Přeskočit na obsah

Vladimir Ivanovič Vernadskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimir Ivanovič Vernadskij
Narození28. únorajul. / 12. března 1863greg.
Petrohrad
Úmrtí6. ledna 1945 (ve věku 81 let)
Moskva
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
BydlištěRuské impérium
Sovětský svaz
NárodnostUkrajinci
Alma materPetrohradská státní univerzita (do 1885)
Imperátorská petrohradská univerzita
Fakulta fyziky a matematiky Petrohradské státní univerzity
Povolánífilozof, geolog, biolog, biogeochemik, chemik, vysokoškolský učitel, ekolog, geochemik, mineralog a učitel
ZaměstnavateléPetrohradská státní univerzita
Akademie věd SSSR
Lomonosovova univerzita
Tauridská státní univerzita V. I. Vernadského
Imperátorská petrohradská univerzita
Imperátorská moskevská univerzita
Ukrajinská národní akademie věd
OceněníStalinova cena (1943)
Řád rudého praporu práce (1943)
Řád sv. Anny 3. třídy
Státní cena SSSR
Řád sv. Stanislava 2. třídy
… více na Wikidatech
Politická stranaKonstitučně demokratická strana (1905–1918)
Nábož. vyznáníateismus
ChoťNatalja Jegorovna Starická
DětiGeorgij Vladimirovič Vernadskij
Nina Vladimirovna Vernadská
RodičeIvan Vasiljevič Vernadskij a Anna Petrovna Vernadská
Funkceprofesor
člen Státní rady Ruského impéria
PodpisVladimir Ivanovič Vernadskij – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Akad. Vladimir Ivanovič Vernadskij (rusky Владимир Иванович Вернадский, ukrajinsky Володимир Іванович Вернадський; 28. únorajul./ 12. března 1863greg.Petrohrad – 6. ledna 1945, Moskva)[1] byl ruský a ukrajinský mineralog a geochemik, pedagog a organizátor, jeden z nejvýznamnějších přírodovědců své doby.

Jeho vědecká práce spojuje přírodní vědy s filozofií. Vytvořil teorii noosféry,[1] která je jednou z představ vesmírné evoluce. Noosféra je po geosféře a biosféře v pořadí třetí fází vývoje Země. Podle něj každá z vývojových fází přeměňuje předcházející. Vernadského noosféra se dostavila s narozením prvního myslícího tvora na planetě a trvale se projevuje skrze geosféru a biosféru ve formě lidského zásahu do nich a je viditelně reprezentována fyzickým a ekonomickým rozvojem Země.

Vladimir Ivanovič Vernadskij byl zakladatelem nových vědních disciplín především geochemie, biogeochemie[1] a radiogeologie. Byl jedním ze zakladatelů a prvním prezidentem Ukrajinské akademie věd (1918–1921).

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Otec Vladimira Ivanoviče Vernadského byl potomkem záporožských kozáků, matka (rozená Konstantinovičová) pocházela z ruského šlechtického rodu. Žili v Kyjevě, kde byl otec profesorem ekonomie na univerzitě. V době narození svého syna sloužil v Petrohradě jako úředník na ministerstvu vnitra, vyučoval ekonomii a byl šéfredaktorem ekonomického časopisu. V roce 1868 se rodina Vernadských (kvůli nepříznivému podnebí v Petrohradě) přestěhovala do Charkova, jednoho z předních vědeckých a kulturních center Ruského impéria. Vladimir Vernadskij tam od roku 1873 navštěvoval gymnázium. Pod vlivem svého otce získal sympatie k ukrajinskému hnutí. Naučil se polsky, aby mohl číst knihy o Ukrajině.

V roce 1876 se rodina vrátila do Petrohradu. Po maturitě Vladimir Vernadskij v letech 1881–1885 studoval na katedře přírodních věd Fakulty fyziky a matematiky Carské petrohradské univerzity. Účastnil se pedologických expedic (1882, 1884), zajímal se o geologii. Mezi Vernadského učitele patřili geolog V. V. Dokučajev, chemik D. I. Mendělejev, botanik A. N. Beketov a další významní vědci.[2] V letech 1885–1890 byl kurátorem mineralogického kabinetu carské petrohradské univerzity. V letech 1888–1890 byl vyslán univerzitou do Itálie, Francie a Německa, aby pokračoval ve studiu a připravil se na profesuru.

Vladimir Vernadskij s rodinou (1908) - zprava Vladimir Vernadskij, dcera Nina, manželka Natalie, švagr Pavel Stavrickij, syn Grigorij

V roce 1886 se oženil s Natálií Jegorovnou Starickou (1862-1943). Jejich dvě děti během sovětské éry emigrovaly. Syn Georgij (1887-1973) se stal známým badatelem ruských dějin ve Spojených státech. Dcera Nina (1898-1986) studovala v Praze, provdala se za archeologa N. P. Tolla a pracovala jako psychiatr ve Spojených státech.

V roce 1890 byl jmenován soukromým docentem katedry krystalografie a mineralogie Carské univerzity v Moskvě. Od roku 1891 tam vedl mineralogický kabinet. Po obhájení dizertační práce byl roku 1898 mimořádným a v roce 1902 řádným profesorem na Carské moskevské univerzitě.[2] Vychoval řadu studentů, kteří se stali známými mineralogy. Pořádal mineralogické exkurze a pozorování v terénu i laboratoři, sepsal 11 zpráv o původním výzkumu a učebnice mineralogie, krystalografie a dějin přírodních věd. V roce 1908 byl zvolen mimořádným členem Carské petrohradské akademie věd. Během ruské revoluce v roce 1905 byl Vernadskij jedním ze zakladatelů Konstituční demokratické strany Ruska a byl členem ústředního výboru strany. V letech 1906–1917 byl několikrát členem Státní rady Ruského impéria.

V.I.Vernadskij na fotografii z roku 1905

V roce 1911 se Vernadskij angažoval ve stávce pedagogů Moskevské univerzity proti zásahům carské vlády omezujících svobodu a autonomii vysokoškolského vzdělávání. [2] Přestěhoval se z Moskvy do Petrohradu, kde pracoval v Geologickém muzeu Petrohradské akademie věd jako vedoucí mineralogického oddělení. V březnu 1912 se stal řádným akademikem Carské petrohradské akademie věd a od roku 1914 byl ředitelem jejího Geologického a mineralogického institutu. Měl velkou zásluhu na ustavení Komise pro průzkum užitečných nerostů v Rusku (1915), která se zabývala terénním výzkumem nerostného bohatství. Organizoval práci v sekcích, které měly obstarávat suroviny pro výrobu a výzkum. [2] Byl organizátorem expedic a laboratoří pro vyhledávání a studium radioaktivních minerálů na Urale, u jezera Bajkal, v Zabajkalsku, ve Ferganské oblasti a na Kavkaze.

V letech 1915–1916 napsal Vernadskij článek Ukrajinská otázka a ruská společnost, v němž formuloval principy kulturní a národní autonomie Ukrajiny v rámci jednotného ruského státu. Odmítl přijmout ukrajinské občanství a považoval se za Rusa. Hájil jednotu Ruska a stavěl se proti myšlenkám ukrajinské nezávislosti. Revoluční události roku 1917 ho zastihly na Ukrajině, kde měl venkovský dům v Šišaki v Poltavské gubernii. V roce1918 se Vernadskij stal jedním ze zakladatelů a prvním prezidentem Ukrajinské akademie věd.[2] Vyučoval geochemii na Kyjevské univerzitě. V roce 1919 onemocněl během cesty do Rostova na Donu tyfem a léčil se u příbuzných v Simferopolu. V letech 1920–1921 byl rektorem místní Tavridské univerzity a členem simferopolské pobočky Ukrajinské vědecké společnosti.

V roce 1921 se Vernadskij s rodinou vrátil do Petrohradu. Podílel se na vzniku Radiologického ústavu, který vedl až do roku 1939. Podařilo se mu zorganizovat expedici na Sibiř na předpokládané místo pádu Tunguzského meteoritu v roce 1908. Byl předsedou Komise pro studium přírodních výrobních sil Ruska a jedním z tvůrců plánu GOELRO. Komise významně přispěla ke geologickému výzkumu Sovětského svazu a k vytvoření jeho nezávislé nerostné surovinové základny.

V letech 1922–1926 byl na pozvání rektora univerzity vyslán do Francie, aby vyučoval geochemii na Sorbonně. Pracoval v Přírodopisném muzeu a v Institutu Curie, kde zkoumal parisium, látku mylně považovanou za nový radioaktivní prvek. V Paříži bylo ve francouzštině vydáno Vernadského stěžejní dílo Geochemie (1924).

Vernadského pomník v Kyjevě

Po návratu do Sovětského svazu pokračoval v samostatné tvůrčí činnosti. Formuloval koncept biologické struktury oceánu, vytvořil teorii živé hmoty a zabýval se její funkcí v biosféře. [3]

Po přesunu akademických vědeckých institucí do Moskvy v roce 1934 se Vernadští usadili ve druhém patře malého domu na Arbatu. V létě 1935 se Vernadského zdravotní stav zhoršil a na doporučení kardiologa odjel na léčení do zahraničí, do Karlových Varů. Po léčbě pracoval v Paříži, Londýně a Německu. V tomto období pracoval na knize Vědecké myšlení jako planetární fenomén, která vyšla až v roce 1977. Během let politických represí Vernadskij rezignoval na všechny administrativní posty a zůstal pouze vědeckým poradcem. Disponoval obrovskými praktickými i teoretickými zkušenostmi v geologii, které byly pro sovětský stát nezbytné při rozvoji a těžbě nerostů.

Po vypuknutí války v roce 1941 byl vědec s rodinou evakuován do přírodní rezervace Borovoje (Kazašská SSR), kde se nacházelo sanatorium Akademie věd SSSR. V únoru 1943 zemřela jeho manželka Natalie Jegorovna. Žili spolu 56 let a Vernadskij nesl tuto ztrátu velmi těžce a nedokázal se z ní vzpamatovat. V roce 1943, u příležitosti jeho 80. narozenin, byla Vernadskému udělena Stalinova cena za dlouholetou vynikající práci v oblasti vědy a techniky. Během evakuace napsal řadu článků a sbíral materiály pro knihu Prožité a promyšlené (Пережитое и передуманное).

V srpnu 1943 se vrátil do Moskvy, neúspěšně se pokusil získat povolení k přestěhování do USA za svými dětmi. V prosinci 1944 utrpěl těžký záchvat mrtvice a 6. ledna 1945 zemřel. Byl pohřben na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

V. I. Vernadskij publikoval během svého života přes 400 vědeckých prací z oblasti mineralogie (70), biochemie (50), geochemie (43), dějiny vědy (29), krystalografie (21), radiologie (14), nauky o půdě (37), organizace vědy a historie. Vernadskij je považován za jednoho ze zakladatelů a teoretiků geochemie a biogeochemie, stejně jako studia biosféry a noosféry. Zabýval se také strukturou silikátů, úlohou organismů v geochemických procesech a radioaktivitou minerálů. Jeho výzkumy se také zaměřily na geochemii vzácných a rozptýlených prvků, objasnění geochemických jevů a procesů, jako je geotermální energie, pomocí radioaktivity a stanovení absolutního stáří hornin. Z jeho filozofického odkazu byla nejznámější doktrína noosféry. Vernadskij je také považován za jednoho z hlavních myslitelů hnutí známého jako ruský kosmismus.




























































































Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Вернадский, Владимир Иванович na ruské Wikipedii.

  1. ↑ a b c Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-10-27]. Heslo ВЕРНА́ДСКИЙ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-04-16. (rusky) 
  2. ↑ a b c d e ŘEZÁČ, Tomáš. Přemožitelé času sv. 3. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Nakladatelství MON, 1987. Kapitola Vladimir Ivanovič Vernadskij, s. 101–104. 
  3. ↑ Živá hmota: funkce živé hmoty. Vernadského doktrína o biosféře. cs.srimathumitha.com [online]. [cit. 2024-01-05]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimir_Ivanovič_Vernadskij&oldid=23590280“