde. Už dělal prakticky všechno. Kácel strom, roznášel poštu, montoval skříň, vyhazoval odpadky, odvážel balíky do města či z něj a právě teď rozvážel krabice všemožného obsahu. Stal se z něho poslíček pro celou vesnici. Většinu práce mu zařídila jeho drahá sestřenka, která zná všechno a všechny, tudíž i ví, kde je potřeba přiložit ruku v dílu. Další trochu neobvyklá věc je, že za žádnou práci nedostal zaplaceno, ale nestěžoval si. Jejich vesnice preferovala výměnný obchod. Takže Changbin již dostal domácí pálenku, spoustu sušenek a nějaké mastičky na svaly, aby se nepřetáhl. Teď si svůj vozík táhl ke knihovně, jejíž stav byl opravdu katastrofální. Upřímně se bál dovnitř vstoupit, aby mu náhodou nespadlo něco na hlavu. Knihovna, stejně tak jako budova školy, nutně potřebovala rekonstrukci. Nebyli ale finance. Changbin ale potlačil strach o svůj život a vstoupil dovnitř.
„Dobrý den, pane Moon, mám pro Vás zásilku od paní Lee. Pokud jsem to správně pochopil, posílá nějaké staré knížky, co už jí doma překáží, a prosí Vás, zda byste si je tu nechal," vysvětlil postaršímu muži s pleškou, který seděl za stolem a mžoural skrz brýle do novin. Sotva zvedl hlavu a sjel muže před sebou pohledem.
„Yoonah!" zvolal svým skřípavým hlasem.
„Ano, pane Moon?" zpoza jednoho regálu se objevila drobná dívka s na mikádo střiženými vlasy. Changbin lehce nadskočil, jelikož neočekával, že se tu někdo zjeví.
„Zařaď tyhle knihy," poručil starý muž a znovu svou pozornost přesunul na noviny. Dívka přikývla, ale Changbinovi neuniklo, jak tiše povzdechla. Rozhlédla se kolem sebe a zarazila se. Žádné knihy totiž neviděla.
