11. Den

                                    

                                          
Nebylo jednoduché vydržet deset dní na cestě mudlovským životem. Všichni to ale dokázali. Mohli se těšit jen tomu, že brzy to všechno skončí. Pro některé byl cíl blízko, pro některé dál a jiní se do něj ani nechystali, ale všichni ho měli. Bradavice. Jejich cíl. 
                          
I velké cíle ovšem potřebují mezizastávky na nabrání dechu do plic. Jednou takovou mezizastávkou se stal Londýn. Jenže udělat si mezizastávku k mezizastávce bylo něco, co nedokázal hned tak někdo. Příkladem ale byly dvě dívky, co už prostě nemohly dál.
                          
„Vyhodili nás ze sedmi aut, co chceš víc?" ptala se unaveně Bella. I ona chtěla spát. I smrtijedi potřebují spánek. Lily se jen ušklíbla. Posledních dvacet čtyři hodin žila z vědomí, že dojde svého cíle. Prostě to dokáže.
                          
„Jsme jen kousek od Sheffieldu, odtamtud budeme v Londýně za chvíli. Věř mi, nejpozději zítra večer se tam dostaneme. Ovšem nesmíme polevit," vytyčila si podmínky a znovu se rozešla po silnici s úmyslem, že až je něco bude míjet, zamává.
                          
„Evansová, tohle je šílenství. O mně říkají, že jsem šílená, ale jsi to ty!" vyhrkla Bella.
                          
Ano, Lily tak možná v tuhle chvíli působila. Možná jí chyběla slina u pusy, pak by to bylo dokonalé. Měla nepříčetný výraz, soustředila se jen na ten jediný cíl, kruhy pod očima dokazovaly slušný konec rudovlásčina vědomí brzy. Velmi brzy omdlí vyčerpáním. Jen si to nedokázala uvědomit.
                          
„Nejsem šílená, jen chci dojet do Londýna. Pak tahle noční můra možná skončí," vyslovila svoji myšlenku na to, co by mohla.
                          
 Bellatrix si jen povzdechla. Stále byly poměrně daleko od Londýna. A nemohly přidat ani kdyby chtěly. Prostě už to nešlo. Stíhaly všechna auta, ale málokteré je dovezlo daleko.
                          
Lily uslyšela zvuk motoru. Vztyčila palec a zadívala se prosebně na toho, kdo kolem ní projel. Nezastavil. Jako ten předchozí. Lily toho měla právě tak dost. Nejradši by to všechno hodila za hlavu a ani jednou se nepohnula. Únava na ni dolehla a chtěla jí vytlačit z vědomí, ale to si rudovláska nemohla dovolit.
                          
A tak velení převzala Bella. Další auto už projíždělo kolem její ruky a Lily na ni mohla jen nechápavě zírat. Když si Bella uvědomila, že právě udělala něco čistě mudlovského, trochu zaraženě se po rudovlásce podívala. 
                          
„Mudlové jsou možná jen mudlové, ale něco vymyslet mohli," přiznala po chvíli, což už byla na zrzku trochu moc.
                          
Na místě se rozesmála. „Naučila jsem smrtijedku mudlovskému životu," pronesla dramaticky, což ji samozřejmě rozesmálo ještě víc. 
                          
A Bella, co už taky jen unaveně pozorovala svět kolem nich, se rozesmála s ní. Ne tím šíleným smíchem, ale něčím, co sama od sebe neslyšela již dlouhá léta. V její společnosti prostě nebylo nic, čemu by se měla smát. A tady, po boku téhle nebelvírky, to nějak našla. Sama si to ještě neuvědomovala, ale právě tahle chvíle byla skvělá. Dřív by to neuměla ocenit, ale teď po celé téhle dlouhé cestě v tom viděla mnohem víc než její stará verze. Jenže smrtijedku nelze napravit navždy. Možná se smála teď, ale časem zase přestane, jak se od ní sluší.
                          
Na to ale nemusela myslet zrovna teď. Zvedla ruku znovu a celá rozesmátá sledovala, jak jim auto zastavuje. 
                          
„Jedete k Londýnu?" zeptala se Bella jednou z vět, co vždycky říkávala její zrzatá spolutrpitelka tohoto projektu.
                          
„Jedu do Oxfordu, možná vám to pomůže," mrknul na ně mladík a Bella malinko zrudla. Co na tom? On byl mudla, tak co. Na tohle nebyl čas.