Přeskočit na obsah

Sokoli

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Sokolovití)
Jak číst taxoboxSokoli
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádsokoli (Falconiformes)
Sharpe, 1874
Čeleďsokolovití (Falconidae)
Vigors, 1824
Podčeledi

sokolovci (Herpetotherinae), kárancové (Polyborinae), sokolíci (Polihieracinae), sokoli (Falconinae)

Sesterská skupina
Psittacopasserae
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sokoli (Falconiformes) jsou řád ptáků.

Sokoli (Falconiformes) spolu s pěvci (Passeriformes) a papoušky (Psittaciformes) jsou na základě poznatků molekulární biologie a genomiky řazeni do skupiny ptáků Eufalconimorphae. Pěvci a papoušci tvoří nadřád Psittacopasserae (syn. Psittacimorphae, Passerimorphae). Psittacopasserae je sesterská skupina sokolů (Falconiformes).[1]

Falconiformes byl donedávna název řádu dravců, do něhož byla řazena jako jedna z čeledí čeleď sokolovití (Falconidae). Na základě publikovaných fylogenetických analýz (2006, 2008)[2][3][4] dokládajících, že sokolovití nejsou přímo příbuzní s dravci, vznikl řád Falconiformes čili sokoli a řád Accipitriformes čili dravci.

Řád sokoli má dvě čeledi:

  • Falconidae (Leach, 1820) – sokolovití (viz níže);
  • Horusornithidae (Mourer-Chauviré, 1991) s jediným rodem a druhem, vyhynulým Horusornis vianeyliaudae.

Společné znaky sokolovitých:

Nejmenším zástupcem sokolovitých je dřemlík tundrový (hmotnost 180–230 g).[8] Největším raroh lovecký (hmotnost samce 960–1300 g, samice 1400–2000 g).[9]

  • Ptáci rodu Falco (sokol) mají výborně vyvinutý zrak a jsou rychlými letci, někteří loví převážně ve vzduchu, kořist stíhají střemhlavým letem.
  • Obratnými letci jsou i příslušníci rodů Micrastur a Herpetotheres (sokolec), Polihierax a Spiziapteryx (sokolík).
  • Sokolci rodu Micrastur mají mimořádně dobrý sluch a obratně létají mezi stromy v hustých lesích; někteří mají končetiny přizpůsobené i k lovu po zemi.
  • Dobře vyvinutý čich mají ptáci, kteří se živí významnou měrou mršinami – rody Ibycter, Milvago, Phalcoboenus (čimango) a Caracara (karančo).
  • Ptáci rodu Caracara (karančo) mají dobře vyvinuté nohy, potravu hledají i při chůzi a loví v běhu.
  • Sokol stěhovavý je nejrychlejším tvorem současného světa, při střemhlavém letu dosahuje rychlosti až kolem 389 km/h.[10]

Sokolovití jsou rozšířeni kosmopolitně. Kromě Antarktidy žijí na všech kontinentech. Zcela chybějí pouze v nejhustějších lesních porostech střední Afriky, na některých ostrovech, na samém kraji Arktidy a v Antarktidě. Některé druhy jsou široce rozšířené, zejména sokol stěhovavý, typický zástupce čeledi, který se vyskytuje od Grónska po Fidži, a má tedy ze všech dravých ptáků nejrozsáhlejší areál.[11] Sokolci rodu Micrastur jsou endemické druhy na americkém kontinentu.

Sokolovití obývají všechny typy suchozemského prostředí. Osídlili řadu biotopů od tropických deštných pralesů po pouště, přičemž dávají přednost otevřené krajině, okrajům lesů a lesním mýtinám, kde mají vhodné podmínky k lovu.

Některé druhy jsou stálé, některé – zejména zástupci rodu Falco – jsou alespoň částečně tažné, přičemž ptáci hnízdící v Eurasii obvykle migrují do Afriky. Tažným druhem je např. dřemlík tundrový, jehož pravidelná zimoviště jsou v jižní a západní Evropě.[8]

Hnízdo stavějí ve skalních stěnách, na římsách či ve skalních výklencích, poštolka seychelská i ve skalních puklinách.[12] Dále hnízdí na stromech (v bezlesých oblastech i na křovinách, např. karančo jižní[13]), v různých dutinách včetně ptačích budek, v budovách či výklencích budov; poštolka jižní zahnízdí také v hlinitých stěnách. Na zemi hnízdí dřemlík tundrový,[8] jiní na zemi zahnízdit mohou (karančo jižní,[13] ostříž novozélandský,[14] sokol stěhovavý). Někteří nestavějí vlastní hnízdo, ale obsazují stará hnízda po jiných ptácích, zejm. po dravcích a po krkavcovitých (poštolka obecná,[15] p. šedá[16] aj., raroh lovecký,[9] r. velký,[17] sokol stěhovavý,[18] sokolík kropenatý[19]). Hnízdí nejen ve volné krajině, ale někteří již i ve městech (poštolka obecná,[15] sokol stěhovavý aj.).

Převážně hnízdí jednotlivě, některé druhy někdy i v koloniích (poštolka obecná,[15] ostříž jižní,[20] ostříž arabský,[21] sokolík kropenatý[19]). Značně společenským druhem je např. poštolka rudonohá, která má tendenci hnízdit ve volných koloniích, jež mívají někdy až 200 párů.[22]

Jsou zpravidla monogamní. U sokolíka malého byla zaznamenána polyandrie.[23]

Velké druhy snášejí většinou 2–4 vejce, na kterých sedí obvykle jen samice, snůška menších druhů je početnější. Mláďata jsou nidikolní (krmivá).

Sokolovití se živí drobnými savci, jinými druhy ptáků, plazy, nejrůznějšími bezobratlými, případně mršinami (např. čimangové, karančové). Někteří také obírají o potravu jiné ptáky (kleptoparazitismus), např. karančo jižní.[13]

Loví zpravidla samostatně, ale např. karančo jižní dokáže lovit i v párech nebo ve skupinách.[24]

Žijící druhy sokolovitých

[editovat | editovat zdroj]

(11 rodů, 65 druhů)

Některé druhy sokolovitých jsou využívány v sokolnictví. Velice ceněný sokolnický dravec je např. raroh lovecký,[9] sokol stěhovavý či raroh jižní.
Řada druhů je chována v soukromých chovech a zoo.

Díky repatriaci v sousedních zemích – zejména v SRN a Rakousku – a zákazu pesticidů první generace (zejm. DDT) se na našem území vyskytuje sokol stěhovavý v počtu ±65 hnízdících párů (z odhadovaných 0 až 3 párů v letech 1985–1989).[25][26]

Živočišný druh zachráněný před vyhynutím v poslední chvíli je poštolka mauricijská. Kvůli ničení životního prostředí včetně používání DDT a kvůli působení introdukovaných druhů přežívali v roce 1974 poslední čtyři ptáci. Byl zahájen záchranný program a po 10 letech se počet zvýšil přibližně na 50 jedinců. Do roku 1994 se vypuštění ptáci namnožili na 220–290 jedinců. Chov v zajetí je provozován nadále jako pojistka proti nenadálým událostem, které by volně žijící populace mohly ohrozit. V současnosti čítají divoké populace 800–1000 jedinců na třech lokalitách (podle IUCN ohrožený druh).[27]

Důvody k ochraně

  • ničení biotopů obecně
  • ztráta hnízdních míst
  • ztráta přirozených lovišť
  • ohrožení pesticidy
  • ohrožení úrazy elektrickým proudem
  • ohrožení záměrným zabíjením či sekundární otravou
  • ohrožení úmyslným poškozováním, odstraňováním či vybíráním hnízd
  • držení a chov druhů, jejichž lov a odchyt jsou zakázány
  • ohrožení neznalostí jednotlivých druhů a jejich chování

Základní relevantní právní předpisy

  1. JARVIS Erich D. et al. Whole-genome analyses resolve early branches in the tree of life of modern birds. Science. 2014, vol. 346, iss. 6215, s. 1320–1331. Dostupné také z: http://science.sciencemag.org/content/346/6215/1320
  2. CHESSER, R. T.; BANKS, R. C.; BARKER, F. K.; CICERO, C.; DUNN, J. L.; KRATTER, A. W.; LOVETTE, I. J.; RASMUSSEN, P. C.; REMSEN, J. V. Jr; RISING, J. D.; STOTZ, D. F. a WINKER, K. Fifty-first supplement to the American Ornithologists’ Union Check-list of North American birds. The Auk. 2010, vol. 127, iss. 3, s. 726–744. Dostupné také z: https://www.biodiversitylibrary.org/content/part/AOU/AOU_checklist_suppl_51.pdf
  3. HACKETT, S. J. et al. A phylogenomic study of birds reveals their evolutionary history. Science. 2008, vol. 320, iss. 5884, s. 1763–1768.
  4. ERICSON, Per G. P.; ANDERSON, Cajsa Lisa; BRITTON, Tom; ELŻANOWSKI, Andrzej; JOHANSSON, Ulf S.; KÄLLERSJÖ, Mari; OHLSON, Jan I.; PARSONS, Thomas J.; ZUCCON, Dario a MAYR, Gerald. Diversification of Neoaves: Integration of molecular sequence data and fossils. Biology letters. 2006, no. 2, s. 543–547. Published online 9 August 2006. Přístup také z: https://www.researchgate.net/publication/6651431_Diversification_of_Neoaves_Integration_of_molecular_sequence_data_and_fossils
  5. POŘÍZ, Jindřich. Ostříž australský. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id137239/
  6. POŘÍZ, Jindřich. Ostříž rudobřichý. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id137236
  7. POŘÍZ, Jindřich. Sokolec volavý. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id21365
  8. a b c POŘÍZ, Jindřich. Dřemlík tundrový. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8546/
  9. a b c POŘÍZ, Jindřich. Raroh lovecký. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8551/
  10. https://veda.instory.cz/zeme-priroda/1251-nejrychlejsi-ptak-sveta-nenapadny-dravec-pri-stremhlavem-letu-prekonava-rychlosti-zavodni-formule.html
  11. FERGUSON-LEES, J.; CHRISTIE, D.A. Raptors of the World. Londýn: Christopher Helm, 2001. ISBN 0-7136-8026-1.
  12. POŘÍZ, Jindřich. Poštolka seychelská. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id137226
  13. a b c POŘÍZ, Jindřich. Karančo jižní. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id21361/
  14. POŘÍZ, Jindřich. Ostříž novozélandský. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id21356
  15. a b c POŘÍZ, Jindřich. Poštolka obecná. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 30. 9. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8544
  16. POŘÍZ, Jindřich. Poštolka šedá. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 30. 9. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id137229
  17. POŘÍZ, Jindřich. Raroh velký. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8550
  18. POŘÍZ, Jindřich. Sokol stěhovavý. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 30. 9. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8552
  19. a b POŘÍZ, Jindřich. Sokolík kropenatý. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id21369
  20. POŘÍZ, Jindřich. Ostříž jižní. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 30. 9. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id8548
  21. POŘÍZ, Jindřich. Ostříž arabský. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 30. 9. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id137234
  22. Poštolka rudonohá. In: ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009, s. 432. ISBN 978-80-86858-88-3.
  23. POŘÍZ, Jindřich. Sokolík malý. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 30. 9. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id21371
  24. BAMBOUSEK, Petr. Rychlonohý chytrák: Lovecké taktiky karanča jižního. In: 100 1 zahraniční zajímavost. 11.04.2017 [cit. 16. 8. 2018]. Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/rychlonohy-chytrak-lovecke-taktiky-karanca-jizniho
  25. MRLÍK, Vojtěch a kol. Dravci v České republice: současný stav a výhledy. Ochrana přírody [online]. 2013, č. 1, s. 6 [cit. 1. 10. 2017]. ISSN 1210-258X. Dostupné z: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/dravci-v-ceske-republice/
  26. ZVOLÁNEK, Petr a VANĚK, Stanislav. Sokolové jsou nejušlechtilejší všech dravců, živíce se jedině živou kořistí, kterou si toliko sami ulovili. [Rozhovor.] Vesmír [online]. 2006, roč. 85, č. 1, s. 36. Zpříst. 16. 1. 2006 [cit. 18. 1. 2022]. Dostupné z: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2006/cislo-1/sokolove-jsou-nejuslechtilejsi-vsech-dravcu.html
  27. POŘÍZ, Jindřich. Poštolka mauricijská. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2018 [cit. 30. 9. 2018]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id21352

Literatura, chronologicky

[editovat | editovat zdroj]
  • STERNBERG, Zdeněk a PELÍŠEK, Jaroslav, ed. Sokolnictví. [Česko]: [s. n.], [2020]. 273 s. ISBN 978-80-87684-54-2. [1. vyd. 1969, Státní zemědělské nakl.]
  • SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Překlad Robert Doležal. [3., přeprac. vyd., chybně uvedeno 2. vyd.] Plzeň: Ševčík, 2016. 447 s. ISBN 978-80-7291-246-9.
  • ŠŤASTNÝ, Karel. Dravci, sokoli & sovy: v ilustracích Pavla Procházky. Praha: Aventinum, 2017. 336 s. Artia. ISBN 978-80-7442-086-3.
  • MRLÍK, Vojtěch a kol. Dravci v České republice: současný stav a výhledy. Ochrana přírody [online]. 2013, č. 1, s. 2–8 [cit. 1. 10. 2017]. ISSN 1210-258X. Dostupné z: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/dravci-v-ceske-republice/
  • KRIVJANSKÝ, Tomáš. Sokoliarstvo. 2. diel, Naše dravce a sovy. Ružomberok: Epos, 2009. 336 s. ISBN 978-80-89191-83-3 [chybné 978-80-89191-83-81].
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001–2003. Praha: Aventinum, 2009. 463 s., volná příl. ISBN 978-80-86858-88-3.
  • KRIVJANSKÝ, Tomáš. Sokoliarstvo. 1. diel, História sokoliarstva. Bratislava: Epos, 2007. 208 s. ISBN 978-80-89191-68-0.
  • SPEJCHAL, Vladimír. Dotkni se sokolnictví. [Praha]: Myslivost, 2007. 47 s. ISBN 978-80-254-1006-6. [Vydáno ke 40. výročí založení Klubu sokolníků Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ).]
  • ZVOLÁNEK, Petr a VANĚK, Stanislav. Sokolové jsou nejušlechtilejší všech dravců, živíce se jedině živou kořistí, kterou si toliko sami ulovili. [Rozhovor.] Vesmír [online]. 2006, roč. 85, č. 1, s. 36. Zpříst. 16. 1. 2006 [cit. 18. 1. 2022]. Dostupné z: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2006/cislo-1/sokolove-jsou-nejuslechtilejsi-vsech-dravcu.html
  • ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír a HUDEC, Karel. Svět zvířat. IV., Ptáci (1): pštrosi, tinamy, tučňáci, potáplice, potápky, trubkonosí, veslonozí, brodiví, plameňáci, vrubozubí, dravci, hrabaví. Praha: Albatros, 1998. 143 s. Svět zvířat, sv. 4. ISBN 80-00-00579-4.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]