Přeskočit na obsah

Sojuz 16

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sojuz 16
Údaje o lodi
COSPAR1974-096A
Hmotnost6800 kg
Údaje o letu
Volací znakБуран (Buran - "bouře")
Členů posádky2
Datum startu2. prosince 1974 09:40 UTC
KosmodromBajkonur, Kazachstán
Vzletová rampaSojuz-U
Délka letu5 d 22 h 23 min 35 s
Datum přistání8. prosince 1974 08:03 UTC
Spojení se stanicí
Apogeum291 km
Perigeum184 km
Sklon dráhy51,8°
Doba oběhu89,2 min
Počet oběhů95
Navigace
Předchozí
Sojuz 15
Následující
Sojuz 17

Sojuz 16 byl testovací let s dvoučlennou posádkou v rámci programu Sojuz, který sloužil na přípravu spojení americké a sovětské kosmické lodě pro misi Sojuz-Apollo.

(v závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise)

Záložní posádka

[editovat | editovat zdroj]

Sojuz 16 pomocí stejnojmenné rakety odstartoval z kosmodromu Bajkonur 2. prosince 1974 se dvěma kosmonauty na palubě. Loď byla navedena na dráhu uvažovanou pro pozdější let Sojuzu k Apollu při spojení na oběžné dráze, tedy zhruba 224 km nad Zemí.[1]

Průběh letu

[editovat | editovat zdroj]

Kosmonauti Anatolij Filipčenko a Nikolaj Rukavišnikov vyhodnocovali modifikovanou kosmickou loď Sojuz a nově zkontrolovaný spojovací mechanismus (stykovací prstenec-iluminátor), který dovoloval spojení nekompatibilních kosmických lodí. Dalšími změnami bylo např. snížení atmosférického tlaku, zvýšení obsahu kyslíku, vně byl instalován optický terč usnadňující přibližovací manévr. Mimo těchto příprav bylo prováděno snímkování vybraných území.

Kromě toho šestidenní let otestoval spolupráci sovětského a amerického pozemního řídícího střediska a uspokojil oficiální americká místa ohledně bezpečnosti lodí Sojuz. Mise se uskutečnila přesně podle plánu a zástupci administrativy Sovětského svazu a USA vyjádřili spokojenost se spoluprací posádky a pozemních středisek.

Závěr letu

[editovat | editovat zdroj]

S pomocí raketového motoru se loď zbrzdila a začala přistávat. Odpojila se kabina s kosmonauty a na padáku přistála 300 km na sever od města Džezkazganu.[1] Kosmonauti se po přistání cítili dobře, všechny nové systémy pracovaly normálně.[2].


  1. a b VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 346. 
  2. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Anatolij Vasiljevič Filipčenko, s. 71. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]