Přeskočit na obsah

Standardní čínština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Standardní čínština je standardizovaný jazyk používaný jako úřední jazykČínské lidové republice a v Čínské republice na Tchaj-wanu. Mandarínština nebo též mandarínská čínština je nesprávný název (anglicismus) pro standardní čínštinu. Opakem mandarin bývala v angličtině chinese neboli kantonština. Zapisuje se pomocí čínských znaků.

Výraz čínština může v nejširším významu podle kontextu označovat celou skupinu příbuzných jazyků nebo dialektů, kterými se mluví na území Číny. Pokud se myslí v současné době nejrozšířenější dorozumívací řeč na území Číny (a pokud je čínština použita bez přívlastků, tedy ne např. kantonská čínština), myslí se čínštinou zpravidla současná standardní čínština.

V Čínské lidové republice se úřednímu jazyku oficiálně říká pǔtōnghuà (ZZ 普通话, TZ 普通話, český přepis pchu-tchung-chua), což doslova znamená „obecně srozumitelný jazyk“. Na Tchaj-wanu se úřednímu jazyku říká guóyǔ (TZ 國語, ZZ 国语, český přepis kuo-jü), což doslova znamená „národní jazyk“. V Malajsii a Singapuru se pro úřední standard používá výraz huáyǔ (TZ 華語, ZZ 华语, český přepis chua-jü), doslova „čínský jazyk“.

Mezi jednotlivými standardy existují nepatrné rozdíly ať už ve čtení některých znaků nebo v slovní zásobě. Kromě toho se guóyǔ zapisuje pomocí tradičních (nezjednodušených) znaků, kdežto pǔtōnghuà pomocí zjednodušených znaků nebo pomocí čínské hláskové abecedy.

Původní význam slova mandarínština byl jazyk používaný státními hodnostáři (mandaríny) k dorozumívání se mezi sebou na úřadech za dynastií Ming a Čching, tj. doslova úřední řeč (čínsky 官话, pinyin guānhuà, český přepis kuan-chua). Sám výraz mandarín pochází z portugalštiny a vznikl nedorozuměním. Portugalci si všimli, že na mnoha místech v Asii se státním úředníkům říká sanskrtským slovem mantri, a domnívali se, že tento výraz nějak souvisí s portugalským slovesem mandar (rozkazovat). Z mantri byl mandarín, a ten se ujal v mnoha evropských jazycích právě jako označení čínského císařského úředníka – šlechtice.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Chao, Y.R., A Grammar of Spoken Chinese, University of California Press, (Berkeley), 1968.
  • Hsia, T., China’s Language Reforms, Far Eastern Publications, Yale University, (New Haven), 1956.
  • Ladefoged, Peter; & Maddieson, Ian. (1996). The sounds of the world's languages. Oxford: Blackwell Publishers. ISBN 0-631-19814-8 (hbk); ISBN 0-631-19815-6 (pbk).
  • Ladefoged, Peter; & Wu, Zhongji. (1984). Places of articulation: An investigation of Pekingese fricatives and affricates. Journal of Phonetics, 12, 267-278.
  • Lehmann, W.P. (ed.), Language & Linguistics in the People’s Republic of China, University of Texas Press, (Austin), 1975.
  • Lin, Y., Lin Yutang's Chinese-English Dictionary of Modern Usage, The Chinese University of Hong Kong, 1972.
  • Milsky, C., „New Developments in Language Reform“, The China Quarterly, No.53, (January-March 1973), pp.98-133.
  • Norman, J., Chinese, Cambridge University Press, (Cambridge), 1988.
  • Ramsey, R.S.(1987). The Languages of China. Princeton, NJ: Princeton University Press. ISBN 0-691-01468-X
  • San Duanmu (2000) The Phonology of Standard Chinese ISBN 0-19-824120-8
  • Seybolt, P.J. & Chiang, G.K. (eds.), Language Reform in China: Documents and Commentary, M.E. Sharpe, (White Plains), 1979.
  • Simon, W., A Beginners' Chinese-English Dictionary Of The National Language (Gwoyeu): Fourth Revised Edition, Lund Humphries, (London), 1975.
  • Stalin, J.V., „Concerning Marxism in Linguistics“, Pravda, Moscow, (20 June, 1950), simultaneously published in Chinese in Renmin Ribao, English translation: Stalin, J.V., Marxism and Problems of Linguistics, Foreign Languages Press, (Peking), 1972.

Související články

[editovat | editovat zdroj]