Tragédie lyrique
_-_002.jpg)
Tragédie lyrique (Francouzská lyrická tragédie), také známá pod původním názvem Tragédie en musique (Hudební tragédie) je druh francouzské opery, který uvedl Jean-Baptiste Lully. Opery tohoto druhu jsou obvykle inspirovány příběhy klasické mytologie, nebo příběhy od Tassa, či Ariosta. Libreta nemusí mít tragický konec (z velké části jej opravdu nemají), ale atmosféra celé opery musí být noblesní a vznešená. Klasická tragédie lyrique má pět dějství. Dřívějším operám tohoto druhu předcházel zpravidla alegorický prolog, který během života krále Ludvíka XIV. oslavoval jeho ušlechtilé vlastnosti a statečnost ve válce.
Charakteristika
[editovat | editovat zdroj]Každý z pěti aktů obvykle dodržuje základní vzorec; začíná árií, v níž jedna z hlavních postav vyjadřuje své pocity, následuje dialog, kdy se recitativ střídá s krátkými áriemi (petits airs),ve kterém dochází k hlavní zápletce. Každý akt tradičně končí tzv. divertissement, při které zpívá sbor (který je obecně hojně zastoupen) a na jevišti se odehrává baletní vystoupení. Skladatelé někdy změnili pořadí jednotlivých výstupů, většinou kvůli příběhu (který tak mohl v určitých případech lépe vyniknout).
Významná díla Tragédie lyrique
[editovat | editovat zdroj]První tragédie lyrique (a první francouzská opera vůbec) je Lullyho Cadmus et Hermione (česky: Kadmos a Harmonia) z roku 1673. Jeho nejlepší tragédie lyrique je pak Isis, která získala přízvisko Opera muzikantů (ve své době však nedoceněná, zejména kvůli skandálu u dvora, který vyvolala).
Jako nejvýznamnější skladatel tragédie lyrique bývá považován Jean-Philippe Rameau (Lullyho nástupce, jako dominantní skladatel francouzské opery), který tento druh opery dovedl k dokonalosti (jeho pět oper tohoto typu bývá označováno jako mistrovské dílo tragédie lyrique).
Charpentierův Médée byl Viking Opera Guide označen jako pravděpodobně nejlepší opera 17. století. V 18. století byla takto označována Leclairova opera Scylla et Glaucus.
Seznam Tragédie lyrique (baroko)
[editovat | editovat zdroj]
.png)
- Cadmus et Hermione, LWV 49 (1673)
- Alcesta aneb Triumf Alcidy, LWV 50 (1674)
- Thésée, LWV 51 (1675)
- Atys, LWV 53 (1676)
- Isis, LWV 54 (1677)
- Psyché, LWV 56 (1678)
- Bellérophon, LWV 57 (1679)
- Proserpine, LWV 58 (1680)
- Persée, LWV 60 (1682)
- Phaëton, LWV 61 (1683)
- Amadis de Gaule, LWV 63 (1684)
- Roland, LWV 65 (1685)
- Armide & Renaud, LWV 71 (1686)
- Achille & Polyxène, LWV 74 (1687) (dokončil Pascal Collasse)
Opery Lullyho synů
[editovat | editovat zdroj]- Orphée (1690) (Louis a Jean-Baptiste, mladší)
- Alcide (Louis Lully a Marin Marais)
- Oronthée (1688)
- Thétis et Pélée (1689)
- Énée et Lavinie (1691)
- Astrée (1691)
- Jason, ou La toison d'or (1696)
- Canente (1700)
- Polyxène et Pirrhus (1706)
- David et Jonathas (1688)
- Médée (1693)
- Didon (1693)
- Circé (1694)
- Théagène et Chariclée (1695)
- Vénus et Adonis (1697)
- Iphigénie en Tauride (1704, dokončil André Campra)
- Renaud ou la suite d'Armide (1722)
- Alcide (1693) (s Lullyho synem Louisem)
- Ariane et Bacchus (1696)
- Alcyone (1706)
- Sémélé (1709)
- Céphale et Procris (1694)
- Méduse (1697)
- Hypermnestre (1716)
- Amadis de Grèce (1699)
- Marthésie, reine des Amazones (1699)
- Omphale (1701)
- Callirhoé (1712)
- Télémaque (nebo Télémaque et Calypso) (1714)
- Sémiramis (1718)
- Hésione (1700)
- Tancrède (1702)
- Télémaque (1704)
- Alcine (1705)
- Hippodamie (1708)
- Idoménée (1712)
- Télèphe (1713)
- Camille, reine des volsques (1717)
- Achille et Déidamie (1735)
- Scylla (1701)
- Ulysse (1703)
- Médus, roi des Mèdes (1702)
- Philomèle (1705)
- Bradamante (1707)
- Créuse l'athénienne (1712)
- Télégone (1725)
- Orion (1728)
- Biblis (1732)
- Méléagre (1709)
- Manto la fée (1711)
- Polydore (1720)
- Médée et Jason (1713)
- Théonoé (1715)
- Arion (1714)
- Pirame et Thisbé (1726)
- Tarsis et Zélie (1728)
- Scanderberg (1735)
- Pyrrhus (1730)
- Jephté (1732)
- Hippolyte et Aricie (1733)
- Castor et Pollux (1737)
- Dardanus (1739)
- Zoroastre (1749)
- Les Boréades (1764)
- Nitétis (1741)
- Jupiter vainqueur des Titans (1745) (spolu s Bernardem de Burym)
- Scylla et Glaucus (1746)
- Léandre et Héro (1750)
- Énée et Lavinie (1758)
- Canente (1760)
- Hercule mourant (1761)
- Polixène (1763)
- Ismène et Isménias (1763)
- Thésée (1765)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tragédie en musique na anglické Wikipedii.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu tragédie lyrique na Wikimedia Commons - Tragédie en musique – na rateyourmusic.com (anglicky)
