XIV

                                    

                                          
připomenutí z minulé části:
                          
,,Zoe, to vůbec není pravda. Jsi skvělá máma. Když si jenom představím, co všechno jsem ti způsobil, je mi špatně ze sebe samotného. A vím, že už to nikdy nevrátím zpátky a neodčiním, ale můžu ti slíbit, že nedovolím, aby se ti cokoliv dalšího stalo. To samé dětem. Aimee si ohlídám, až bude v pubertě, nespustím jí z očí a jestli někdy potká stejného kreténa jako jsi ty potkala mě, zabiju ho. Normálně ho zabiju. A pokud mi Tobi začne věřit, pomůžu ti i s ním. Můžu ho naučit, jak se bránit, jak se prát, jen mám prostě pocit, že si ode mě chce držet odstup," celou dobu, co mluvil, se mi díval do očí. Jenže ani tak mě to nepřesvědčilo. Co až ho to přestane bavit? Maluje si růžovou budoucnost, ale dobře vím, že mu bude stačit měsíc a děti mu polezou krkem. Potřebují péči a pozornost celý den, nejsem si úplně jistá, že nás za chvíli nevyhodí na ulici. Jenže ani jednu z těchto vět jsem se neodvážila říct nahlas...

                          


                          
XIV.
                          
POHLED ZOE:
                          
,,Myslím to vážně. Jsi úžasná. Děti nejsou rozmazlené, jsou slušné, umí poprosit. To už se dneska ani moc nevidí. Jestli mi to dovolíš, pomůžu ti se vším, s čím budeš chtít," pokračoval. Kývla jsem, doufala jsem, že už s tímhle tématem skončíme. Nebyla jsme připravená, o tom s ním tahle mluvit. Už těchto pár vět bylo moc. 
                          
,,Mají narozeniny v prosinci, že?" změnil téma. 
                          
,,Povídali?" trošku jsem se usmála. Narozeniny pro ně vždy byla velká událost. 
                          
,,Ne. Já jsem počítal," přiznal. Tak mám pocit, že jsem z toho vybruslili a teď jsem se do stejného tématu zase vrhli po hlavě. 
                          
,,Aha," zamumlala jsem. Nic neříkal, díval se na mě pohledem, který jasně značil, že doufá, že se rozmluvím. Porod byl jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem zažila. I když to tak nevypadalo, teď to tak cítím. 
                          
,,Celou dobu jsem počítala jenom s Tobim, když mi na porodním sále řekli, že mám ještě vydržet, že se jim něco nezdá, docela mě to vystrašilo. Pak přišli s tím, že je tam ještě jedno dítě. Byl to totální šok. O Aimee nevěděli celých devět měsíců ani doktoři, až když pak detailně zkoumali znovu všechny ultrazvuky, všimli si, že za Tobim byla celou dobu schovaná," usmála jsem se nad tou vzpomínkou. 
                          
,,Všichni asi museli být šťastní co?" zasnil se. 
                          
,,Nechci tě zklamat, ale jediná, kdo se mnou u porodu byla, je Kriss," procedila jsem skrz zuby. 
                          
,,Jak to?" Je fakt tak natvrdlý?
                          
,,Myslím, že už jsem ti říkala, že máma mě vyhodila hned, jak se dozvěděla, že jsem těhotná. Byla věčně opilá, ale nechtěla doma zbouchnutou patnáctiletou holku. Nenechala si nic vysvětlit. A všichni ostatní se na mě dívali skrz prsty,"
                          
,,Co tvůj táta?" vyptával se. 
                          
,,Ani neví, že už je dědeček. Neviděla jsem ho asi deset let. Odešel od nás, když jsem byla malá," pokrčila jsem rameny. Ve skutečnosti mě to sžíralo. 
                          
,,Zoe, já se ti za všechno omlouvám, já jsem byl takový kretén. Mrzí mě to, ale vím, že to nic nespraví. Já jen doufám, že se mě časem přestaneš bát. Nic jiného si nezasloužím, jsem takový blb!" nadával. Povzdechla jsem si. 
                          
,,Už to neřeš, půjdu si lehnout, jestli můžu," špitla jsem. 
                          
,,Jasně že můžeš." Zvedla jsem se a odešla jsem. Tu noc už nepřišel, vím to jistě. Nevím sice, kde spal, ale u něj v posteli to nebylo...