Přeskočit na obsah

Tanec na stožáru/Zázračný střelec

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zázračný střelec
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Albatros, 1979
Licence: PD old 70

Že jsou Mexičané chvástaví? Snad někdy. Častěji však jsou zmořeni sluncem a ospalí. Ale nepřejte si je probudit.

Přišel jsem rozpálenou rovinou do vesnice.

Hned u prvního domku se ptám: „Kdepak tu máte krčmu?“

„Za kukuřičným polem,“ zní skoupá odpověď. „Starý Bellaréro.“

„Krásné jméno. Jen jestli má také tak dobré pití?“

„Ještě lepší. Ale moc si s hostinským nezačínejte!“

„Copak?“

„Je nejlepším střelcem v kraji.“

Od oken domku se drolí kusé věty:

„Je mu osmdesát let.“

„Je to zázračný střelec!“

„V neděli budou střelecké závody.“

„Seňor Bellaréro se jich zúčastní?“

„Ne.“

„Proč?“

„Bude se ženit.“

Jsem zvědav na člověka, který ještě v pokročilém věku sklízí obdiv Mexičanů, docházím ke krčmě. A jsem zklamán! Na zápraží se choulí tichá hromádka, věchýtek, sluncem vysušené nic. Jen oblak cigaretového dýmu a dílo místního holiče, široké kotlety pod holou lebkou, svědčí o dřímajícím životě.

Vím, že na Mexičany platí uhlazená mluva: „Vy ráčíte být seňor Bellaréro?“

„Mnjo.“

„Dáte mi, prosím, napít?“

„Mjo.“

„V dnešním vedru by člověk vypil řeku, že?“

Stařec neodpovídá. Nehýbá se. Ze šenkovní místnosti vychází asi dvanáctiletý chlapec, říká, že se jmenuje Franceto, a podává mi plnou nádobu.

„Slyšel jsem,“ vylévám si zbytek vody na zátylek, „že jste zázračný střelec?“

„Zamlada jo …“

Přistupuji blíž. Jsem rozhodnut přimět starce, aby mi předvedl svoje umění. Tuším že s penězi si na něj nepřijdu. Vytahuju své dva kolty. Rukojeti jsou vykládané perletí.

„Krásné zbraně?“

„Ne. Jsou moc pro oči.“

Za cestou stojí pár osamělých kukuřičných stvolů. Zamířím a — prásk, prásk, prásk. Tři těžké klasy odlétly.

Vyprávím o střeleckých kouscích v Texasu, Arizoně a Brazílii. Abych se vyrovnal mužům, kteří se narodili s koltem v ruce, musel jsem trénovat i šest hodin denně. Barvitě popisuju střelbu přes rameno, zasahování do vzduchu vyhozených mincí, rány bez vytažení koltu z pouzdra.

„To neumím,“ mžourá stařík očima. „Ale na padesát kroků trefím všechno.“

„Nevěřím! To není možné!“

Staroch vrávoravě povstal. Hubené nohy vypadávají z nohavic. Těžké kolty visí od splasklých stehen. Cigareta v koutku úst se chvěje, oči uhýbají před štiplavým kouřem.

A vtom to začalo: třesoucí se ruce sjely ke zbraním. Prásk! Prásk! Starý pálí od boku. Prásk! Celý se klepe. Střílí vzhůru, dolů, do stran, za cestu, k domu. Řinčí sklo, praská dřevo, duní plech, zbraně vychrlí v několika okamžicích dvanáct ran; pak se stařík znovu sesouvá na prkna zápraží.

Jdu se s Francetem podívat na výsledek střelby. Vidíme kámen smetený s cesty, ptáka zasaženého v letu, dvě rozstřílené láhve, naštíplou tyč plotu, ustřelený kus plechu ze střechy, v pádu zasažený dokonce třikrát. Všech dvanáct v rychlém sledu vypálených kulek našlo svůj cíl!

Pln obdivu se skláním ke starochovi. Je to neuvěřitelné: chvějí se mu ruce, celý se klepe jako zatoulaný pes, a přece trefí, co si zamane.

„Řekněte mi, jak tohle dokážete?“

„Vtip je,“ ozývá se z oblaku kouře, „vědět v které chvíli zmáčknout kohoutek!“

Teprve později jsem ocenil nejlepší střeleckou radu, jaké se mi kdy dostalo. Míření, vliv vzdálenosti, držení zbraně, odklon mušky, to všechno se dá pílí nadřít. Ale ten podivuhodný cit, umění přilepit se téměř bez míření na cíl skutečně vyžaduje: vědět, ve které chvíli to zmáčknout!