Přeskočit na obsah

Vladimír Kalus

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimír Kalus
Narození15. ledna 1930
Praha
Úmrtí6. listopadu 1987 (ve věku 57 let)
Brno
Příčina úmrtíautonehoda
Místo pohřbeníevangelický hřbitov v Miroslavi
Povolánífarář a řidič
ZaměstnavatelČeskobratrská církev evangelická
Nábož. vyznáníČeskobratrská církev evangelická
ChoťJana Kalusová[1]
DětiPavel Kalus[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Kalus (15. ledna 1930 Praha – 6. listopadu 1987 Brno) byl český evangelický farář pronásledovaný komunistickým režimem.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Kalus studoval gymnázium v Benešově a pod vlivem místního evangelického faráře Josefa M. Štrupla se rozhodl studovat teologii.[3] V roce 1948 nastoupil na Husovu československou evangelickou fakultu bohosloveckou, kterou dokončil v roce 1952.[p 1] Kalusovým vzorem byl Albert Schweitzer, francouzský protestantský misionář, který založil nemocnici v dnešním Gabonu. Kalus se připravoval na misionářskou práci v Indonésii, chodil i na přednášky z medicíny. V poúnorové atmosféře ale byla cesta znemožněna.[4] Nastoupil jako vikář ve sboru v Chrástu u Plzně, ordinován byl synodním seniorem Viktorem Hájkem 2. listopadu 1952 v Mnichovicích.[5] Za jeho působení v Chrástu byl postaven sborový dům.[6] Výrazně se zapojoval v práci s dětmi a mládeží,[7] byl jeden z organizátorů evangelických (lesních) brigád. Od roku 1956 působil v Chrástu jako farář.[8] Spolu s kolegy ze Západočeského seniorátu Jakubem Schwarzem Trojanem, Jiřím Veberem a Miroslavem Rodrem vytvořil čtveřici farářů Tro-Ka-Ve-Ro, které pojilo velké přátelství a působili i jako pěvecký kvartet.[9]

Hájovna Vidlice – místo největšího rozkvětu lesních brigád organizovaných Vladimírem Kalusem.

V roce 1959 nastoupil do služby ve sboru v Miroslavi.[8] I zde vynaložil svou energii do budování nových modliteben[3] – v kazatelské stanici v Litobratřicích sbor v roce 1967 rekonstruoval malý domek, ve kterém zřídil modlitebnu, a v Moravském Krumlově postavil také v roce 1967 malý kostelík.[10][11] Do miroslavského kostela byly roku 1963 pořízeny nové varhany, v roce 1972 byla upravena přístavba kostela.[12] Od roku 1960 vedl evangelické lesní brigády v lesích u Kunvaldu, které se konají každoročně dodnes (2024). V dobách největšího rozkvětu pod Kalusovým vedením se brigády konaly v hájovně „Vidlice“ poblíž Zaječin. V druhé půlce sedmdesátých let převzal vedení brigád jeho syn Pavel,[13] Vladimír Kalus byl i nadále považován za „otce zakladatele“.[14] V Miroslavi také inicioval založení skautského oddílu.[11] Navázal kontakty s evangelickými faráři ve Východním Německu,[3] z evangelických sborů ve Frankfurtu nad Odrou a Saské Kamenici jezdila mládež také na lesní brigády ke Kunvaldu.[15]

Na podzim 1972 byl Vladimíru Kalusovi odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Protestoval proti tomu sbor v Prosetíně, konvent Horáckého seniorátu, Brněnský i Moravskoslezský seniorát a další. V protestních dopisech se píše i o Miloši Rejchrtovi, evangelickém faráři, který ztratil státní souhlas ke stejnému datu jako Kalus.[3] Ve vlně protestů vyčnívá dopis kurátora miroslavského sboru Jana Doubravy tajemníku Ústředního výboru KSČ Janu Fojtíkovi.[3] Vladimír Kalus nicméně musel opustit farářské povolání a trvalo několik měsíců, než našel práci.[4] Nakonec se živil jako řidič Plynostavu v Brně.[11] Dle rozhodnutí staršovstva sboru ale sbor nového faráře nehledal, Kalusovi mohli dále bydlet na faře a práce ve sboru se ujala žena Vladimíra Kaluse, vikářka Jana Kalusová (roz. Kabeláčová, 1930–2020).[11][16] Kalus se angažoval v dovozu literatury ze zahraničí (Bible, zpěvníky a další materiály pašované z Holandska) a distribuci po církvi.[3][17] V srpnu 1975 poprvé zorganizoval miroslavský sborový pobyt v táboře na Blažkově, tato tradice trvá do současnosti.[18] Miroslavský sbor opakovaně žádal o obnovení státního souhlasu,[3] nakonec bylo Vladimíru Kalusovi povoleno vrátit se do služby od ledna 1986 ve sboru v Brně-Židenicích.[8]

Na podzim roku 1987 byl ale Kalus vážně poraněn při autonehodě v Brně, kdy do jeho auta narazila Avia A21 Furgon.[4] Měl zlámaná žebra a roztříštěnou nohu, ale zranění smrtelné nebylo. Při cestě na operační sál ale náhle vznikla embolie[4] a Vladimír Kalus 6. listopadu 1987 zemřel.[3] Vzhledem k tomu, že druhý účastník nehody byl pracovník policie, vzniklo podezření, že šlo o pokus Státní bezpečnosti odstranit nepohodlného faráře. Miloš Rejchrt se domnívá, že StB třeba chtěla Kaluse postrašit.[17] Vladimírův syn Pavel se pozastavoval nad tím, že v protokolu z autonehody se nejvíce fotografií týkalo toho, jaké knihy a zpěvníky s sebou Kalus zrovna vezl.[4] Nicméně po sametové revoluci zkoumal tento případ Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dvakrát a v obou případech došel k tomu, že nejsou žádné důkazy o angažmá StB v dopravní nehodě.[3]

Hrob Vladimíra a Jany Kalusových, evangelický hřbitov Miroslav.

Vladimír Kalus je pohřben na evangelickém hřbitově v Miroslavi. Jeho syn Pavel Kalus (1958–2023) byl také evangelickým farářem.[4]

Církevní služba v datech

[editovat | editovat zdroj]
  • od 16. října 1952 vikář v Chrástu u Plzně
  • 5. února 1956 – 30. září 1959 farář v Chrástu u Plzně
  • 1. října 1959 – 31. října 1972 farář v Miroslavi (miroslavským sborem považován za faráře sboru až do roku 1985)
  • od 1. listopadu 1972 bez státního souhlasu
  • 1. ledna 1986 – 6. listopadu 1987 farář v Brně-Židenicích[8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Během jeho studia došlo k rozdělení fakulty, Kalus vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, tj. dnešní Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dostupné online. [cit. 2018-02-15].
  2. ↑ Paměť národa. Dostupné online. [cit. 2023-01-22].
  3. ↑ a b c d e f g h i MORÉE, Peter. Cesta církve VIII. In: MORÉE, Peter; KEŘKOVSKÝ, Pavel. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2017. Dostupné online. ISBN 978-80-87098-68-4. Kapitola Vladimír Kalus (1930-1987), s. 117–123.
  4. ↑ a b c d e f Paměť národa. Pavel Kalus (* 1958) [online]. Post Bellum [cit. 2023-10-18]. Dostupné online. 
  5. ↑ Synodní senior ThDr Viktor Hájek. Český bratr. 11. 1952, roč. 28, čís. 9, s. 142. Dostupné online. 
  6. ↑ Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Církev v proměnách času. Sborník k 50. výročí spojení Českobratrské církve evangelické. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, Kalich, 1969. 313 s. S. 133. 
  7. ↑ HOLÝ, Karel. Cesta církve IV. Evangelické brigády. In: HLAVÁČ, Pavel; ELIÁŠOVÁ, Libuše; LOUCKÁ, Pavla. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-87098-28-8. Kapitola TRO-KA-VE-RO v padesátých letech, s. 35–36.
  8. ↑ a b c d Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Církev v proměnách času. 1969–1999. Sborník Českobratrské církve evangelické. Příprava vydání Miroslav Brož. Praha: Kalich, 2002. 414 s. ISBN 80-7017-697-0. S. 358. 
  9. ↑ VEBER, Jiří. Co bylo Tro-Ka-Ve-Ro. Protestant. 2002, čís. 10. Dostupné online. 
  10. ↑ KALUS, Vladimír. Jak jsme stavěli. Český bratr. 11. 1968, roč. 44, čís. 9, s. 152. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c d RYŠAVÁ, Lia; BEDNAŘÍK, Aleš. Historie sboru [online]. Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Miroslavi, 2011-04 [cit. 2023-10-18]. Dostupné online. 
  12. ↑ PROCHÁZKOVÁ, Marta. Miroslav. Město odhalených tajemství. 1. vyd. [s.l.]: Miroslav, 2022. 482 s. ISBN 978-80-11-01154-3. Kapitola Evangelický toleranční kostel a sbor v Miroslavi, s. 429–430. 
  13. ↑ SKÁLA, Benjamín. Cesta církve IV. Evangelické brigády. In: HLAVÁČ, Pavel; ELIÁŠOVÁ, Libuše; LOUCKÁ, Pavla. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-87098-28-8. Kapitola Kunvald – brigády, které přežily normalizaci i divoký kapitalismus, s. 82–83.
  14. ↑ RYŠAVÝ, Dan. Cesta církve IV. Evangelické brigády. In: HLAVÁČ, Pavel; ELIÁŠOVÁ, Libuše; LOUCKÁ, Pavla. Praha: Českobratrská církev evangelická, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-87098-28-8. Kapitola Miroslavské brigády osmdesátých let, s. 83–86.
  15. ↑ Na počátku byl svetr. Rozhovor s Hildegart Stellmacher. Protestant. 2023, čís. 2. Dostupné online. 
  16. ↑ Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Církev v proměnách času. 1969–1999. Sborník Českobratrské církve evangelické. Příprava vydání Miroslav Brož. Praha: Kalich, 2002. 414 s. ISBN 80-7017-697-0. S. 212. 
  17. ↑ a b REJCHRT, Miloš; HÁJEK, Štěpán; PLZÁK, Michal. O něco svobodnější. Rozhovory. 1. vyd. Praha: Kalich, 2002. 423 s. ISBN 80-7017-805-1. S. 138. 
  18. ↑ RYŠAVÁ, Lia. Na Blažkově s miroslavským sborem. In: VONDRA, Jan. Blažkovský deník, aneb, Sázava pokračuje na Blažkově, 1956-2016. Brno: Farní sbor ČCE Brno I ve spolupráci s Farním sborem ČCE Brno II, 2019. ISBN 978-80-270-6833-3. Kapitola Na Blažkově s miroslavským sborem, s. 141.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Kalus&oldid=24198813“