Portál:Slovensko/Článek/Archiv
Archiv článků, které se objevily na Portálu Slovensko jako článek měsíce. Návrhy na článek měsíce naleznete na Portál:Slovensko/Článek/Návrhy.
Můžete se podívat i na archiv článků měsíce do konce roku 2013, zroku 2014, z roku 2015, z roku 2016, z roku 2017, z roku 2018, z roku 2019, z roku 2020, z roku 2021 a z roku 2022.
Lomnický štít je s nadmořskou výškou 2 634 metrů druhá nejvyšší hora Vysokých Tater a Slovenska. Vrchol již není přístupný po turistické stezce, je však možné využít lanovku ze Skalnatého plesa, nebo si zaplatit výstup s profesionálním horským vůdcem. Vrchol proto patří mezi nejnavštěvovanější vrcholy Vysokých Tater.
Charakteristika
Lomnický štít patří k nejznámějším štítům Vysokých Tater. V minulosti byl dlouho považován za nejvyšší štít Tater.
Na vrcholu Lomnického štítu se nalézá nejvýše položená meteorologická stanice na Slovensku. Vede k ní visutá lanovka ze Skalnatého plesa. Na vrcholové stanici lanové dráhy se nacházejí astronomická a meteorologická pracoviště Slovenského hydrometeorologického ústavu, od roku 1957 také televizní retranslační stanice. Celý článek
Bratislavský hrad je soubor staveb v historickém areálu, který zabírá vrchol návrší na jihozápadním ostrohu malokarpatského hřebenu na levém břehu Dunaje v Bratislavě. Hradu dominuje monumentální stavba bývalého královského paláce tvořící neodmyslitelné panorama hlavního města Slovenska. Svojí úlohou v dějinách Velké Moravy, Uherska, Československa a moderního Slovenska představuje Bratislavský hrad významný památník společensko-historického vývoje v této oblasti.
Současnost hradu
Dnešní využití Bratislavského hradu důstojně navazuje na jeho historický odkaz. Kromě expozic Historického oddělení Slovenského národního muzea je část prostor využívána pro reprezentační a státní účely.
Prostor samotného hradního areálu je v hojné míře využíván obyvateli i návštěvníky Bratislavy k vycházkám s možností pěkných výhledů na historické jádro města, Dunaj a městskou část Petržalka.
Bratislavský hrad byl pro svůj nesporný historicko-architektonický přínos jako jedna z prvních historických památek na Slovensku vyhlášen v roce 1961 za národní kulturní památku číslo 1.
Chvojnická pahorkatina je geomorfologický celek na západním Slovensku v Záhoří, s malým přesahem na Moravu. Jde o součást podsoustavy Panonská pánev, provincie Západopanonská pánev, subprovincie Vídeňská pánev a oblasti Záhorská nížina.
Poloha a členění
Na jihu a západě hraničí s Borskou nížinou, na severozápadě s Dolnomoravským úvalem,
na severovýchodě s Bílými Karpatami a na východě s Myjavskou pahorkatinou.
Na severu probíhá česko-slovenská státní hranice.
Geologické poměry
Z geologického hlediska je oblast Chvojnické pahorkatiny přiřazována k neogénním sedimentačním pánvím
Vnitřních Západních Karpat. Jihozápadní část je tvořena málo zpevněnými až sypkými
mořskými neogenními sedimenty, hlavně jíly, slíny, silty, písky, pískovci a štěrky období
vrchního miocénu až pliocénu. Jihovýchodní a centrální část tvoří jílovce, siltovce, písky, pískovce, štěrky, slepence,
ojediněle vápence spodního miocénu. Západní a zčásti i centrální část je tvořena jíly, jílovci, siltovci, písky, pískovci a slepenci období středního miocénu. V této části se přidávají vápence, uhelné sloje a ryolitové tufy.
Nejsevernější část je tvořena flyšovými vrstvami pískovců, slepenců a jílovců období paleogénu až spodního eocénu.
Nejsevernější část zároveň přináleží k magurskému flyši vnějšího flyšového pásma. Středem území prochází několik
zlomových linií, přičemž nejvýznamnější probíhá ve směru západ - východ.
Maďarsko-československá válka, též válka o Slovensko, (maďarsky északi hadjárat) byl válečný konflikt mezi Československem a Rumunskem na jedné straně a Maďarskou republikou rad na straně druhé, probíhajícím v rámci širšího střetu, zahrnujícího i boj o Sedmihradsko a Podkarpatskou Rus. Trvala od roku 1918 až do srpna 1919. V dubnu 1919 proběhl v Maďarsku bolševický převrat, po němž se maďarská armáda pokusila dobýt Slovensko a Sedmihradsko, čímž vyvolala válku s Československem a Rumunskem. Ve finální fázi války na obou stranách stálo více než 120 tisíc vojáků. Porážka Maďarské republiky rad a rumunská okupace Budapešti v srpnu 1919 ukončila válku. Rumunská vojska se stáhla z okupovaného území v březnu 1920. V této válce Československo získalo kontrolu nad územím Slovenska, které před válkou náleželo Uhrám.
28. října 1918 byl vyhlášen samostatný československý stát. Součástí Československa mělo být území Slovenska (tehdy Horních Uher), které dosud náleželo Maďarsku. Počátkem listopadu 1918 začalo docházet ke střetům mezi Maďary a československými vojenskými jednotkami. 2. prosince však francouzský podplukovník Vyx, který byl přednostou vojenské mise Dohody v Budapešti, upozornil Maďarsko, že československá armáda byla uznána za součást dohodového vojska. Též upozornil na to, že Slovensko je součástí Československé republiky, která má právo vojensky obsadit území Slovenska a Maďarsko má povinnost odtud svá vojska stáhnout. Tim však maďarsko-československé spory neskončily.
Rosenfeldův palác (slovensky Rosenfeldov palác) je budova v Žilině na ulici J. M Hurbana 28. Byla postavena v secesním stylu a dokončena v roce 1907 podle projektu žilinského architekta Mikuláše Rautera (Nicoletti Rauter). Architekturou připomíná vídeňský palác Belvedér. Od roku 2009 je národní kulturní památkou.
Dům dal postavit žilinský bankéř a obchodník Ignác Rosenfeld. Sloužil jako jeho sídlo a zároveň jako sídlo Žilinské obchodní banky. Po smrti svých majitelů plnila budova účel kancelářského objektu a sídla bank, později zde byl na počátku 50. let zřízen Pionýrský dům. Od roku 1990 budova sloužila jako centrum volného času. Od roku 2011 byla pro havarijní stav budova uzavřena a chátrala. V roce 2015 byla zahájena rekonstrukce objektu.
Rosenfeldův palác (slovensky Rosenfeldov palác) je budova v Žilině na ulici J. M Hurbana 28. Byla postavena v secesním stylu a dokončena v roce 1907 podle projektu žilinského architekta Mikuláše Rautera (Nicoletti Rauter). Architekturou připomíná vídeňský palác Belvedér. Od roku 2009 je národní kulturní památkou.
Dům dal postavit žilinský bankéř a obchodník Ignác Rosenfeld. Sloužil jako jeho sídlo a zároveň jako sídlo Žilinské obchodní banky. Po smrti svých majitelů plnila budova účel kancelářského objektu a sídla bank, později zde byl na počátku 50. let zřízen Pionýrský dům. Od roku 1990 budova sloužila jako centrum volného času. Od roku 2011 byla pro havarijní stav budova uzavřena a chátrala. V roce 2015 byla zahájena rekonstrukce objektu.