Přeskočit na obsah

Slivenec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Slivenec
Lokalita
Městská částPraha-Slivenec
Správní obvodPraha 5
ObvodPraha 5
ObecPraha
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel3 536 (2021)[1]
PSČ154 00
Počet domů841 (2011)[2]
Počet ZSJ6
Slivenec na mapě
Slivenec
Slivenec
Další údaje
Kód části obce150592
Kód k. ú.750590
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Slivenec (německy Sliwenetz) je městská čtvrť a katastrální území Prahy. Je zde evidováno 51 ulic, 970 adres a žijí zde asi 3 tisíce obyvatel. K Praze byl připojen roku 1974. Je jádrem samosprávné městské části Praha-Slivenec, ke které patří ještě Holyně.

Již od středověku se nedaleko těží růžový vápenec zvaný slivenecký mramor. V centru Slivence se kolem náměstíčka nachází kostel Všech svatých a Křižovnický dvůr. Bývalý statek JZD byl v roce 2014 stržen. Na území místní části se stavějí i nové domy. V roce 2015 prošla náves celkovou rekonstrukcí. V posledních letech proběhla plynofikace celé obce a dokončuje se také kanalizace. Každé 3 měsíce vychází časopis městské části Slivenecký mramor.[3]

Pamětihodnosti

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam kulturních památek ve Slivenci.

Kostel Všech svatých

[editovat | editovat zdroj]
Kostel Všech svatých ve Slivenci
Podrobnější informace naleznete v článku Kostel Všech svatých (Slivenec).

Slivenecký kostel Všech svatých je raně gotická stavba z konce 13. století s přistavěnou předsíní z roku 1693. V roce 1886 byla vestavěna kruchta a roku 1901 byl kostel opraven podle návrhu A. Barvitia. Na obdélnou loď s věží navazuje trojboce zakončený presbytář s žebrovou křížovou klenbou. V presbytáři se zachovalo prosté gotické sedile a sanktuárium. V lodi jsou lomená okna s kopiemi původních vitráží ze 14. století (originály jsou v Uměleckoprůmyslovém muzeu); v českých zemích jsou téměř unikátní.[4]

Křižovnický dvůr

[editovat | editovat zdroj]
Křižovnický dvůr ve Slivenci

Ves Slivenec věnoval král Václav I. listinou ze 6. dubna 1253 řádu křižovníků s červenou hvězdou, s čímž byla spojena povinnost řádu pečovat o opravy Juditina mostu.[5] Bývalý majetek křižovnického řádu zablokovaný pro restituce tvoří 7 % rozlohy městské části Praha-Slivenec, dalšími 3 hektary přesahuje do městské části Praha 5. Je ve správě Pozemkového fondu, většinou jde o ornou půdu. Zemědělský dvůr užíval za socialismu státní statek, nyní ho má od Pozemkového fondu pronajatý soukromá zemědělská firma Pražská agrární společnost s.r.o. Dvůr chátrá, správce ani nájemce do něj dlouhodobě neinvestují, teprve po medializaci tohoto stavu starostkou začal Pozemkový fond vyměňovat střechu, aniž by vyměnil zpuchřelé trámy. Městská část dlouhodobě usiluje o navrácení zdejšího majetku řádu křižovníků.[6]

Těžba kamene

[editovat | editovat zdroj]

V lomu nad samotou Cikánka se těží vápenec různých červených odstínů, tzv. slivenecký mramor. Nejstarší známou dochovanou pražskou památkou z červeného mramoru, pravděpodobně sliveneckého, jsou některé desky na hrobech 14 biskupů v chóru chrámu sv. Víta, které nechal v roce 1374 položit Beneš Krabice z Veitmile, a pravděpodobně ze Slivence pochází i mramor řady dalších náhrobků ze 14. a 15. století, například svatojiřské abatyše v křížové chodbě Svatojiřského kláštera na Pražském hradě. V 16. století a v období renesance se stal hojně a všestranně využívaným a žádaným kamenem, největším objektem byla Krocínova kašna v Praze na Staroměstském náměstí o výše 6 metrů a stejném průměru.

Nejstarší písemná zmínka o těžbě mramoru ve Slivenci je z roku 1515. Křižovníci své lomy pronajímali různým kameníkům a firmám. 23. října 1923 křižovníci lom prodali firmě Spojené pražské továrny na stavivo, a.s., které jej měla v nájmu již od roku 1895 (původně pod jménem Barta & Tichý). Roku 1946 byl lom znárodněn, poté privatizován.[5] Na místě historického lomu se nachází přírodní památka Cikánka II.

Mezi Slivencem a Holyní prochází páteřní výpadovka, ulice K Barrandovu, která je radiálním napaječem Pražského okruhu. Přímo přes Slivenec vede stará silnice od Barrandova do Lochkova a Radotína, z  níž ve Slivenci a v Lochkově odbočují silnice do Velké Chuchle. Na sever vede ze Slivence silnice do Holyně, na severozápad do Ořecha.

Do Slivence po léta jezdily městské autobusové linky 246, 247 a 248 ze Smíchova. Od 2. září 2006 byla od Stodůlek a Řeporyj přes Slivenec na Barrandov prodloužena v pracovních dnech linka 230, čímž vytvořila zcela nové spojení MHD, později byl provoz v tomto úseku omezen jen na dopravní špičky. V současnosti jezdí tímto směrem linka 130. V rámci rozsáhlých změn 1. září 2012 byly dosavadní linky 246 a 247 nahrazeny prodloužením linky 120, která jezdí nyní ze Smíchova (Na Knížecí) do Lochkova, část spojů jezdí až do Radotína. Linka 248, která jezdila přes Slivenec do Holyně, byla nahrazena změněnou linkou 230, která začala zajíždět místo linky 248 do Holyně a místo linky 120 do Klukovic a na barrandovské straně byla prodloužena z Chaplinova náměstí k filmovým ateliérům.

Dne 13. října 2023 sem byla prodloužená tramvajová trať ze sídliště Barrandov.

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]

Na fotbalovém hřišti ve Slivenci se točilo utkání ve fotbale v Kameňáku. V areálu Křižovnického dvora se točil film Utrpení mladého Boháčka. V části zvané "Habeš" se točily scény z filmu Obecná škola, byla zde postavena celá budova školy podle vzoru školy na Bohdalci.

Fotogalerie

[editovat | editovat zdroj]

Sousední čtvrti

[editovat | editovat zdroj]
  1. Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-11-01].
  2. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Český statistický úřad. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  3. Územní plán a rozvoj [online]. Úřad městské části Praha-Slivenec [cit. 2017-10-07]. Dostupné online. 
  4. E. Poche, Umělecké památky Čech III. Str. 363.
  5. a b Václav Rybařík: Z minulosti pražských lomů (4), revue Kámen
  6. Jana Plamínková: [1] Archivováno 24. 3. 2014 na Wayback Machine.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]