Portál:Obojživelníci/Článek měsíce/Archiv
2016
[editovat zdroj]Leden
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), dříve také blatnice česneková, je druh žáby z čeledi blatnicovití, která se vyskytuje v širokém pásu od západního Německa po Kazachstán včetně ČR. Blatnice skvrnitá je žába středních až malých rozměrů (samci 4,2–6,6 cm, samice 5,6–7,2 cm). V ČR žije v středních a nižších polohách na lehkých půdách (spraše, hnědozemě a podobně), mimo rozmnožovací období je nezávislá na vodním prostředí. Má vpředu zašpičatělou hlavu a na ní vystouplé oči s hnědožlutou duhovkou a temenním hrbolkem. Ušní otvor není vůbec patrný. Má masivní přední končetiny, na nichž samci mívají v období rozmnožování typický pářicí mozol, zadní končetiny jsou ve srovnání s některými jinými žábami relativně krátké. Pokožka blatnice skvrnité není příliš hrubá, ačkoliv bradavičky se na ní sem tam vyskytují. Zbarvení není obvykle příliš variabilní, podkladová barva je šedavá až béžová, skvrny jsou tmavší a pískově či kaštanově hnědé až šedohnědé. Břicho je obvykle v různých odstínech šedivé. Více... |
 Pralesničkovití (Dendrobatidae) je čeleď malých pestrých jedovatých žab žijících ve středo a jihoamerických pralesích. Obecně se jim říká pralesničky nebo šípové žáby. Žijí v tropických pralesech Střední a Jižní Ameriky. Většina druhů pobývá na zemi, případně v pralesním podrostu několik metrů nad zemí, některé druhy v korunách stromů. Dosahují délky 1 až 6 cm, jsou štíhlé a pestře zbarvené, což upozorňuje na jejich jedovatost. Zbarvení a vzorování se liší u různých druhů, nemusí být stejné i v rámci jednoho druhu. Na špičkách prstů předních nohou mají malé polštářky sloužící jako přísavky. Pralesničky jsou jedovaté, některé druhy více, některé měně. Mezi nejjedovatější patří žlutě zbarvená pralesnička strašná (Phyllobates terribils) a pralesnička dvoubarvá (Phyllobates bicolor). Uvádí se, že jed z jedné žáby aplikovaný injekčně může usmrtit až tisíc myší. Amazonští indiáni, například Janomamové jejich jedem natírají šípy k lovu. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum), česky také zvaný vodní dráček nebo tygří mlok, je středně velký obojživelník vyskytující se v mexických jezerech Lago de Xochimilco a Lago de Chalco. Axolotl mexický je typickým zástupcem obojživelníků, u nichž se projevuje tzv. neotenie. Ve volné přírodě si totiž zachovává larvální stadium (pulec), ve kterém je schopen se rozmnožovat. Metamorfózu lze uměle vyvolat v zajetí, v přírodě k ní dochází jen velice vzácně. Larva axolotla dosahuje délky až 35 cm, má tmavé zbarvení, širokou hlavu, po stranách vyčnívající keříčkovité žábry. Na ocase je patrný kožní lem. Přední končetiny mají čtyři a zadní pět prstů. Má velkou schopnost regenerace. Více... |
.jpg) Rosnička zelená (též rosnička stromová; Hyla arborea) je malá žába a jediný zástupce čeledi rosničkovitých (Hylidae) v Česku. Mimo Česka obývá téměř celé území Evropy: Ukrajinu, Bělorusko, Balkán, Krétu, Itálii, Benelux, Slovensko, Polsko, větší část Německa, většinu Francie a Nizozemska, severozápadní část Pyrenejského poloostrova. Chybí na Britských ostrovech, na většině území Skandinávie a Dánska, Alp a malé části severního Nizozemska a Německa. V Česku žije především v nížinách, maximálně do 750 m n. m.. K životu vyhledává vlhké listnaté lesy, kde vystupuje i do vyšších pater stromů. Dorůstá délky 3–5 cm a výšky 3–4 cm, což ji činí jednou z nejmenších žab v Česku. Historicky proslula jako jakýsi barometr, jelikož reaguje na změnu tlaku, který kolísá obvykle před deštěm, a začne skřehotat. Charakteristické skřehotání však vydává i v období rozmnožování nebo těsně před ním. Více... |
Únor
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Pralesnička strašná (Phyllobates terribilis) je malá, zelená nebo žlutě až oranžově zbarvená žába z čeledi pralesničkovitých. Pralesnička strašná je největší z druhů šípových žab a může v dospělosti dorůst až 55 mm, přičemž samice jsou typicky větší než samci. Stejně jako všechny šípové žáby jsou dospělci pestře vybarvení, avšak postrádají tmavé skvrny, jež jsou charakteristické pro příbuzné druhy. I tak slouží jako zbarvení výstražné, varující před jejich jedovatostí. Na prstech má přilnavé polštářky, které jí pomáhají při šplhání po rostlinách. Ve spodní čelisti má také kostěnou destičku, která vzhledem připomíná zuby a je jejím charakteristickým znakem odlišujícím ji od ostatních žab tohoto rodu. Kůže pralesničky strašlivé je nasycena alkaloidním jedem, jenž je jedním z jedů běžných u šípových žab (batrachotoxiny). Ty zabraňují nervům v přenášení impulsů a zanechávají svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k selhání srdce nebo fibrilaci. Alkaloidní batrachotoxiny mohou žáby uchovávat i celé roky poté, co žába přijde o zdroj jedu v potravě, poněvadž jed se neodbourává rychle, a to ani poté, co je přemístěn na jiný povrch. Je známo, že drůbež a psi uhynuli poté, co pouze prošli po papírové utěrce, jež byla jedem napuštěna. Více... |
 Pipovití (Pipidae, také Astrodactylidae, Dactylethridae, Hymenochiridae, Piprina, Siluraninae a Xenopoda) je čeleď žab, která je rozšířena ve střední a jižní Africe (rody Hymenochirusa, a Silurana) a na severu Jižní Ameriky (rod Pipa). Tyto žáby jsou výlučně vodní. Jejich celková délka se pohybuje od 4 do 19 cm. Nemají hlasivky a jazyk (jsou němé), ale zato mají dobře přizpůsobené uši pro tvorbu a přijímání zvuků pod vodou. Mezi prsty na nohou mají blány. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Veleskokan goliáší (Conraua goliath) je největší známý druh žáby na světě. Žije na poměrně malém území v západní Africe. Počet jedinců klesá v důsledku lovu a ničení jeho přirozeného prostředí v pralesech. Dospělí jedinci dosahují délky trupu až 40 cm, s nataženýma nohama pak 96 cm a hmotnosti až 4 kg. Veleskokan goliáší je známý svojí výjimečnou schopností skákat - nejdelší zaznamenané skoky měří až 6 metrů. Dvěma až třemi takovými skoky se však žáby obvykle unaví. Dožívá se věku až 15 let. O jeho rozmnožování je dosud známo velmi málo; v zajetí přežívá obtížně a nerozmnožuje se. Více... |
 Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je středně velký ocasatý obojživelník a nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých rozšířený v západní Asii, jihozápadní a zvláště v jižní a střední části Evropy. Mlok skvrnitý je robustnější obojživelník protáhlého tvaru s krátkými končetinami, poměrně dlouhým a silným ocasem a dosti velkou hlavou se zakulacenou tlamou a vypouklýma očima. Velikost i zbarvení se výrazně mění dle několika poddruhů (viz níže). Dospělý jedinec je dlouhý 18–28 cm. Nejčastěji se objevují mloci s černě zbarveným tělem se žlutými skvrnami nebo pruhy. V některých lokalitách se objevují i poddruhy se skvrnami pomerančově oranžovými až červenými. Svým zbarvením se blízce podobá americkým axolotlům a stejně jako u nich má jeho barevné skvrnění funkci varovnou a odrazující. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší. Více... |
Březen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Červoři (Gymnophiona) čili beznozí (Apoda) jsou jeden z řádů obojživelníků, s protáhlým červovitým tělem s redukovanými končetinami. Žijí většinou skrytě v chladném a vlhkém prostředí v půdě. Červoři zcela postrádají končetiny, čímž mohou připomínat červy nebo žížaly, případně hady. Mohou dosahovat délky až 1,5 metru. Ocasní část je krátká, kloaka je umístěna u konce těla. Kůže červorů je hladká, většinou tmavá, ale některé druhy jsou i barevné. Po celém těle mívají páskovitý vzor. Mají i šupiny z uhličitanu vápenatého. Jsou téměř slepí, protože žijí pod povrchem půdy ve tmě. Vnímají jen světlo a tmu. Na hlavě mají dvě drobná tykadla, která pravděpodobně slouží jako druhý orgán čichu, společně s nosem. Mimo jednu výjimku (Atretochoana eiselti) mají všichni červoři plíce, ale k dýchání používají rovněž kůži (kožní dýchání). Levá plíce bývá menší než pravá, čímž se přizpůsobují červoři svému úzkému tvaru těla (podobně je tomu např. u hadů) Více... |
 Blatnicovití (Pelobatidae) je čeleď žab, která je rozšířena ve východní evropě, západní asii a Středozemí. Zahrnuje pouze rod blatnice (Pelobates). Dorůstají 10 cm na délku a pro své zabarvení jsou v přírodě nenápadné. Protože samice kladou vajíčka do rybníků a mokřin, které mohou rychle vysychat, je vývoj pulce v dospělého jedince nezvykle krátký. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Velemlok čínský (Andrias davidianus) je největší mlok na světě. Dosahuje výjimečně délky až 180 cm. Žije v čínských potocích a jezerech. Je pokládán za kriticky ohrožený druh, protože ubývá jeho přirozeného prostředí. V zajetí jsou vidět jen na pár místech na světě, pět velemloků je v USA (Zoo Atlanta, Cincinnati Zoo, Saint Louis Zoological Park) a další čtyři v Evropě (Zoo Drážďany a Rotterdam Zoo). Další jsou také v několika čínských parcích a zoologických zahradách. Od května 2014 mají také expozici v Pražské Zoo, pavilón pro tři dospělé jedince a třicet mláďat zahrada stavěla dva roky, hlavní atrakcí je největší velemlok v Evropě. Více... |
 Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita, starší název Bufo calamita) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). Ropucha krátkonohá nedorůstá do větší délky než 8 cm. Poznáme ji podle žlutobílého nebo bílého proužku uprostřed hřbetu, zelené duhovky oka a krátkých zadních nohou. Proto neskáče jako jiné žáby, ale pohybuje se rychlým lezením. Je rozšířená od Portugalska a Španělska přes Francii do střední Evropy a jižního Švédska. Na východ výskyt zasahuje až do Litvy. Dává přednost lehčím půdám, protože přezimuje zahrabaná ve velké hloubce – až dva metry; i přes den se ráda zahrabává do vlhkého písku, má na zadních chodidlech výraznou lištu. Konečky prstů má tmavé. Černá, šedě skvrnitá vajíčka v dlouhých řadách klade do vysychajících tůní, proto je jejich vývoj velmi rychlý. Sameček tohoto druhu má rezonanční měchýřek a jeho hlas se podobá trylku ropuchy zelené, je však nenápadnější. Ropucha je odolná vůči suchu, proto ji někdy, hlavně v křovinách, zastihneme i přes den. Skoro půl roku tráví v nehybném stavu, zahrabává se na zimovišti už v září či v říjnu a opouští jej v březnu, někdy až v dubnu. Jako všechny ropuchy dospívá až třetím nebo čtvrtým rokem. |
Duben
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Čolek velký (Triturus cristatus) je robustní ocasatý obojživelník. Do roku 1983 byl spojován do jednoho druhu s čolkem dravým (Triturus carnifex) z Jižní Evropy (čolek dravý byl jeho poddruhem - Triturus cristatus carnifex). Oba druhy se spolu kříží. Celková délka se pohybuje okolo 15 cm, méně často i 18 cm. Kůže čolků velkých je zrnitá. Během suchozemského života mají vlhkou kůži, na rozdíl od ostatních čolků. Silné končetiny jsou zakončeny žlutě pruhovanými prsty. Suchozemská forma mívá černý hřbet, boky, hlavu a ocas, břicho je žluté s černými skvrnami. Zbarvení ve vodě bývá většinou hnědavé s tmavými skvrnami, může však být i černé. Krk a boky jsou posety spoustou brobných bílých teček. Svatební šat samců je tvořen hlavně velkým rozeklaným hřebenem na hřbetě. Dalším znakem k rozmnožování připravených samců je perleťový pruh na ocase. Více... |
 Mločíci (Plethodontidae) jsou čeledí ocasatých obojživelníků, kteří nemají vyvinuté plíce. Žijí v různých místech Ameriky, ale byl objeven i asijský druh. Jejich systém není ustálen, rozeznává se několik podčeledí. Mločíci jsou obojživelníci čolkovitého tvaru. Pokožka bývá mnohdy různě zbarvená. Oči mají vystouplé, na předních nohou mají 5 prstů a na zadních 4. Celkově měří 5–20 cm. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Nosatka Darwinova (Rhinoderma darwinii) je druh malé žáby z podčeledi nosatkovitých (Cycloramphinae), která žije v okolí vodních toků v lesnatých oblastech Chile a Argentiny. Poprvé ji popsali francouzský zoolog André Marie Constant Duméril a jeho asistent Gabriel Bibron v roce 1841 a pojmenovali ji po Charlesu Darwinovi, který tuto podivnou žábu objevil v chilských pralesích v rámci své plavby kolem světa na lodi Beagle. Tento žabí druh je pozoruhodný neobvyklým způsobem rozmnožování, neboť jeho pulci se líhnou a vyvíjejí v hrdle samců. Více... |
 Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata, Linné 1758) je v Česku ohrožený druh žab, naopak ve světě se jedná o běžnější druh. Jedná se o menší žabku, která je výrazným obyvatelem malých vodních nádrží. Tato žabka dosahuje velikosti 5 cm. Svrchu má hnědavou až šedozelenou barvu. Na omak drsná, protože má ostře zakončené kožní bradavky. Hlavu má plochou, širokou a okrouhlou. Více než 50 % plochy břicha má výrazně žlutou barvu s velkými šedými až černými skvrnami. Sameček vlastní tmavé rohovité plošky na předloktí a prstech. Ty využívá především v době páření. Hlas tohoto obojživelníka zní velmi příjemně. Jedná se o poměrně tiché "ung" nebo "uh". Můžeme pozorovat zajímavě vypadající srdcovitou zornici oka. Více... |
Květen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
.jpg) Taricha zrnitá (Taricha granulosa) je severoamerický druh mlokovitého obojživelníka známý pro svůj silný jed. Jed, který taricha používá, se jmenuje tetrodotoxin, který se zvratně váže na sodíkové kanály v nervových buňkách, čímž zabraňuje normálnímu průběhu toku sodíkových iontů z a do buňky. To časem způsobí ochrnutí a smrt. Přirozené životní prostředí tarichy zrnité se nachází podél západního pobřeží Spojených států amerických a v kanadské provincii Britská Kolumbie, konkrétně mezi Aljaškou a oblasti kolem města Santa Cruz v Kalifornii. Východně od Kaskádového pohoří je tento druh neobvyklý, ale i tam je příležitostně nalezen, většinou jako exotický, dost možná uměle rozšířený druh, a to až ve státě Montana. Ví se o jedné pravděpodobně dovezené kolonii tarich zrnitých obývajících několik rybníků severně od města Moscow ve státě Idaho. Více... |
 Pablatnicovití (Megophryidae) je čeleď žab, která je rozšířená v jihovýchodní Asii. Obsahuje necelých 100 druhů. Jedinci na délku měří od 2 do 12,5 cm. Díky svému povrchu těla, jsou hlavně v lesích dobře maskováni. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Ropucha zlatá (Incilius periglenes) byla malá a světlá žába z čeledi ropuchovití. V minulosti obývala v hojném počtu malou oblast nad městem Monteverde v Kostarice. Ropucha zlatá se vyskytovala v nadmořské výšce přibližně 1 500 m n. m. o rozloze výskytu cca 10 km². Poprvé ji objevil v roce 1966 herpetolog Jay Savage. Od 15. května 1989 nebyl na světě zpozorován ani jeden jedinec tohoto druhu. Podle klasifikace Mezinárodního svazu ochrany přírody je vyhynulým druhem. Její náhlé vymření může být zapříčiněno houbami chytridiomycety nebo rozsáhlou ztrátou přirozeného prostředí způsobenou změnou klimatu. Více... |
 Skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus, dříve také Rana ridibunda) je středně velký obojživelník z čeledi skokanovití. Skokan skřehotavý je štíhlý obojživelník s poměrně malou hlavou a zakulaceným čenichem. Zadní končetiny má výrazně delší než přední, což mu umožňuje skákat na poměrně velké vzdálenosti. Samci jsou velcí obvykle 12 cm, samice mohou dosáhnout i délky větší jak 16 cm. Zbarvení je velice variabilní, pohybuje se od tmavě zelené po hnědou nebo šedou, někteří jedinci mají na hřbetě a končetinách také jemné zelené proužkování. Jedinci ze středoevropské populace jsou obecně světle až tmavě zelení se světlejší hlavou a černým proužkováním na končetinách. V České republice nám hrozí záměna se skokanem zeleným a krátkonohým. Více... |
Červen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Ropucha zelená (Bufo viridis) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). Ropucha zelená velikostí málokdy přesáhne 8 cm. Oční duhovka je žlutá až zelenavá. Zbarvení hřbetu je bělavé s zelenými až olivovými skvrnami. Břicho je bílé až nažloutlé. V ČR i SR je v téměř souvislých oblastech, jinak je rozšířena po střední, jižní a východní Evropě a zasahuje až do Arábie a střední Asie. Mimo to žije na ostrovech západního Středomoří a v severní Africe. U nás v nížinách na vesnicích místy i hojná. Vyhýbá se chladnějším a horským oblastem. Objevuje se nejčastěji v polohách do 450 m n. m. Žije v otevřené krajině, tj. i zahradách, parcích, polích a v okolí jezírek a rybníků. Ze všech našich obojživelníků nejlépe snáší teplo a sucho. Na jaře vyhledává menší prohřáté nádrže, nevyhýbá se i větším kalužím. Provazce ropuchy zelené jsou kratší než u ropuchy obecné. Pulci se líhnou velmi rychle. Více... |
 Mlokovití (Salamandridae) je čeleď ocasatých obojživelníků. Mezi mlokovité patří mloci i čolci. Všichni v Česku žijící ocasatí obojživelníci patří mezi mlokovité. Na území Česka žije celkem 8 druhů mlokovitých. Mezi mlokovité celkově patří 74 druhů rozšířených po severní polokouli v Eurasii, v severním cípu Afriky a v Severní Americe. Oproti jiným ocasatým mají mlokovití poměrně drsnou kůži. Většina mlokovitých má syté a výrazné barvy typu oranžové, žluté či černé atd. Mlokovití, stejně jako ostatní ocasatí, se neumí rychle pohybovat, jako to umí žáby. Mají čtyři končetiny se čtyřmi prsty na předních a s pěti prsty na zadních končetinách. Většina mlokovitých má, stejně jako ostatní obojživelníci, stádium larvy („pulce“), při kterém žijí ve vodě. V dospělosti žije většina mlokovitých spíše na souši než ve vodě, ale jen ve stinných zákoutích a lesích. Všichni mlokovití jsou masožraví. Mnozí jsou jedovatí. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Žebrovník Waltlův (Pleurodeles waltl) je mlok dorůstající 15-30 centimetrů. Vyskytuje se na Pyrenejském poloostrově a v Maroku. Tento druh žebrovníka vyhledává stojaté vody s teplotou od 15 do 24 °C. Aktivní je během celého dne, živí se nitěnkami, larvami komárů, žížalami. Přes zimu žebrovník zhruba 1 až 2 měsíce zimuje. Samička na jaře naklade 150-800 vajíček na rostliny nebo kameny. Larvy se živí napřed nálevníky a pak perloočkami. Proměna skončí za 3-5 měsíců. Při chovu v zajetí je třeba pak mladé jedince třídit podle velikosti. Více... |
 Čolek obecný (Lissotriton vulgaris) je nejběžnějším druhem čolka v Česku. Jedná se o štíhlého čolka s drobnými končetinami a dlouhou hlavou. Pokud se vyskytuje ve vodě, jeho kůže je hladká, na souši ji má suchou a jemnozrnnou. Čolek obecný má pohlavní dimorfismus, odlišné charakteristické zbarvení pro samečka a samičku. Samečci mají světle a tmavě podélně pruhovanou hlavu, hřbet a boky kovově zelené, hnědavé s tmavými skvrnami. Při svatebním obřadu jsou barvy intenzivnější. Mezi nejnápadnější znaky patří vysoký zvlněný hřeben, který se táhne téměř po celé délce těla. Samička má obyčejně okrové nebo hnědé zabarvení s malými tmavými skvrnami. Břicho je po stranách žlutavě lesklé. Larvy jsou světle hnědavé, ploutevní lem ocasu je zakončen do špičky. Dýchají vnějšími keříčkovitými žábrami. Přední nožky jsou slabé. Více... |
Červenec
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
_(18009051300).jpg) Žáby (Anura, syn. Salientia) jsou jedním z řádů bezocasých obojživelníků. Ocas mají pouze pulci, který jim při proměně (metamorfóza) odpadává. Často mají dlouhé, dobře vyvinuté zadní končetiny, přizpůsobené ke skákání, pro žáby charakteristickému způsobu pohybu. Živí se nejčastěji hmyzem. Jejich rozmnožování je stejně jako u ostatních obojživelníků vázáno na vodní prostředí. Ve vodě se vyvíjejí jak vajíčka, tak z nich vylíhlí pulci, kteří dýchají ve vodě pomocí žaber. Z pulců se postupně vyvinou dospělé žáby, které dýchají vzduch a tím jsou na vodu vázány podstatně méně, některé druhy téměř vůbec. Přesto však nejsou ani dospělé žáby dokonale přizpůsobené životu na souši, neboť mají pouze slabě vyvinuté plíce a dýchání probíhá částečně prostřednictvím kůže, která kvůli tomu musí být tenká a vlhká, což klade vyšší nároky na vlhkost prostředí v němž žáby žijí. Největší žábou všech dob je Beelzebufo. Více... |
 Ocasatkovití je čeleď žab, která se vyskytuje pouze v Severní Americe. Dorůstají obvykle 2,5 až 5 cm do délky. Od všech ostatních žab se liší viditelným ocasem. Samice kladou vajíčka od května do září. Pro svou anatomickou podobnost s rodem Leiopelma čeledě Leiopelmovití (Leiopelmatidae), zařazují někteří vědci tento rod (Ascaphus) do čeledě leiopelmovitých jako další rod. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Mlok dvoupruhý (zlatopásý) (Chioglossa lusitanica) je méně známý obojživelník z čeledi mlokovitých rozšířený v jihozápadní Evropě. Velmi rychle běhá díky štíhlému tělu a ocasu. Na hřbetu jsou jasně viditelné 2 žluté, zlaté nebo měděné pásy, které se spojují do jediného ocasového pásu. Pro chytání hmyzu má uzpůsobený lepkavý jazyk a velké oči. V ohrožení se zbavuje ocasu. Žije většinou pod zemí. Jedná se o zranitelný druh. Více... |
.jpg) Skokan hnědý (Rana temporaria) je obojživelník z čeledi skokanovití. Patří k nejhojnějším žábám střední Evropy. Areál rozšíření zasahuje také do celé severní Asie až po Japonsko. V ČR žije na celém území. Skokani hnědí mohou dorůst délky těla 10 cm, zřídka i více. Zbarvení je dosti proměnlivé, obecně se však pohybuje v odstínech hnědé barvy. Na hřbetní straně těla bývají nepravidelné skvrny. Na nohách jsou tmavší příčné pruhy. Zadní nohy jsou silně vyvinuty a umožňují skoky o délce až 1 m a také velmi dobré plavání a potápění. romě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši. Zdržuje se ve vlhkých úkrytech a za potravou vychází v noci nebo i ve dne za deštivého nebo vlhkého počasí. Potravou je mu různý hmyz, pavouci, žížaly, slimáci či drobní korýši. Koncem října či začátkem listopadu vyhledávají skokani zimoviště. Zimují buď na dně menších vodních nádrží (avšak s hloubkou minimálně 50 cm) nebo v mrazu prostých úkrytech v zemi. Probouzejí se časně na jaře, už když začíná odtávat led. Více... |
Srpen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Macarát jeskynní (vědecký název Proteus anguinus, slovinsky Človéška ríbica neboli lidská rybička) je endemický obojživelník žijící v balkánských krasových jeskyních a podzemních vodách, které mají dostatečný kontakt s povrchem, aby byl zajištěn přísun živin. Dožívá se až obvykle zhruba 70 let, odhadovaný maximální možný věk se pohybuje kolem 100 let a vydrží bez potravy až 12 let. Turisté si jej mohou prohlédnout v Postojenských jeskyních, ve Slovinsku, kde je jednou z hlavních turistických atrakcí, nebo v jeskyni Vjetrenica v Bosně a Hercegovině. Dospělci dosahují velikosti kolem 20–25 cm, včetně ocasu, vzácně mohou dorůst i 35 cm. Jako jeskynní živočich téměř ztratil pigment. Zbarvení těla je jednobarevně narůžovělé či růžovobílé. Více... |
 Skokanovití (Ranidae) je čeleď žab čítající 430 druhů a žijící takřka po celém světě. Vyskytují se na všech kontinentech kromě Antarktidy a na mnoha ostrovech. Mají hladkou vlhkou kůži a dlouhé silné nohy. Mezi jednotlivými zástupci skokanovitých jsou značné rozdíly ve velikosti od nejmenšího skokana lesního k největšímu veleskokanovi goliášímu, který váží až 3 kilogramy. Většina druhů kladu vejce do vody a i v dospělosti žije ve vodě či v její blízkosti. Ke skokanovitým patří také někteří z mála obojživelníků schopných žít i v brakické vodě. V Česku žije 6 druhů skokanovitých: skokan hnědý (Rana temporaria), skokan zelený (Rana esculenta), skokan ostronosý (Rana arvalis), skokan skřehotavý (Rana ridibunda), skokan štíhlý (Rana dalmatina) a skokan krátkonohý (Rana lesonae). Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Čolek sardinský (Euproctus platycephalus) je druh obojživelníka z čeledi mlokovitých. Je to endemický druh, který žije pouze na italském ostrově Sardinie. Přirozeným prostředím tohoto druhu jsou lesy a křovinatá území středomořského typu, řeky, sladkovodní bažiny, vnitrozemské krasové oblasti, jeskyně a rybníky. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí. Více... |
 Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita, starší název Bufo calamita) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). Ropucha krátkonohá nedorůstá do větší délky než 8 cm. Poznáme ji podle žlutobílého nebo bílého proužku uprostřed hřbetu, zelené duhovky oka a krátkých zadních nohou. Proto neskáče jako jiné žáby, ale pohybuje se rychlým lezením. Je rozšířená od Portugalska a Španělska přes Francii do střední Evropy a jižního Švédska. Na východ výskyt zasahuje až do Litvy. Dává přednost lehčím půdám, protože přezimuje zahrabaná ve velké hloubce – až dva metry; i přes den se ráda zahrabává do vlhkého písku, má na zadních chodidlech výraznou lištu. Konečky prstů má tmavé. Černá, šedě skvrnitá vajíčka v dlouhých řadách klade do vysychajících tůní, proto je jejich vývoj velmi rychlý. Sameček tohoto druhu má rezonanční měchýřek a jeho hlas se podobá trylku ropuchy zelené, je však nenápadnější. Ropucha je odolná vůči suchu, proto ji někdy, hlavně v křovinách, zastihneme i přes den. Skoro půl roku tráví v nehybném stavu, zahrabává se na zimovišti už v září či v říjnu a opouští jej v březnu, někdy až v dubnu. Jako všechny ropuchy dospívá až třetím nebo čtvrtým rokem. Více... |
Září - říjen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Pulec je žabí larva, v širším pojetí také označení pro larvy všech obojživelníků. Vyznačuje se vnějšími keříčkovitými žábrami, které se postupně přesouvají dovnitř těla. Žije jen v čistých sladkých vodách. Obvykle jde o býložravce, který se živí vodními rostlinami a prvoky. Ve střevě má spirální řasu uzpůsobenou k trávení. V drsných a nepříznivých podmínkách se z něho však může stát masožravec, případně dochází ke kanibalismu. Stává se častou potravou jiných živočichů. V prvních dnech svého života je pulec vyživován ze žloutkového váčku. Po prolomení úst se už může živit rostlinnou potravou. Zprvu je pulec beznohý, později mu narostou zadní a pak přední končetiny. Ocas se stále zmenšuje. Vnější žábry přerůstá kožní záhyb. Místo amoniaku začíná vylučovat močovinu. Zahajuje také tvorbu hemoglobinu. Po několika měsících se z pulce stává dospělá žába. Více... |
 Ropuchovití (Bufonidae) je čeleď žab rozšířena téměř na všech místech země kromě Antarktidy, Grónska, Nové Guiney, Madagaskaru, Austrálie a Nového Zélandu. Ropuchovití dosahují délky 2-23 cm. Tělo je zavalité, hlava široká, končetiny krátké. Drsná kůže je často pokryta bradavicemi. Za hlavou se nacházejí výrazné příušní žlázy. Některé druhy rodu Atelopus jsou štíhlejší s delšími končetinami. Zbarvení těla je hnědé, zelené, černé a žluté; žáby rodu Atelopus jsou někdy velmi pestrobarevné. Dospělí jedinci žijí na souši. Samice většiny druhů snášejí vejce do vody. U některých druhů je přímý vývoj. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Ropuška baleárská (Alytes muletensis, také Baleaphryne muletensis) je žába z čeledi pestrankovití (Discoglossidae) a rodu ropuška (Alytes). Druh popsal Borja Sanchíz a Rafel Adrover v roce 1977 na základě fosilií, přičemž se myslelo, že druh vyhynul v období pleistocén asi před 2000 lety, avšak populace byla objeveny v roce 1980. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je hodnocena jako zranitelný druh. Druh je chráněn již od roku 1980 a je nezákonné jeho odchycení, držení či usmrcení a zapsán ve všech mezinárodních úmluvách podepsaných Španělskem. Vyskytuje se v Chráněné krajinné oblasti Tramuntana. Roku 2002 se zaniklé organizaci The Balearic Government and Jersey Wildlife Preservation Trust podařila reintrodukce 10 populací tohoto druhu, nová chovná stanice vznikla na Mallorce. Více... |
Čolek velký (Triturus cristatus) je robustní ocasatý obojživelník. Do roku 1983 byl spojován do jednoho druhu s čolkem dravým (Triturus carnifex) z Jižní Evropy (čolek dravý byl jeho poddruhem - Triturus cristatus carnifex). Celková délka se pohybuje okolo 15 cm, méně často i 18 cm. Kůže čolků velkých je zrnitá. Během suchozemského života mají vlhkou kůži, na rozdíl od ostatních čolků. Silné končetiny jsou zakončeny žlutě pruhovanými prsty. Suchozemská forma mívá černý hřbet, boky, hlavu a ocas, břicho je žluté s černými skvrnami. Zbarvení ve vodě bývá většinou hnědavé s tmavými skvrnami, může však být i černé. Krk a boky jsou posety spoustou brobných bílých teček. Svatební šat samců je tvořen hlavně velkým rozeklaným hřebenem na hřbetě. Dalším znakem k rozmnožování připravených samců je perleťový pruh na ocase. Více... |
Listopad
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Rezonanční měchýřek je pružná biomembrána, kterou má většina žabích samečků. Obvykle slouží k zesilování jejich skřehotavého volání, zejména v období námluv. Přítomnost či rozvoj rezonančního měchýřku je u většiny žabích druhů jedním z vnějškových znaků sloužících k určení samečků. Měchýřky jsou umístěny buď jako párové po obou stranách hlavy (skokani), nebo jen jeden velký v ústní dutině (rosničky a ropuchy zelené). Rezonanční měchýřek se do ústní dutiny žab otevírá štěrbinou po každé straně jazyka. Pro vydání zvuku žába naplní vzduchem plíce a uzavře ústa i nos. Vzduch je pak z plic vypouštěn přes hrtan do rezonančního měchýřku. Rozechvěné hlasivkové vazy v hrtanu vydávají zvuk, který uvnitř měchýřku rezonuje. Tím se zvuk zesiluje, čímž se zvyšuje jeho slyšitelnost. Proudění vzduchu mezi plícemi a rezonančním měchýřkem je ovládáno svalstvem. Více... |
Axolotlovití (Ambystomatidae) je čeleď řádu axolotli. Tato čeleď čítá asi třicet druhů. Přirozeně se axolotlové vyskytují v oblasti od jihovýchodní Aljašky a jižního Labradoru po jižní okraj Mexické plošiny. Tito živočichové jsou výjimeční způsobem života, některé druhy totiž nedospívají, jiné dospívají za určitých podmínek a některé dospívají vždy. Některé druhy jsou schopny se rozmnožovat i v larválním stádiu. Rozmnožují se lepením vajíček o průměru 3 mm na vodní rostliny. Výrazným prvkem jsou u larev keříčkovité žábry, ty však při proměně v dospělce mizí. Při změně stádia se mění i zbarvení, tvar těla a ocasu. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Velemlok japonský (Andrias japonicus) je velký obojživelník, druhý největší velemlok na světě. Jedná se o japonský endemitní druh. Do Evropy byl poprvé dovezen Philipp Franz von Sieboldem v roce 1820. Má zavalité tělo dlouhé 1,5 m se širokou a plochou hlavou a s malými nozdrami. Čich mu umožňuje dobře vyhledat kořist. Čelisti jsou silné, ocas je krátký a zploštělý. Dorůstá velikosti až 150 cm.Více... |
.jpg) Kuňka obecná, někdy také nazývaná pro své zbarvení břicha kuňka ohnivá (Bombina bombina, Linné 1761) je ohroženým druhem žab ČR. Dorůstá délky 4,5–5 cm. Tělo je zploštělé a končetiny relativně krátké. Svrchu má hnědavou až šedozelenou barvu, vzácněji olivově zelené s tmavými skvrnami. Jsou rozmístěny pravidelně a symetricky. S různou intenzitou se objevuje i zelená kožní skvrna v týlu. Toto zbarvení žábu dokonale maskuje. Kožní bradavky jsou zakončené tupě s načernalou masou na povrchu. Hlavu má malou, okrouhlou a zakončenou poněkud ostřeji než je tomu u kuňky žlutobřiché. Chybí jí vnější ušní bubínek. Oči jsou vystouplé se srdčitou zornicí. Opačný efekt než hřbet vyvolává břišní strana. Méně než 50 % plochy břicha je pokryto žlutými, oranžovými až červenými skvrnami a četnými bílými tečkami. Kuňka má zvláštní obranný prvek. Během ohrožení se převrátí na záda zvláštním kolébavým pohybem, čímž dojde k odkrytí jejího oranžového břicha, které působí jako výstraha pro predátora. Pohlavní rozdíly jsou minimální. Samci mají vyvinutý párový podhrdelní rezonanční měchýřek, dále zrohovatělé plošky na prstech a předloktích předních končetin. Slouží k uchycení partnerky během rozmnožování. Její hlas zní jako „u“ nebo „unk“. Jedná se o pravidelné jednotvárné jednoslabičné kuňkání, které můžeme slyšet ve dne i v noci (sekundový interval). Pulci obou druhů kuněk mají dýchací otvor (spiraculum) na břiše. Tím se liší od pulců všech ostatních druhů našich žab. Více... |
Prosinec
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
Salamandra (česky mlok) je rod obojživelníků z čeledi mlokovití (Salamandridae). Zástupci tohoto rodu žijí v Evropě, Severní Africe a na Blízkém východě, tvoří šest dobře vymezených druhů s konkrétními geografickými areály výskytu (s výjimkou mloka skvrnitého, který zřejmě po skončení poslední doby ledové rekolonizoval Evropu). Více... |
 Rosničkovití (Hylidae) je čeleď žab. Rosničkovití jsou rozšířeni v Eurasii, severní Africe, Severní a Jižní Americe, Austrálii a na Nové Guineji. Dosahují délky 1,6 - 9 cm. Mají ploché štíhlé tělo a dlouhé končetiny, často s plavací blanou mezi prsty. Většina druhů má na koncích prstů disky. Zbarvení těla je často zelené nebo hnědé, některé druhy jsou intenzivně skvrnité. Žijí většinou na stromech a v keřích. Většina druhů snáší vejce do vody, některé leží nad vodou. Jiné druhy mají přímý vývoj. U určitých druhů se zaznamenala rodičovská starostlivost. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Mlok bradavičnatý (Calotriton asper nebo Euproctus asper) je druh obojživelníka z čeledi mlokovití. Tento druh je rozšířený v Andoře, Francii a ve Španělsku. Žije zejména ve výškách od 700 do 2500 m n. m. Přirozeným biotopem tohoto druhu jsou mírně lesy, řeky, sladkovodní jezera, sladkovodní bažiny, krasové oblasti a jeskyně. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí. Více... |
Čolek hranatý (Lissotriton helveticus) je druh čolka z rodu Lissotriton. Je nápadný vyvinutými postranními hřbetními lištami které působí, že jeho tělo vypadá v průřezu hranatě, odtud jeho české druhové jméno „hranatý“. Centrem výskytu tohoto ocasatého obojživelníka je především západní Evropa, kde se vyskytuje na severu Španělska a Portugalska, ve Francii, Velké Británii, Belgii, Švýcarsku a Německu. Jeho teritorium směrem na východ okrajově zasahuje i na území České republiky, kde jsou nevelké lokality s jeho výskytem soustředěné do okolí města Kraslice v okrese Sokolov, které ležící v česko-německém příhraničí. Více... |
2017
[editovat zdroj]Leden
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
| Déšť žab je relativně častý meteorologický fenomén, často vysvětlovaný nasátím živočichů do atmosféry tornádem. Dříve čí později gravitace ale převládne a žáby padají k zemi podobně jako déšť.
V závislosti na teplotách a době pobytu v povětří jsou dopadlé žáby popisovány jako překvapené, avšak zdravé, byly ale zaznamenány případy žab umrzlých, nebo dokonce zamrzlých v ledu, svědčící o výškách, do nichž mohou větry zvířata vynést. Více... |
 Scaphiopodidae je čeleď žab, která se vyskytuje na jihu Kanady, po celém území USA a na severu Mexika. Jsou to suchozemské žáby s krátkýma nohama a zakulaceným tělem. Nohy jsou dobře přizpůsobené pro hrabání. Jejich barva kůže, která může být tmavě hnědá, tmavě zelená nebo šedá, jim poskytuje dobré maskování. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Mantela žlutavá (Mantella crocea) je žába patřící do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (Mantella), dle Mezinárodního svazu ochrany přírody hodnocena jako ohrožený druh. Velikost areálu rozšíření je pravděpodobně menší než 500 km2 a počet jedinců klesá. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí, například těžba dřeva, urbanizace či šíření blahovičníků. Mimo to je možné, že jsou žáby sbírány lidmi za účelem obchodu, avšak nebylo to nikdy prokázáno. Druh podle průzkumů neobývá žádnou chráněnou oblast, je ale pravděpodobné, že jej lze najít v Parc National de Mantadia a Réserve Naturelle Integrale de Zahamena. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin chrání mantelu žlutavou ve druhé příloze. Více... |
 Skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae, Rana lessonae), někdy také skokan menší, je obojživelník z čeledi skokanovití rozšířený na území Evropy. Skokana krátkonohého řadíme spolu se skokanem zeleným a skokanem skřehotavým mezi zelené skokany. Z těchto druhů je velikostně nejmenší. Tělo dosahuje délky 4-5 cm, vzácně až 9 cm. Zadní nohy jsou kratší a neumožňují mu daleké skoky. Zbarvení hřbetní strany přechází od světle až po sytě zelenou. Středem hřbetu prochází pruh, který může být světlejší než okolí. Může mít až žlutavý nádech. Místy se mohou objevovat hnědé i černé skvrny. Břišní strana má krémový nádech. Zvukové měchýřky umístěné v hlavové části mohou svou bílou až krémovou barvou působit nápadně. Skokana menšího můžeme lehce zaměnit se skokanem zeleným či skřehotavým. Tyto druhy mezi sebou hybridizují. Živí se převážně drobnými bezobratlými, jako je hmyz nebo menší měkkýši. Je schopný ulovit i menšího obratlovce. Když číhá na kořist, sedí a nehýbe se. Potom, co se dostane do dostatečné blízkosti, lapne ji velmi rychle. Více... |
Únor
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Drápatka vodní (Xenopus laevis) je druh bezjazyčné vodní žáby z Afriky. Samice dorůstají délky 10 až 15 cm, samci bývají asi o třetinu menší. Tvar těla je přizpůsoben výlučně vodnímu životu, zadní nohy jsou posunuty za tělo. Zbarvení se pohybuje v tónech hnědé, šedé či olivově zelené, časté jsou více nebo méně výrazné skvrny na hřbetě. Břicho je světlejší. V chovech existují také albíni této žáby, kteří jsou často prodáváni v obchodech se zvířaty. Drápatka vodní, stejně jako všechny žáby z čeledi pipovitých, nemá jazyk. Oči jsou opatřeny víčky. Malé přední nohy mají 4 prsty bez plovací blány. Zadní nohy, sloužící k plavání, jsou mohutně vyvinuty a je na nich 5 prstů, opatřených plovací blánou. Na 3 vnitřních prstech zadních nohou jsou černé drápky. Na bocích mají tyto žáby zvláštní světlé útvary, připomínající stehy. Obsahují smyslový orgán, který je schopný rozeznávat vibrace ve vodě a umožňuje drápatce objevit kořist nebo nepřítele i v kalné vodě. Více... |
 Kuňkovití (Bombinatoridae) je čeleď žab. Obsahuje 10 druhů, které žijí v Eurasii, na Borneu a Filipínách. Druhy této čeledi jsou vysoce toxické pro člověka. Synonyma
|
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Pralesnička strašná (Phyllobates terribilis) či pralesnička zlatá je malá, zelená nebo žlutě až oranžově zbarvená žába z čeledi pralesničkovitých. ralesnička strašná je největší z druhů šípových žab a může v dospělosti dorůst až 55 mm, přičemž samice jsou typicky větší než samci. Stejně jako všechny šípové žáby jsou dospělci pestře vybarvení, avšak postrádají tmavé skvrny, jež jsou charakteristické pro příbuzné druhy. I tak slouží jako zbarvení výstražné, varující před jejich jedovatostí. Na prstech má přilnavé polštářky, které jí pomáhají při šplhání po rostlinách. Ve spodní čelisti má také kostěnou destičku, která vzhledem připomíná zuby a je jejím charakteristickým znakem odlišujícím ji od ostatních žab tohoto rodu. Více... |
Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je středně velký ocasatý obojživelník a nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých rozšířený v západní Asii, jihozápadní a zvláště v jižní a střední části Evropy. Mlok skvrnitý je robustnější obojživelník protáhlého tvaru s krátkými končetinami, poměrně dlouhým a silným ocasem a dosti velkou hlavou se zakulacenou tlamou a vypouklýma očima. Velikost i zbarvení se výrazně mění dle několika poddruhů (viz níže). Dospělý jedinec je dlouhý 18–28 cm. Nejčastěji se objevují mloci s černě zbarveným tělem se žlutými skvrnami nebo pruhy. V některých lokalitách se objevují i poddruhy se skvrnami pomerančově oranžovými až červenými. Svým zbarvením se blízce podobá americkým axolotlům a stejně jako u nich má jeho barevné skvrnění funkci varovnou a odrazující. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší. Více... |
Březen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Surýn úhořovitý (Siren lacertina) je obojživelník obývající stojaté vody Atlantské nížiny v USA. Má protáhlé tělo dlouhé půl metru až metr, šedohnědě zbarvené, což ho činí nenápadným v bahně, kde se většinou zdržuje. Vyznačuje se tím, že má vyvinutý pouze přední pár nohou. Také má keříčkovité vnější žábry; ty jsou typické pro larvy obojživelníků, ale surýn nebo axolotl mexický si je udrží celý život (tzv. neotenie). Surýni jsou aktivní převážně v noci, živí se pulci, plži a rybím potěrem. Ukrývá se mezi vodní vegetací a když je chycen, vydává zvláštní kvikavé zvuky. Období sucha přečkává ve schránce z bahna, kde vydrží až půl roku. Dožívá se až patnácti let. Více... |
 Blatničkovití (Pelodytidae) je čeleď žab, která je rozšířena v západní a jihozápadní Evropě a na Kavkaze. Dorůstají max. 5 cm na délku. Jejich kůže je hladká. Nejčastěji jsou hnědé nebo zelené. Mají poměrně dlouhé nohy. Synonyma
|
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
  Žabka černobřichá (Latonia nigriventer, dříve Discoglossus nigriventer) je žába z čeledi pestrankovitých. Předpokládalo se, že jde o vyhynulý druh, avšak v listopadu 2011 byl objeven jeden živý exemplář v Chulském údolí na severu Izraele. Žabka černobřichá má tmavé břicho s malými bílými tečkami a okrově zbarvená záda. Boky mají rezavou barvu, jejíž odstín se pohybuje od tmavě olivově šedého až po šedočerný. Od žabky pestré se liší interokulární vzdáleností (tj. vzdáleností mezi očima), delšími předními končetinami a méně vyčnívajícím nosem. Popisovaný vzor byla dospělá samice s délkou těla 40 mm. O tomto druhu nebylo dlouho prakticky nic známo, protože byl vědci spatřen pouze dvakrát. V roce 1940 byli nalezeni dva dospělí jedinci a dva pulci, a v roce 1955 byl nalezen jeden jedinec. Od té doby tento druh nebyl spatřen až do listopadu 2011. Dva nálezy v tomto měsíci umožnily zpřesnění popisu, což vedlo i k přeřazení z původního rodu Discoglossus do rodu Latonia.Fosilní záznam tohoto rodu sahá až do oligocénu, proto bývá žabka černobřichá označována za živoucí fosílii. Více... |
Rosnička zelená (též rosnička stromová; Hyla arborea) je malá žába a jediný zástupce čeledi rosničkovitých (Hylidae) v Česku. Mimo Česka obývá téměř celé území Evropy: Ukrajinu, Bělorusko, Balkán, Krétu, Itálii, Benelux, Slovensko, Polsko, větší část Německa, většinu Francie a Nizozemska, severozápadní část Pyrenejského poloostrova. Chybí na Britských ostrovech, na většině území Skandinávie a Dánska, Alp a malé části severního Nizozemska a Německa. V Česku žije především v nížinách, maximálně do 750 m n. m.. K životu vyhledává vlhké listnaté lesy, kde vystupuje i do vyšších pater stromů. Dorůstá délky 3–5 cm a výšky 3–4 cm, což ji činí jednou z nejmenších žab v Česku. Historicky proslula jako jakýsi barometr, jelikož reaguje na změnu tlaku, který kolísá obvykle před deštěm, a začne skřehotat. Charakteristické skřehotání však vydává i v období rozmnožování nebo těsně před ním. Více... |
Duben
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
Mlok bradavičnatý (Calotriton asper nebo Euproctus asper) je druh obojživelníka z čeledi mlokovití. Tento druh je rozšířený v Andoře, Francii a ve Španělsku. Žije zejména ve výškách od 700 do 2500 m n. m. Přirozeným biotopem tohoto druhu jsou mírně lesy, řeky, sladkovodní jezera, sladkovodní bažiny, krasové oblasti a jeskyně. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí. Mlok bradavičnatý je dlouhý až 16 cm. Samice jsou obvykle větší než samci. Jeho ocas je zploštělý. Hlava je zploštělá s malýma očima. Končetiny jsou krátké. Více... |
Mločíci (Plethodontidae) jsou čeledí ocasatých obojživelníků, kteří nemají vyvinuté plíce. Žijí v různých místech Ameriky, ale byl objeven i asijský druh. Jejich systém není ustálen, rozeznává se několik podčeledí. Mločíci jsou obojživelníci čolkovitého tvaru. Pokožka bývá mnohdy různě zbarvená. Oči mají vystouplé, na předních nohou mají 5 prstů a na zadních 4. Celkově měří 5–20 cm. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
,_Torotorofotsy_wetlands,_Madagascar_(11937185144).jpg) Mantela zlatá (Mantella aurantiaca), známá též jako mantela žlutá, je žába patřící do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (Mantella). Její odborné druhové jméno pochází z latinského aurantiacus znamenající zlatý. Vyskytuje se na malém území ve středovýchodních částech afrického ostrova Madagaskar, jedná se o místního endemita. Je horským druhem, který lze nalézt v nadmořské výšce 920−960 m n. m. Dává přednost vlhkým oblastem původních i sekundárních tropických deštných lesů. Je malou, zavalitou žábou vzhledem připomínajícím pralesničku. Dosahuje velikosti 19 až 24 mm u samců a maximálně 31 mm u samic. U druhu existuje pohlavní dimorfismus, samci jsou menšího vzrůstu a jejich tělo má hranatější tvar. Zbarvení mantel zlatých je žluté, oranžové až červené; slouží jako varování pro predátory, že kůže mantely je jedovatá, protože obsahuje některé alkaloidy získávané z potravy. Mezi oblíbenou potravu patří termiti (Isoptera), mravencovití (Formicidae) či malé mouchy octomilky (Drosophilidae). Živí se také velkým množstvím jiného hmyzu a je schopna se pokusit spolknout téměř vše. Mantela zlatá je denní živočich, může být aktivní též za úsvitu. Žije ve skupinkách, ve kterých je obvykle dvakrát více samců než samic. Dorozumívá se nejen hlasem, ale také zrakem nebo čichem. Na rozdíl od ostatních mantel není její kvákání intenzivní a skládá se z několika vysokých krátkých cvrlikavých zvuků o délce 50 až 60 ms, které se třikrát opakují. Rozmnožování začíná u mantel zlatých v období dešťů. Samice klade vejce na vlhkou zem, kde je samec oplodní. Déšť je poté spláchne do menších vodních toků, v nichž se z nich rychle vyvíjejí pulci. Pohlavní dospělosti dosahují po dvanácti až čtrnácti měsících života a dožívají se osmi let. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí mantelu zlatou jako kriticky ohrožený druh. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí a v některých areálech sběr pro obchodní účely. Druh byl zapsán do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Pro jeho zachování je důležitá ochrana oblastí jeho výskytu. Mantelu zlatou lze snadno chovat v zajetí. Více... |
Skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus, dříve také Rana ridibunda) je středně velký obojživelník z čeledi skokanovití. Skokan skřehotavý je štíhlý obojživelník s poměrně malou hlavou a zakulaceným čenichem. Zadní končetiny má výrazně delší než přední, což mu umožňuje skákat na poměrně velké vzdálenosti. Samci jsou velcí obvykle 12 cm, samice mohou dosáhnout i délky větší jak 16 cm. Zbarvení je velice variabilní, pohybuje se od tmavě zelené po hnědou nebo šedou, někteří jedinci mají na hřbetě a končetinách také jemné zelené proužkování. Jedinci ze středoevropské populace jsou obecně světle až tmavě zelení se světlejší hlavou a černým proužkováním na končetinách. V České republice nám hrozí záměna se skokanem zeleným a krátkonohým. Více... |
Květen−červen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Ropucha obrovská (Rhinella marinus) je velká pozemní ropucha s domovinou ve Střední a Jižní Americe. Patří do podrodu Chaunus z rodu Bufo (ropucha). Má velmi dobrou rozmnožovací schopnost. Tato žába je tak reprodukčně úspěšná také díky svým stravovacím návykům, které jsou mezi ostatními žábami neobvyklé. Požírá totiž nejenom živou kořist, ale i mrtvou. Dospělé žáby mají velikost obvykle 10 až 20 cm, ale největší zaznamenaný exemplář měřil 40 cm a vážil 2,70 kg. Kvůli svému nenasytnému apetitu byla ropucha obrovská vysazena do mnohých oblastí Pacifiku (včetně Austrálie) a Karibiku jako způsob boje proti škůdcům. Byla využívána zejména na třtinových plantážích proti škodlivému broukovi Dermolepida albohirtum a tak taky získala své anglické jméno "cane toad" (cane = třtina, toad = ropucha). Paradoxně se na mnoha místech vysazení sama stala škůdcem. Dospělé žáby i pulci jsou po požití vysoce toxičtí pro většinu zvířat. V oblastech nepůvodního výskytu tak tato ropucha zabíjí mnoho místních predátorů. Je to nejenom ekologický problém, ale přináší to také mnoho negativních dopadů pro zemědělce. Více... |
Ocasatkovití je čeleď žab, která se vyskytuje pouze v Severní Americe. Dorůstají obvykle 2,5 až 5 cm do délky. Od všech ostatních žab se liší viditelným ocasem. Samice kladou vajíčka od května do září. Pro svou anatomickou podobnost s rodem Leiopelma čeledě Leiopelmovití (Leiopelmatidae), zařazují někteří vědci tento rod (Ascaphus) do čeledě leiopelmovitých jako další rod. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
Axolotl mexický (Ambystoma mexicanum), česky také zvaný vodní dráček nebo tygří mlok, je středně velký obojživelník vyskytující se v mexických jezerech Lago de Xochimilco a Lago de Chalco. Axolotl mexický je typickým zástupcem obojživelníků, u nichž se projevuje tzv. neotenie. Ve volné přírodě si totiž zachovává larvální stadium (pulec), ve kterém je schopen se rozmnožovat. Metamorfózu lze uměle vyvolat v zajetí, v přírodě k ní dochází jen velice vzácně. Larva axolotla dosahuje délky až 35 cm, má tmavé zbarvení, širokou hlavu, po stranách vyčnívající keříčkovité žábry. Na ocase je patrný kožní lem. Přední končetiny mají čtyři a zadní pět prstů. Má velkou schopnost regenerace. Více... |
 Čolek dravý (Triturus carnifex), také čolek jihoevropský, je mlokovitý obojživelník obývající Itálii, severovýchod Bosny a Hercegoviny, Slovinsko, Chorvatsko, jih Švýcarska, dále Rakousko a západ Maďarska, žije i v Česku, a sice v oblasti jižní Moravy při povodí řeky Dyje. Do některých dalších částí Evropy byl introdukován. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí. Čolek dravý je největším druhem svého rodu, samice jsou větší než samci a měří celkově asi 180 mm, samci dosahují velikosti okolo 150 mm. Různé populace se liší ve velikosti, rovněž zbarvení je v různých lokalitách odlišné. Biologie čolka dravého se podobá biologii čolka velkého. Dospělci se na zemi živí žížalami, stejnonožci či měkkýši, ve vodě konzumují potravu menší. Rozmnožování probíhá ve stojatých až mírně průtočných vodách od dubna do června a během této doby žijí čolci ve vodě. Samice jednotlivě naklade až 250 vajíček, ze kterých se asi za dva týdny vylíhnou larvy. Ty měří 8,7 až 12 mm a dospělci se z nich stávají za dva až tři měsíce. Čolek dravý zimuje v podzemí, samice s nedospělými jedinci někdy i ve vodě. Více... |
Červenec
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
Ocasatka americká (Ascaphus truei) je drobná, vývojově primitivní žába uzpůsobená k životu v rychlých horských vodách. Samec má kopulační orgán podobný krátkému ocasu, za jehož pomoci při rozmnožování dopraví spermie do pochvy samice, kde později dojde k vnitřnímu oplodnění vajíček. Protože tento orgán je u žab neobvyklý, pochází odtud české pojmenování rodu "Ocasatka", (anglicky ocasatá žába). Více... |
 Rákosničkovití (Hyperoliidae) je čeleď velkých až středně velkých žab. K roku 2016 bylo známo celkem 17 rodů tvořených 222 druhy, z nichž polovina tvoří genus Hyperolius. Fosilní záznamy nejsou známy. Mimo dvou rodů rákosničkovití žijí v oblastech subsaharské Afriky, zbylé rody Tachycnemis (monotypický taxon) a Heterixalus (10 druhů) žijí na Seychelách a Madagaskaru. Žáby dosahují velikosti 1,5 až 8 cm. Kůže je většinou hladká, působící až smaltovaným povrchem a zdobena jasnými barvami. Pulci mají velké ploutve. Druhy z čeledi žijí většinou na stromech, některé druhy, náležící například do rodu Kassina, žijí na zemi. Složení potravy se mezi jednotlivými druhy liší. Například někteří členové rodu Paracassina pojídají plže a afrička stříbrnopruhá (Afrixalus fornasini) je pak jediná žába, která žere vajíčka jiných žab. Rozmnožování začíná na začátku období dešťů. Většina žab klade vajíčka do vody, ale je známé i kladení do pěnového obalu či nad vegetaci nad vodou. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
  Cecílie mexická (Dermophis mexicanus) je druh červora z čeledi cecíliovitých. Tento dravý obojživelník hadovitého vzhledu je beznohý i bezocasý a při zjednodušeném pohledu svým tvarem připomíná velkou, tlustou žížalu. Je plně suchozemským živočichem a vodu nepotřebuje ani pro rozmnožování, rodí živé potomky a dýchá plícemi. V původní, neodlesněné krajině se cecílie mexické vyskytují sice jen lokálně, obvykle však ve větších počtech. Mizí ale z narušených území, která jsou odlesněna a přeměněna v obdělávaná pole nebo zastavěna. Jsou také často zabíjeny lidmi, kteří je z neznalosti pokládají za hady. Podle IUCN je cecílie mexická z důvodu úbytku vhodných stanovišť považovaná za zranitelný druh (VU). Více... |
Skokan hnědý (Rana temporaria) je obojživelník z čeledi skokanovití. Patří k nejhojnějším žábám střední Evropy. Areál rozšíření zasahuje také do celé severní Asie až po Japonsko. V ČR žije na celém území. Skokani hnědí mohou dorůst délky těla 10 cm, zřídka i více. Zbarvení je dosti proměnlivé, obecně se však pohybuje v odstínech hnědé barvy. Na hřbetní straně těla bývají nepravidelné skvrny. Na nohách jsou tmavší příčné pruhy. Zadní nohy jsou silně vyvinuty a umožňují skoky o délce až 1 m a také velmi dobré plavání a potápění. romě období rozmnožování žije skokan hnědý na souši. Zdržuje se ve vlhkých úkrytech a za potravou vychází v noci nebo i ve dne za deštivého nebo vlhkého počasí. Potravou je mu různý hmyz, pavouci, žížaly, slimáci či drobní korýši. Koncem října či začátkem listopadu vyhledávají skokani zimoviště. Zimují buď na dně menších vodních nádrží (avšak s hloubkou minimálně 50 cm) nebo v mrazu prostých úkrytech v zemi. Probouzejí se časně na jaře, už když začíná odtávat led. Více... |
Srpen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Rosněnka průsvitná (Espadarana prosoblepon) je drobná, noční, zelená žába žijící na zemi i stromech. Patří mezi druhy s průsvitnou pokožkou, kterým se také říká skleněné žáby. Vyskytuje se v původních lesích Střední a Jižní Ameriky, počínaje na severu Hondurasem přes Nikaragui, Kostariku, Panamu, Kolumbii a Ekvádorem na jihu konče. Obývá nevysychavé lužní lesy podél rychle tekoucích potoků a řek, od hladiny moře až do nadmořské výšky 1500 m. Více... |
 Cecíliovití (Caeciliidae) je čeleď obojživelníků náležící do řádu červoři (Gymnophiona). Obývají Střední a Jižní Ameriku, rovníkovou Afriku, Indii a Seychely. Žijí ve vlhkých půdách. Cecíliovití mohou vzhledem připomínat hady nebo červy. Měří obyčejně mezi 30 až 50 cm, avšak například velikost cecílie Thompsonovy (Caecilia thompsoni) se může vyšplhat až k 1,5 m. Naopak cecílie Russelova (Idiocranium russeli) může dosahovat délky méně než 10 cm. Po těle mají cecílie řadu drážkovitých prstenců a nevyvinul se u nich ocas. Lebka je tvořena málo kostmi, které jsou dohromady srostlé v jakési „beranidlo”, jež jim usnadňuje prodírat se půdou. Tlama leží pod čenichem, oči se u některých zástupců vyvinuly pod kůží, takže je lze spatřit, jiné cecílie je však mají ukryté pod kostmi. Cecíliovití mohou být vejcorodé i živorodé. Velká část cecílií klade vajíčka na vlhkou půdy, kde se z nich vylíhnou larvy vyvíjející se ve vodě nebo půdě. U velkého množství druhů se vyvinula rodičovská péče, kdy cecílie střeží svá vajíčka. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
  Parosnička rajská (Dyscophus antongilii) je nápadná, zářivě červeně zbarvená žába žijící pouze na ostrově Madagaskar. Je nejohroženější druh rodu Dyscophus. Druh je sice lokálně hojný, vyskytuje se však na poměrně malé ploše. Významným zdrojem nebezpečí pro parosničku rajskou je stoupající znečišťování vodních toků pesticidy i hnojivy. Podstatným přínosem pro záchranu se stalo její uvedení v příloze I v CITES, následkem čehož poklesl velmi rozšířený odchyt pro vývoz do zahraničí. Její lovení v přírodě je nahrazováno úspěšným odchovem v zoologických zahradách v Baltimore a v Kodani. Mezinárodním svazem ochrany přírody IUCN je populace parosničky rajské posuzována jako sice lokálně hojná, ale není znám dlouhodobý trend její populace. Proto je hodnocena jako téměř ohrožená (NT). Více... |
Čolek obecný (Lissotriton vulgaris) je nejběžnějším druhem čolka v Česku. Jedná se o štíhlého čolka s drobnými končetinami a dlouhou hlavou. Pokud se vyskytuje ve vodě, jeho kůže je hladká, na souši ji má suchou a jemnozrnnou. Čolek obecný má pohlavní dimorfismus, odlišné charakteristické zbarvení pro samečka a samičku. Samečci mají světle a tmavě podélně pruhovanou hlavu, hřbet a boky kovově zelené, hnědavé s tmavými skvrnami. Při svatebním obřadu jsou barvy intenzivnější. Mezi nejnápadnější znaky patří vysoký zvlněný hřeben, který se táhne téměř po celé délce těla. Samička má obyčejně okrové nebo hnědé zabarvení s malými tmavými skvrnami. Břicho je po stranách žlutavě lesklé. Larvy jsou světle hnědavé, ploutevní lem ocasu je zakončen do špičky. Dýchají vnějšími keříčkovitými žábrami. Přední nožky jsou slabé. Více... |
Září
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Andrias scheuchzeri je vyhynulý druh velkého třetihorního velemloka, žijící v obdobích od miocénu do oligocénu na území dnešní Evropy. Poprvé jeho fosilii popsal již v roce 1726 švýcarský přírodovědec Johann Jakob Scheuchzer, jenž jej však považoval za pozůstatky hříšníka, smeteného biblickou potopou (Homo, diluvii testis). Tento omyl využil později Karel Čapek jako inspiraci pro svůj román Válka s Mloky. Skutečnou povahu zkamenělin rozeznal až kolem roku 1811 francouzský přírodovědec Georges Cuvier. Více... |
 Pamlokovití (Hynobiidae) je primitivní čeleď ocasatých obojživelníků, kterou popsal Edward Drinker Cope roku 1859. Čeleď zahrnuje dvě podčeledi, a to Hynobiinae a Onychodactylinae. Zástupci této skupiny se vyskytují pouze v Asii, kterou osídlili od Uralu až po Japonsko, jeden druh navykl životu na evropské straně Ruska. Jako jediná čeleď ocasatých osídlila Asii endemicky. Pamlokovití jsou vesměs malí obojživelníci s hladkou kůží, obyčejně měří pod 100 mm. Největším zástupcem čeledi je 25centimetrový pamlok džungarský (Ranodon sibiricus). Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Skokan skvrnkovaný (Rana preciosa) je žába z čeledi skokanovitých. Do rozšíření skokana skvrnkovaného patří americké státy Washington (okres Thurston) a Oregon (okresy Deschutes, Lane a Klamath) a kanadská provincie Britská Kolumbie. Dříve se nacházel i v Kalifornii, kde byl ovšem vyhuben. Na území svého rozšíření je žába spatřena jen vzácně, jejím přirozeným prostředím jsou mělké močály se sezónní nebo permanentní přítomností vody. Množení probíhá v mělkých částech močálů, kde je vegetace buď řídká nebo krátká. Jedná se o vysoce vodomilného živočicha, jehož úbytek může mít na svědomí změněná hydrologie, výskyt invazivních rostlin nebo predace rybami. Více... |
Kuňka obecná, někdy také nazývaná pro své zbarvení břicha kuňka ohnivá (Bombina bombina, Linné 1761) je ohroženým druhem žab ČR. Dorůstá délky 4,5–5 cm. Tělo je zploštělé a končetiny relativně krátké. Svrchu má hnědavou až šedozelenou barvu, vzácněji olivově zelené s tmavými skvrnami. Jsou rozmístěny pravidelně a symetricky. S různou intenzitou se objevuje i zelená kožní skvrna v týlu. Toto zbarvení žábu dokonale maskuje. Kožní bradavky jsou zakončené tupě s načernalou masou na povrchu. Hlavu má malou, okrouhlou a zakončenou poněkud ostřeji než je tomu u kuňky žlutobřiché. Chybí jí vnější ušní bubínek. Oči jsou vystouplé se srdčitou zornicí. Opačný efekt než hřbet vyvolává břišní strana. Méně než 50 % plochy břicha je pokryto žlutými, oranžovými až červenými skvrnami a četnými bílými tečkami. Kuňka má zvláštní obranný prvek. Během ohrožení se převrátí na záda zvláštním kolébavým pohybem, čímž dojde k odkrytí jejího oranžového břicha, které působí jako výstraha pro predátora. Pohlavní rozdíly jsou minimální. Samci mají vyvinutý párový podhrdelní rezonanční měchýřek, dále zrohovatělé plošky na prstech a předloktích předních končetin. Slouží k uchycení partnerky během rozmnožování. Její hlas zní jako „u“ nebo „unk“. Jedná se o pravidelné jednotvárné jednoslabičné kuňkání, které můžeme slyšet ve dne i v noci (sekundový interval). Pulci obou druhů kuněk mají dýchací otvor (spiraculum) na břiše. Tím se liší od pulců všech ostatních druhů našich žab. Více... |
Říjen až listopad
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Koolasuchus ("Koolův krokodýl") je dávno vyhynulým rodem velkého temnospondylního obojživelníka, žijícího v období rané křídy (stupeň apt, asi před 120-110 miliony let) na území současné jižní Austrálie (stát Victoria). Fosilie tohoto živočicha byly objeveny v letech 1978 až 1989 v sedimentech souvrství Wonthaggi (Strzelecki Group). Koolasuchus patřil k vůbec posledním žijícím temnospondylům, kdysi velmi rozšířené skupině, která ale v jeho době již definitivně vymírala. Více... |
Pablatnicovití (Megophryidae) je čeleď žab, která je rozšířená v jihovýchodní Asii. Obsahuje necelých 100 druhů. Jedinci na délku měří od 2 do 12,5 cm. Díky svému povrchu těla, jsou hlavně v lesích dobře maskováni. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Pralesnička fantastická (Ranitomeya fantastica) je pralesničkovitý druh žáby patřící do rodu Ranitomeya. V roce 1884 ji popsal George Albert Boulenger a vědeckým synonymem pro druh je Dendrobates fantasticus. Tento název určil také Boulenger ve stejném roce. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří pralesnička fantastická mezi téměř ohrožené druhy. Nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí (druh žije v blízkosti lidí) a také odchyt žab pro prodej. Roku 2001 byly sice některé žáby ze své domoviny odchytány bez rozporu se zákony, začal však probíhat také ilegální obchod, jež ohrožuje například nominální morfotyp. Pralesnička fantastická je zapsána na druhou přílohu Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, pro zachování bude důležité například sledovat obchod či ochrana oblastí, ve kterých se vyskytuje. Více... |
Čolek velký (Triturus cristatus) je robustní ocasatý obojživelník. Do roku 1983 byl spojován do jednoho druhu s čolkem dravým (Triturus carnifex) z Jižní Evropy (čolek dravý byl jeho poddruhem - Triturus cristatus carnifex). Celková délka se pohybuje okolo 15 cm, méně často i 18 cm. Kůže čolků velkých je zrnitá. Během suchozemského života mají vlhkou kůži, na rozdíl od ostatních čolků. Silné končetiny jsou zakončeny žlutě pruhovanými prsty. Suchozemská forma mívá černý hřbet, boky, hlavu a ocas, břicho je žluté s černými skvrnami. Zbarvení ve vodě bývá většinou hnědavé s tmavými skvrnami, může však být i černé. Krk a boky jsou posety spoustou brobných bílých teček. Svatební šat samců je tvořen hlavně velkým rozeklaným hřebenem na hřbetě. Dalším znakem k rozmnožování připravených samců je perleťový pruh na ocase. Více... |
Prosinec až část ledna
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Diplocaulus ("dvojitá kožní membrána") je vyhynulý rod lepospondylního obojživelníka, žijícího v období mladoprvohorního permu (asi před 299 - 252 miliony let) na území současné Severní Ameriky. S celkovou délkou až kolem jednoho metru a s charakteristickým tvarem lebky v podobě bumerangu představuje jednoho z nejznámějších prvohorních obratlovců. V současnosti známe pět druhů tohoto rodu, pouze dva jsou ale obecně uznávané (D. salamandroides a D. magnicornis). Tohoto mlokovitého praobojživelníka formálně popsal americký paleontolog Edward Drinker Cope v roce 1877. Diplokaulus se pravděpodobně pohyboval horizontálním vlněním těla a jeho výrazně rozšířené okraje lebky byly ke zbytku těla připojeny kostí i kožní řasou. Tvar lebky zřejmě napomáhal nadnášení ve vodě nebo sloužil jako signalizační a ochranný prvek (zvíře s ním bylo mnohem obtížnější spolknout). Některé objevy z Maroka naznačují, že tento rod mohl být geograficky mnohem rozšířenější, než se dříve předpokládalo. Více... |
Axolotlovití (Ambystomatidae) je čeleď řádu axolotli. Tato čeleď čítá asi třicet druhů. Přirozeně se axolotlové vyskytují v oblasti od jihovýchodní Aljašky a jižního Labradoru po jižní okraj Mexické plošiny. Tito živočichové jsou výjimeční způsobem života, některé druhy totiž nedospívají, jiné dospívají za určitých podmínek a některé dospívají vždy. Některé druhy jsou schopny se rozmnožovat i v larválním stádiu. Rozmnožují se lepením vajíček o průměru 3 mm na vodní rostliny. Výrazným prvkem jsou u larev keříčkovité žábry, ty však při proměně v dospělce mizí. Při změně stádia se mění i zbarvení, tvar těla a ocasu. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Vodnice posvátná (Telmatobius culeus) je kriticky ohrožený sladkovodní druh žáby, endemit žijící ve vysokohorském jezeře Titicaca nacházející se v centrálních Andách na rozhraní mezi státy Peru a Bolívie. Její hlavní populace žije v rozlehlejší, severní části jezera nazývané Lake Chucuito a jen sporadický počet se nachází v menší, jižní části s názvem Lake Wiñaymarka. Ojediněle se vyskytuje i v říčních přítocích jezera. Více... |
Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je středně velký ocasatý obojživelník a nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých rozšířený v západní Asii, jihozápadní a zvláště v jižní a střední části Evropy. Mlok skvrnitý je robustnější obojživelník protáhlého tvaru s krátkými končetinami, poměrně dlouhým a silným ocasem a dosti velkou hlavou se zakulacenou tlamou a vypouklýma očima. Velikost i zbarvení se výrazně mění dle několika poddruhů (viz níže). Dospělý jedinec je dlouhý 18–28 cm. Nejčastěji se objevují mloci s černě zbarveným tělem se žlutými skvrnami nebo pruhy. V některých lokalitách se objevují i poddruhy se skvrnami pomerančově oranžovými až červenými. Svým zbarvením se blízce podobá americkým axolotlům a stejně jako u nich má jeho barevné skvrnění funkci varovnou a odrazující. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší. Více... |
2018
[editovat zdroj]Únor
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
| Létavka Helenina (Rhacophorus helenae) je druh žáby objevený v roce 2009 ve Vietnamu. V roce 2012 bylo definitivně prokázáno, že se jedná o nový živočišný druh. Své jméno dostal po Helen M. Rowleyové, matce vedoucí týmu expertů Jodi Rowleyové.
Jde o zhruba 10 centimetrů velkou žábu, s jasně zelenou barvou kůže a s bílým břichem. Dokáže se pomocí klouzavého pohybu pohybovat v korunách stromů ve výšce asi 20 metrů. Žáby tohoto druhu obvykle žijí na vrcholcích stromů, avšak občas slézají na zem, kde se rozmnožují v kalužích. Expedice objevila žáby uprostřed zemědělské oblasti necelých 100 kilometrů od Ho Či Minova Města, což bylo překvapující vzhledem k faktu, že jde o území s frekventovaným pohybem lidí a zvířat. Více... |
Blatničkovití (Pelodytidae) je čeleď žab, která je rozšířena v západní a jihozápadní Evropě a na Kavkaze. Dorůstají max. 5 cm na délku. Jejich kůže je hladká. Nejčastěji jsou hnědé nebo zelené. Mají poměrně dlouhé nohy. Synonyma
|
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Leiopelma Hamiltonova (Leiopelma hamiltoni) je endemický druh žáby z Nového Zélandu. Patří do jednoho z nejstarších a nejprimitivnějších rodů žab, které ostrovní oblast osídlily již v pradávných dobách díky kontinentálnímu driftu při rozpadu superkontinentu Gondwany. Jsou to obojživelníci žijící výhradně na souší, vodu nepotřebují ani k rozmnožování. Více... |
Skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae, Rana lessonae), někdy také skokan menší, je obojživelník z čeledi skokanovití rozšířený na území Evropy. Skokana krátkonohého řadíme spolu se skokanem zeleným a skokanem skřehotavým mezi zelené skokany. Z těchto druhů je velikostně nejmenší. Tělo dosahuje délky 4-5 cm, vzácně až 9 cm. Zadní nohy jsou kratší a neumožňují mu daleké skoky. Zbarvení hřbetní strany přechází od světle až po sytě zelenou. Středem hřbetu prochází pruh, který může být světlejší než okolí. Může mít až žlutavý nádech. Místy se mohou objevovat hnědé i černé skvrny. Břišní strana má krémový nádech. Zvukové měchýřky umístěné v hlavové části mohou svou bílou až krémovou barvou působit nápadně. Skokana menšího můžeme lehce zaměnit se skokanem zeleným či skřehotavým. Tyto druhy mezi sebou hybridizují. Živí se převážně drobnými bezobratlými, jako je hmyz nebo menší měkkýši. Je schopný ulovit i menšího obratlovce. Když číhá na kořist, sedí a nehýbe se. Potom, co se dostane do dostatečné blízkosti, lapne ji velmi rychle. Více... |
Březen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
_bei_Sch%C3%B6llang_im_Allg%C3%A4u.jpg) Mlok černý (Salamandra atra) nebo také mlok alpský je druh obojživelníka z řádu ocasatých, který obývá Alpy a Dinárské hory. Dosahuje délky od devíti do šestnácti centimetrů, váží okolo deseti gramů. Je celý leskle černý, jen v okolí italského Asiaga žije geografický poddruh Salamandra atra aurorae, který má na hřbetě zlatožluté skvrny, někdy splývající v souvislý pruh. Obývá vlhké horské lesy převážně v blízkosti potoků v nadmořské výšce od 600 do 2800 metrů. Drží se na stálém stanovišti, je aktivní převážně v ranních hodinách od dubna do října, po zbytek roku hibernuje. Živí se hmyzem, plži a žížalami. Přirozené nepřátele nemá vzhledem k jedovatému sekretu, který vylučuje pokožkou. Více... |
 Létavkovití (Rhacophoridae) je čeleď žab rozšířena ve východní, jižní a jihovýchodní Asii a také v Africe. V rámci systematiky se dělí na dvě podčeledi: japonečky (Buergeriinae) a létavky (Rhacophorinae) obsahující k roku 2016 devatenáct rodů. Je známo přes 400 druhů a počet popsaných létavkovitých stále roste. Létavkovití jsou malé i velké žáby, dosahují velikosti mezi 15 až 120 mm. Jejich zploštělé tělo může být různorodě zbarvené. Mezi prsty mají létavkovití blánu, pomocí které mohou někteří zástupci při skocích plachtit ze stromu na strom, kvůli čemuž se stali známými mezi lidmi. Létavkovití jsou stromové žáby, žít mohou nicméně i na zemi. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Pralesnička Lehmannova (Oophaga lehmanni) je kriticky ohrožený druh pralesničky z rodu Oophaga. Jedná se o endemický druh v Kolumbii, kde žije v malé úzké oblasti na západě kolem moře. Přirozené životní prostředí této pralesničky jsou podhorské tropické deštné pralesy. Pralesnička Lehmannova je ohrožená především kvůli ztrátě životního prostředí a nelegálnímu prodeji, a podle IUCN je kriticky ohroženým druhem. Pralesnička Lehmannova byla pojmenována po kolumbijském biologovi Federicu Carlosu Lehmannovi. Více... |
Čolek velký (Triturus cristatus) je robustní ocasatý obojživelník. Do roku 1983 byl spojován do jednoho druhu s čolkem dravým (Triturus carnifex) z Jižní Evropy (čolek dravý byl jeho poddruhem - Triturus cristatus carnifex). Celková délka se pohybuje okolo 15 cm, méně často i 18 cm. Kůže čolků velkých je zrnitá. Během suchozemského života mají vlhkou kůži, na rozdíl od ostatních čolků. Silné končetiny jsou zakončeny žlutě pruhovanými prsty. Suchozemská forma mívá černý hřbet, boky, hlavu a ocas, břicho je žluté s černými skvrnami. Zbarvení ve vodě bývá většinou hnědavé s tmavými skvrnami, může však být i černé. Krk a boky jsou posety spoustou brobných bílých teček. Svatební šat samců je tvořen hlavně velkým rozeklaným hřebenem na hřbetě. Dalším znakem k rozmnožování připravených samců je perleťový pruh na ocase. Více... |
Duben−červenec
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Čolek pyskatý (Paramesotriton labiatus) je druh obojživelníka žijícího v horských potocích jihočínské provincie Kuang-si. Má černé nebo hnědé zbarvení s oranžovými skvrnami na břiše. Dorůstá délky až 19 cm, přičemž samice jsou větší než samci. Hlava je plochá a široká, kůže hladká, ocas je zploštělý jako pádlo a slouží ke komunikaci při námluvách. Živí se larvami hmyzu, žížalami a drobnými rybkami. Bývá často chován v teráriích, v zajetí se dožívá až dvaceti let. Více... |
 Parosničkovití (Microhylidae) je čeleď žab, kterou popsal Albert Günther roku 1858. Jejich poslední společný předek žil před asi 116 miliony lety na prakontinentu Gondwana. Parosničkovití se vyskytují v Austrálii, Severní i Jižní Americe, Africe (včetně Madagaskaru), východní Indii, jihovýchodní Asii, na Srí Lance a ostrově Nová Guinea. Obyčejně obývají tropické či subtropické oblasti, některé druhy lze najít i v oblastech vyprahlých či v neotropických oblastech (Madagaskar, Nová Guinea). Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
Pablatnice tekalitská (Borneophrys edwardinae) je jediný druh žabího rodu Borneophrys čeledi pablatnicovitých (Megophryidae), který se vyskytuje na jediném místě ostrova Borneo. O životě a biologii tohoto druhu nejsou zatím žádné bližší informace. Více... |
Čolek hranatý (Lissotriton helveticus) je druh čolka z rodu Lissotriton. Je nápadný vyvinutými postranními hřbetními lištami které působí, že jeho tělo vypadá v průřezu hranatě, odtud jeho české druhové jméno „hranatý“. Centrem výskytu tohoto ocasatého obojživelníka je především západní Evropa, kde se vyskytuje na severu Španělska a Portugalska, ve Francii, Velké Británii, Belgii, Švýcarsku a Německu. Jeho teritorium směrem na východ okrajově zasahuje i na území České republiky, kde jsou nevelké lokality s jeho výskytem soustředěné do okolí města Kraslice v okrese Sokolov, které ležící v česko-německém příhraničí. Více... |
Červenec až říjen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Pralesnička ohnivá (Oophaga histrionica) je drobná, nápadně zbarvená jedovatá žába řazená k tzv. „harlekýnovým šípovým žabám“. Vylučuje kůži vysoce toxický sekret obsahující kadiotoxiny, který odpuzuje nebo dokonce zabíjí malé predátory. Pralesnička ohnivá je suchozemský obojživelník trávící většinu svého života skrytě ve vlhkém prostředí pod spadaným listím tropických rostlin, kde také nachází živočišnou potravu. Více... |
 Mantelovití (Mantellidae) je čeleď žab, kterou popsal Raymond Ferdinand Laurent v roce 1946. Vyskytuje se pouze na ostrovech Madagaskar a Mayotte. K životu mantelovité dávají přednost vlhkým až bažinatým lesům, ale žijí také v blízkosti pobřeží. Čeleď mantelovití je rozdělena na tři ekologicky odlišné podčeledi: Mantellinae je podčeleď především zemní, část života mohou žít u vody, Laliostominae jsou velké zemní žáby a Boophinae stromové druhy. Nejasné je postavení rodu Tsingymantis, na ostrově Mayotte navíc žijí dva nepopsané druhy patřící do rodů žijících výhradně na Madagaskaru, geneticky se však odlišují od všech madagaskarských druhů. K 3. květnu 2016 bylo popsáno 216 druhů, řada z nich je stále nepopsána. Čeleď na ostrovy dostala z Asie před 76 až 87 miliony lety a rozrůznila se zde; tvoří nejrozmanitější žabí čeleď na Madagaskaru. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
Nosatka rezavá (Rhinoderma rufum) je druh malé žáby z podčeledi nosatkovitých (Cycloramphinae), který se endemicky vyskytuje ve středním Chile. Je to jeden z pouhých dvou druhů výše zmíněné podčeledi. Tento žabí druh je pozoruhodný neobvyklým způsobem rozmnožování, neboť jeho pulci se líhnou a vyvíjejí v hrdle samců. Nosatka rezavá je v současné době Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) vedena jako "kriticky ohrožená", avšak vzhledem ke skutečnosti, že od roku 1978 nemáme objektivně potvrzeno, že byla spatřena, může už být dokonce vyhynulá. Největší hrozby, jimž musí čelit, je kácení borových lesů, v nichž žije, a stavební práce. Nicméně to nevysvětluje prudký úbytek její populace. Jedním z možných vysvětlení by byla epidemie chorob, jako je chytridiomikóza obojživelníků, ta však nebyla v době, kdy úbytek začal, v Chile hlášena. Pokud jsou ještě tyto nosatky mezi živoucími živočichy, hrozí jim zcela jistě ztráta stanovišť způsobená jejich ničením, znečištění a nákaza způsobená primitivní houbou Batrachochytrium dendrobatidis. Více... |
 Skokan zelený (Pelophylax esculentus, dříve Rana esculenta) je hybrid skokana skřehotavého a krátkonohého. Rozšířen je od Francie až po Volhu. V Česku je chráněný zákonem jako silně ohrožený druh. Typické pro tohoto skokana je, že tvoří přechod mezi oběma rodičovskými druhy, jejichž křížením vznikl. Skokan zelený je například menší než skokan skřehotavý, ale větší než skokan krátkonohý. Samci dorůstají velikosti 8,5 cm; samice až 10 cm. Zbarvením je podobný skokanu krátkonohému. Oči mají tmavě hnědou duhovku, v období páření se však mění u samic na žlutou či žlutohnědou a u samců na zelenožlutou až světle hnědožlutou. Má viditelné ušní bubínky a samci mají také rezonanční měchýřky. Určování je však velmi složité; jednotlivé typy kříženců se od sebe také velice liší. Některé formy jsou podobné více skokanu skřehotavému, jiné stojí uprostřed a další jsou velice podobné skokanu krátkonohému. Skokan zelený zimuje na souši nebo ve vodě, vylézá již v dubnu, o pár měsíců později se páří na rozmnožišti. Často se množí s rodičovskými druhy. Ozývá se rychlým kuoooooór až kvóóóóór. Rád se vyhřívá v mělké vodě. Živí se drobnými bezobratlými, výjimečně také obratlovci. Za určitých podmínek dokáže skočit až metr daleko. Žije hlavně v nížinách; ale neplatí to stoprocentně. Více... |
2019
[editovat zdroj]Prosinec 2018 až únor/březen 2019
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
.png) Paropucha krtkovitá (Myobatrachus gouldii) nebo také hvízdalka Gouldova je druh žáby obývající jihozápadní část Austrálie. Dorůstá délky 4–5 cm, má zavalité tělo, malou hlavu a krátké končetiny bez plovacích blan. Kůže je zrnitá, zbarvená na hřbetě v odstínech šedé až hnědé a na břiše bíle s tmavšími skvrnami. Paropucha krtkovitá obývá polosuchou buš do nadmořské výšky 600 metrů a většinu života tráví zahrabaná v písku, na povrch vylézá pouze po dešti, kdy se samci ozývají hlasitým skřehotáním. Její potravu tvoří výhradně termiti. Je poměrně hojná, její populace se odhaduje na padesát tisíc jedinců. Vajíčka klade do podzemních nor hlubokých více než jeden metr, vzhledem k nedostatku vody neprochází stadiem pulce a z vajec se rovnou líhnou malé žabky. Vědecké jméno dostala na počest přírodovědce Johna Goulda. Bývá také nazývána „turtle frog“ pro svoji vizuální podobnost s želvami. Více... |
Nosatkovití (Cycloramphinae) je podčeleď malých žab, které žijí na jihozápadním pobřeží Jižní Ameriky. Monotypickému rodu nosatka (Rhinoderma) jsou podřazeny pouze dva druhy – nosatka Darwinova a nosatka rezavá, přičemž nosatka rezavá (Rhinoderma rufum) je kriticky ohrožená. Vzhledem ke skutečnosti, že od roku 1978 nemáme objektivně potvrzeno, že byla spatřena, může už být dokonce vyhynulá. Známější nosatka Darwinova (Rhinoderma darwinii) je zranitelný druh. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Mantella milotympanum je druh žáby patřící do čeledi mantelovití (Mantellidae) a rodu mantela (Mantella). Mantella milotympanum je podle Mezinárodního svazu ochrany přírody hodnocena jako kriticky ohrožený druh (CR) s klesající populací. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí; lesy, které tato žába obývá, jsou káceny pro dřevo, mimo to v oblasti probíhá zemědělství, které se rovněž řadí mezi hrozby pro tento druh, stejně tak jako požáry či šíření blahovičníků. Mimo to je druh sbírán pro obchod. Pro záchranu druhu je důležitá ochrana přirozeného prostředí (tento druh nebyl zjištěn v žádném), rovněž také regulace obchodu; druh je zapsán na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin do druhé přílohy. Populace této mantely by měly být monitorovány. Více... |
Rosnička zelená (též rosnička stromová; Hyla arborea) je malá žába a jediný zástupce čeledi rosničkovitých (Hylidae) v Česku. Mimo Česka obývá téměř celé území Evropy: Ukrajinu, Bělorusko, Balkán, Krétu, Itálii, Benelux, Slovensko, Polsko, větší část Německa, většinu Francie a Nizozemska, severozápadní část Pyrenejského poloostrova. Chybí na Britských ostrovech, na většině území Skandinávie a Dánska, Alp a malé části severního Nizozemska a Německa. V Česku žije především v nížinách, maximálně do 750 m n. m.. K životu vyhledává vlhké listnaté lesy, kde vystupuje i do vyšších pater stromů. Dorůstá délky 3–5 cm a výšky 3–4 cm, což ji činí jednou z nejmenších žab v Česku. Historicky proslula jako jakýsi barometr, jelikož reaguje na změnu tlaku, který kolísá obvykle před deštěm, a začne skřehotat. Charakteristické skřehotání však vydává i v období rozmnožování nebo těsně před ním. Více... |
Duben až srpen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
.jpg) Skokan lesní (Rana sylvatica nebo Lithobates sylvaticus) je druh žab z rodu Rana. Vyniká vysokou odolností proti zimě, dokáže zamrznout a přežít zamrzlý na teplotu -18 °C i měsíce, proto je hodně zkoumán v souvislosti s kryoprezervací a kryonikou. Skokan lesní dorůstá do délky až osm centimetrů, přičemž samečkové jsou o něco menší. Na horní straně se jeho zbarvení pohybuje od žlutohnědé, šedivé, oranžové, růžovohnědé až do tmavě šedozelené, přičemž samice mívají blíže k červeným odstínům. Mohou se vyskytovat také černé nebo tmavě hnědé skvrnky. Přes oči má skokan lesní černou masku. Zespodu bývá skokan lesní světle žlutý nebo zeleno bílý. Více... |
 Leiopelmovití (Leiopelmatidae) je čeleď žab, která se vyskytuje na Severním ostrově a na severních skalnatých ostrůvcích jižního ostrova Novém Zélandu. Zástupci tohoto rodu (Leiopelma) jsou poměrně malé a nenápadné žáby. Dorůstají maximálně 5 cm délky. Jsou aktivní hlavně v noci. Rod Ascaphus čeledi Ascaphidae (ocasatkovití) je anatomicky podobný a někteří vědci ho proto zařazují do této čeledi jako další rod. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Pralesnička trojbarvá, také nazývaná pralesnička tříbarvá (Epipedobates tricolor), je žába náležící do čeledi pralesničkovití (Dendrobatidae) a rodu Epipedobates. Jedná se o endemitní druh státu Ekvádor, v jeho provincii Bolívar se rozšířil do sedmi území. Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje tento druh za ohrožený taxon s klesající populací. Žáby žijící v malém areálu výskytu jsou decimovány ztrátou habitatu či loveny do medicíny. Možné nebezpečí představuje i nákaza houbou Batrachochytrium dendrobatidis, která napadá kůži žab, zabraňuje jim tak dýchání a vyvolává smrtelné onemocnění chytridiomykózu. Pod identifikačním číslem 9487 je řazena do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, obchodování je tedy omezeno a podřízeno dozoru. Více... |
Skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus, dříve také Rana ridibunda) je středně velký obojživelník z čeledi skokanovití. Skokan skřehotavý je štíhlý obojživelník s poměrně malou hlavou a zakulaceným čenichem. Zadní končetiny má výrazně delší než přední, což mu umožňuje skákat na poměrně velké vzdálenosti. Samci jsou velcí obvykle 12 cm, samice mohou dosáhnout i délky větší jak 16 cm. Zbarvení je velice variabilní, pohybuje se od tmavě zelené po hnědou nebo šedou, někteří jedinci mají na hřbetě a končetinách také jemné zelené proužkování. Jedinci ze středoevropské populace jsou obecně světle až tmavě zelení se světlejší hlavou a černým proužkováním na končetinách. V České republice nám hrozí záměna se skokanem zeleným a krátkonohým. Více... |
Září až prosinec
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
_(Schneider_1799).jpg) Ropucha jihoasijská (Duttaphrynus melanostictus) je suchozemská, převážně noční žába, jeden z nejznámějších jihoasijských obojživelníků vyskytující se v subtropickém a tropickém prostředí od nulové nadmořské výšky do 2000 m n. m. Žije nejčastěji na zalesněném území a vždy v blízkosti vody, do které snáší vajíčka. Ropucha jihoasijská je poměrně velká žába s malou hlavou s hřebenem a krátkými končetinami. Samci bývají průměrně velcí 7 cm a samice 7,5 cm. Kůži mají pevnou, suchou a velmi variabilně zbarvenou, její základní barva se pohybuje se od cihlově červené až po téměř zcela černou. Nejobvyklejší barvou je světle žlutohnědá se tmavými nebo červenohnědými skvrnami a pruhy. Záda má porostlá různě velkými bradavicemi s vyčnívajícími trny, která mají okolo tmavé skvrny. Nedospělci bradavice nemají, ale kolem krku mají patrný černý kroužek. Čenich je krátký a špičatý, vystupující tympána jsou oválná a každé má asi dvoutřetinovou velikost oka. Dospělí samci mají pod hrdlem vokální vak, jasně oranžové hrdlo a na vnitřní straně prvého a druhého prstu polštářky ulehčující přichycení při amplexu. V době mimo páření žije osamoceně, nemá vyznačené teritorium a je velmi tichá. Má dobrý sluch i čich a na blížící se nebezpečí je upozorňována i vibracemi. Jen neochotně a krátce skáče, přes překážky špatně šplhá. Více... |
Rosničkovití (Hylidae) je čeleď žab. Rosničkovití jsou rozšířeni v Eurasii, severní Africe, Severní a Jižní Americe, Austrálii a na Nové Guineji. Dosahují délky 1,6 - 9 cm. Mají ploché štíhlé tělo a dlouhé končetiny, často s plavací blanou mezi prsty. Většina druhů má na koncích prstů disky. Zbarvení těla je často zelené nebo hnědé, některé druhy jsou intenzivně skvrnité. Žijí většinou na stromech a v keřích. Většina druhů snáší vejce do vody, některé leží nad vodou. Jiné druhy mají přímý vývoj. U určitých druhů se zaznamenala rodičovská starostlivost. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
Veleskokan goliáší (Conraua goliath) je největší známý druh žáby na světě. Žije na poměrně malém území v západní Africe. Počet jedinců klesá v důsledku lovu a ničení jeho přirozeného prostředí v pralesech. Dospělí jedinci dosahují délky trupu až 40 cm, s nataženýma nohama pak 96 cm a hmotnosti až 4 kg. Veleskokan goliáší je známý svojí výjimečnou schopností skákat - nejdelší zaznamenané skoky měří až 6 metrů. Dvěma až třemi takovými skoky se však žáby obvykle unaví. Dožívá se věku až 15 let. O jeho rozmnožování je dosud známo velmi málo; v zajetí přežívá obtížně a nerozmnožuje se. Více... |
Čolek obecný (Lissotriton vulgaris) je nejběžnějším druhem čolka v Česku. Jedná se o štíhlého čolka s drobnými končetinami a dlouhou hlavou. Pokud se vyskytuje ve vodě, jeho kůže je hladká, na souši ji má suchou a jemnozrnnou. Čolek obecný má pohlavní dimorfismus, odlišné charakteristické zbarvení pro samečka a samičku. Samečci mají světle a tmavě podélně pruhovanou hlavu, hřbet a boky kovově zelené, hnědavé s tmavými skvrnami. Při svatebním obřadu jsou barvy intenzivnější. Mezi nejnápadnější znaky patří vysoký zvlněný hřeben, který se táhne téměř po celé délce těla. Samička má obyčejně okrové nebo hnědé zabarvení s malými tmavými skvrnami. Břicho je po stranách žlutavě lesklé. Larvy jsou světle hnědavé, ploutevní lem ocasu je zakončen do špičky. Dýchají vnějšími keříčkovitými žábrami. Přední nožky jsou slabé. Více... |
2020
[editovat zdroj]Leden až červen
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Temnospondyli byla velmi rozšířená skupina primitivních pravěkých obojživelníků, žijících v období spodního karbonu až spodní křídy (asi před 350 až 100 miliony let) na území většiny dnešních kontinentů. Dosahovali značného velikostního rozpětí, od malých forem zhruba velikosti mloka až po obří několik metrů dlouhé zástupce. Doba jejich rozkvětu spadá do přelomu prvohorní a druhohorní éry, v období jury a křídy již byli vytlačováni a postupně vymírali. Obvykle šlo o obojživelné formy, nalézáme však mezi nimi také plně vodní nebo naopak (téměř) plně suchozemské zástupce. Není jisté, zda vyhynuli zcela bez evolučních následovníků nebo byli předky některých dnešních vývojových linií. Více... |
_(16759960116).jpg) Rákosničkovití (Hyperoliidae) je čeleď velkých až středně velkých žab. K roku 2016 bylo známo celkem 17 rodů tvořených 222 druhy, z nichž polovina tvoří genus Hyperolius. Fosilní záznamy nejsou známy. Mimo dvou rodů rákosničkovití žijí v oblastech subsaharské Afriky, zbylé rody Tachycnemis (monotypický taxon) a Heterixalus (10 druhů) žijí na Seychelách a Madagaskaru. Žáby dosahují velikosti 1,5 až 8 cm. Kůže je většinou hladká, působící až smaltovaným povrchem a zdobena jasnými barvami. Pulci mají velké ploutve. Druhy z čeledi žijí většinou na stromech, některé druhy, náležící například do rodu Kassina, žijí na zemi. Složení potravy se mezi jednotlivými druhy liší. Například někteří členové rodu Paracassina pojídají plže a afrička stříbrnopruhá (Afrixalus fornasini) je pak jediná žába, která žere vajíčka jiných žab. Rozmnožování začíná na začátku období dešťů. Většina žab klade vajíčka do vody, ale je známé i kladení do pěnového obalu či nad vegetaci nad vodou. Více... |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Mahénka ostrovní (Sechellophryne gardineri) je druh žáby, který je endemitem seychelských ostrovů Mahé a Silhouette. Obývá tropické vlhké lesy v nadmořské výšce od 150 do 991 metrů. Je znám pouze z pěti stanovišť na světě, proto je řazen mezi ohrožené taxony. Žije na zemi ve spadaném listí, vede noční způsob života a živí se larvami hmyzu, roztoči a korýši. Neprochází stadiem pulce, z vajíček se líhnou malé žabky o délce okolo 3 mm. Dospělí jedinci měří maximálně 10,1 mm (samci) a 11,5 mm (samice) a patří tak k nejmenším obratlovcům na světě. Více... |
 Skokan krátkonohý (Pelophylax lessonae, Rana lessonae), někdy také skokan menší, je obojživelník z čeledi skokanovití rozšířený na území Evropy. Skokana krátkonohého řadíme spolu se skokanem zeleným a skokanem skřehotavým mezi zelené skokany. Z těchto druhů je velikostně nejmenší. Tělo dosahuje délky 4−5 cm, vzácně až 9 cm. Zadní nohy jsou kratší a neumožňují mu daleké skoky. Zbarvení hřbetní strany přechází od světle až po sytě zelenou. Středem hřbetu prochází pruh, který může být světlejší než okolí. Může mít až žlutavý nádech. Místy se mohou objevovat hnědé i černé skvrny. Břišní strana má krémový nádech. Zvukové měchýřky umístěné v hlavové části mohou svou bílou až krémovou barvou působit nápadně. Skokana menšího můžeme lehce zaměnit se skokanem zeleným či skřehotavým. Tyto druhy mezi sebou hybridizují. Živí se převážně drobnými bezobratlými, jako je hmyz nebo menší měkkýši. Je schopný ulovit i menšího obratlovce. Když číhá na kořist, sedí a nehýbe se. Potom, co se dostane do dostatečné blízkosti, lapne ji velmi rychle. Více... |
Červen až leden
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Rosnička italská (Hyla intermedia) je druh malé žáby z čeledi rosničkovitých, vyskytující se v Itálii, Slovinsku a Švýcarsku. Obývá lesy či prostředí u řek, rybníků a jiných vodních ploch. Rosnička italská je svým zbarvením velmi podobná mj. i v Česku se vyskytující rosničce zelené a dříve byla považována za její poddruh. Dorůstá délky 4 až 5 centimetrů, přičemž samičky jsou obvykle větší než samci. Kůže na zádech je hladká a jasně zelená. Barva břišní strany je bělavá a jasně oddělená od zelené hřbetní části béžovou čárou. Od očí k pažním jamkám se táhne z každé strany černý pruh. Samička má bílé hrdlo, u samečka je zlatohnědé s nafukovacím vakem. Zadní nohy jsou delší než přední, a prsty na všech končetinách jsou zakončeny přilnavými terčíky. Živí se malými bezobratlými živočichy, jako jsou mouchy, komáři a muchničky. V době páření si samci vytváří teritoria poblíž rybníků, mokřadů či jiných vodních ploch a upozorňují na sebe skřehotáním. Více… |
Skokanovití (Ranidae) je čeleď žab čítající 430 druhů a žijící takřka po celém světě. Vyskytují se na všech kontinentech kromě Antarktidy a na mnoha ostrovech. Mají hladkou vlhkou kůži a dlouhé silné nohy. Mezi jednotlivými zástupci skokanovitých jsou značné rozdíly ve velikosti od nejmenšího skokana lesního k největšímu veleskokanovi goliášímu, který váží až 3 kilogramy. Většina druhů kladou vejce do vody a i v dospělosti žijí ve vodě či v její blízkosti. Ke skokanovitým patří také někteří z mála obojživelníků schopných žít i v brakické vodě. V Česku žije 6 druhů skokanovitých: skokan hnědý (Rana temporaria), skokan zelený (Rana esculenta), skokan ostronosý (Rana arvalis), skokan skřehotavý (Rana ridibunda), skokan štíhlý (Rana dalmatina) a skokan krátkonohý (Rana lesonae). Skokan zelený představuje hybridogenní hybrid skokana skřehotavého (Rana ridibunda) a skokana krátkonohého (Rana lessonae). Více… |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Rosnice zlatá (Ranoidea aurea, dříve Litoria aurea) je druh žáby pocházející z jihovýchodní Austrálie. Patří mezi největší australské žáby: průměrná délka se pohybuje mezi 6 a 8 centimetry, ale může dosáhnout délky až 11 centimetrů. Samice jsou větší než samci. Zbarvení je olivové až bronzové s nazlátlými skvrnami. Pochází z oblasti Modrých hor, v devatenáctém století byla úspěšně vysazena na Novém Zélandu a Nové Kaledonii. Obývá vlhké lesy a bažiny do nadmořské výšky 800 metrů. Žije převážně na stromech, bývá aktivní i ve dne a často se vyhřívá na kamenech. Dožívá se až patnácti let. Napadá ji parazitická houba Batrachochytrium dendrobatidis a kvůli výraznému poklesu populace byla zařazena mezi zranitelné taxony. Více… |
 Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je středně velký ocasatý obojživelník a nejrozšířenější evropský zástupce čeledi mlokovitých. Žije v západní Asii, jihozápadní a zvláště v jižní a střední části Evropy. Obývá výhradně vlhké lesní lokality, louky nebo pole, mnohdy v blízkosti vodních toků, avšak mimo období kladení larev žije často daleko od vody. Preferuje listnaté nebo smíšené lesy v podhorských lokalitách do nadmořské výšky 1 200 m n. m, nejčastěji 200–600 m n. m. Na svou obranu používá jed (směs toxinů, jejímiž hlavními složkami jsou samandarin, samandaron a samandaridin), který produkuje především v příušních žlázách v zadní části hlavy, a pak ve žlázách nacházejících se po stranách hřbetu a na ocase. Samandarin je nejúčinnější látkou mločího jedu, ale ani tak pro člověka není příliš nebezpečný. Pokud se však dostane např. do očí, způsobuje silné pálení. Menším živočichům, kteří se ho snaží napadnout, ale může způsobit silné svalové křeče a zvýšení krevního oběhu v celém těle, spojené s obtížnějším dýcháním; jed ve větším množství pak může takového živočicha i zabít. Díky této schopnosti nemá téměř žádného přirozeného nepřítele, největším nebezpečím je pro něj člověk. Více… (Pomozte vylepšit článek! Například podle de:Feuersalamander) |
2021
[editovat zdroj]1. pololetí
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Trnočolek bradavčitý (Tylototriton verrucosus), také trnočolek červený, mlok barmský nebo mlok krokodýlovitý, je druh obojživelníka obývající Indický subkontinent a jihovýchodní Asii, vyskytuje se především v mokřadech a zátopových oblastech do nadmořské výšky 2150 metrů. Vede skrytý způsob života, proto je o něm dosud málo známo. Dosahuje délky až 20 centimetrů, tělo je třikrát až třiapůlkrát delší než hlava. Má pět prstů a zploštělý ocas uzpůsobený k plavání. Ocas je minimálně tak dlouhý jako hlava s tělem dohromady. Kůže je černohnědě zbarvená, na spodní straně těla lehce světlejší, ocas má trnočolek žlutooranžový. Po hřbetě a bocích probíhají podélně tři řady s 15 nebo 16 dorsolaterálními výrůstky, jejichž špičky jsou rovněž oranžové, což živočichovi dodává vzhled připomínající krokodýla. Více… |
Axolotlovití (Ambystomatidae) je čeleď řádu axolotli. Tato čeleď čítá asi třicet druhů. Přirozeně se axolotlové vyskytují v oblasti od jihovýchodní Aljašky a jižního Labradoru po jižní okraj Mexické plošiny. Tito živočichové jsou výjimeční způsobem života, některé druhy totiž nedospívají, jiné dospívají za určitých podmínek a některé dospívají vždy. Některé druhy jsou schopny se rozmnožovat i v larválním stádiu. Rozmnožují se lepením vajíček o průměru 3 mm na vodní rostliny. Výrazným prvkem jsou u larev keříčkovité žábry, ty však při proměně v dospělce mizí. Při změně stádia se mění i zbarvení, tvar těla a ocasu. Více… |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
Žabka černobřichá (Latonia nigriventer, dříve Discoglossus nigriventer) je kriticky ohrožená žába z čeledi pestrankovitých. O tomto druhu nebylo dlouho prakticky nic známo, protože byl vědci spatřen pouze dvakrát. V roce 1940 byli nalezeni dva dospělí jedinci a dva pulci, a v roce 1955 byl nalezen jeden jedinec. Od té doby tento druh nebyl spatřen a předpokládalo se, že vyhynul, avšak v listopadu 2011 byl objeven jeden živý exemplář v Chulském údolí na severu Izraele. Dva nálezy v tomto měsíci umožnily zpřesnění popisu, což vedlo i k přeřazení z původního rodu Discoglossus do rodu Latonia. Více… |
 Čolek dravý (Triturus carnifex), také čolek jihoevropský, je mlokovitý obojživelník obývající Itálii, severozápad Bosny a Hercegoviny, Slovinsko, Chorvatsko, jih Švýcarska, dále Rakousko a západ Maďarska, žije i v Česku, a sice v oblasti jižní Moravy při povodí řeky Dyje. Do některých dalších částí Evropy byl introdukován. Druh je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí. Čolek dravý je největším druhem svého rodu, samice jsou větší než samci a měří celkově asi 180 mm, samci dosahují velikosti okolo 150 mm. Různé populace se liší ve velikosti, rovněž zbarvení je v různých lokalitách odlišné. Biologie čolka dravého se podobá biologii čolka velkého. Dospělci se na zemi živí žížalami, stejnonožci či měkkýši, ve vodě konzumují potravu menší. Rozmnožování probíhá ve stojatých až mírně průtočných vodách od dubna do června a během této doby žijí čolci ve vodě. Samice jednotlivě naklade až 250 vajíček, ze kterých se asi za dva týdny vylíhnou larvy. Ty měří 8,7 až 12 mm a dospělci se z nich stávají za dva až tři měsíce. Čolek dravý zimuje v podzemí, samice s nedospělými jedinci někdy i ve vodě. Více… |
2. pololetí
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
.jpg) Červoři (Gymnophiona) čili beznozí (Apoda) jsou jeden z řádů obojživelníků. Žijí většinou skrytě v půdě, příp. ve vodě. Mají protáhlé červovité tělo s redukovanými končetinami. Červovitý vzhled jim dodává prstencovitá segmentace těla. Počet prstenců odpovídá počtu obratlů. Tělo je válcovité, bez končetin, ocas krátký. Hlava je tupá, ve tvaru projektilu, lebka je kompaktní; silná dolní čelist. Hlava slouží jako nástroj k vrtání chodeb v půdě, ve které červoři žijí. Na každé straně hlavy mezi nozdrou a okem jsou vysunovatelná tykadélka (tentakuly), pomocí nichž červoři vyhledávají potravu. Chybí sternum; žebra mají červoři nejvyvinutější ze všech obojživelníků. Více… |
 Létavkovití (Rhacophoridae) je čeleď žab. V rámci systematiky se dělí na dvě podčeledi: japonečky (Buergeriinae) a létavky (Rhacophorinae). K lednu 2020 zahrnuje celkem dvacet rodů. Je známo přes 420 druhů a počet popsaných létavkovitých stále roste. Tato čeleď je rozšířena ve východní, jižní a jihovýchodní Asii a také v Africe. Žáby obývají především lesy, ale přizpůsobily se i jiným biotopům včetně krajiny změněné lidmi. Zaznamenány byly v zemědělských oblastech včetně plantáží palem olejných, adaptovaly se i životu ve městech. Létavkovití jsou malé i velké žáby, dosahují velikosti mezi 15 až 120 mm. Jejich zploštělé tělo může být různorodě zbarvené. Mezi prsty mají blánu, pomocí které mohou někteří zástupci při skocích plachtit ze stromu na strom, kvůli čemuž se stali známými mezi lidmi. Létavkovití jsou stromové žáby, žít mohou nicméně i na zemi. Aktivní jsou během noci a živí se převážně bezobratlými, jako je hmyz. Způsob rozmnožování závisí na jednotlivých rodech. Zatímco některé žáby kladou vajíčka na zem a prodělávají přímý vývoj, jiné do dutin stromů naplněných vodou a další pro ně vytvářejí pěnovitá hnízda nad vodní hladinou. Vylíhlí pulci poté spadnou do vody. Více… |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
  Pralesnička panamská (Oophaga speciosa) je vyhynulý druh žáby z čeledi pralesničkovití. Tato relativně velká pralesnička měřila 28 až 31 mm, kůže byla téměř na celém povrchu těla hladká a měla červené zbarvení (přičemž konzervované vzorky získávají šedou barvu). Panamskými oblastmi postupuje odlesňování a obecně degradace původních stanovišť následkem rozšiřování městských a příměstských oblastí, těžby dřeva a rozvoje železniční sítě. Společně se ztrátou biotopů představovala pralesnička panamská taktéž velmi žádaný druh pro mezinárodní obchod s domácími zvířaty. Poslední záznam o druhu pochází z roku 1992, kdy byly některé žáby exportovány z Panamy do Spojených států amerických. Roku 1996 postihla oblast výskytu pralesničky epidemie plísňového onemocnění chytridiomykózy vyvolávané houbou Batrachochytrium dendrobatidis, od té doby nebyl tento druh – i přes několikeré snahy o objevení – nalezen. Více… |
 Ropucha zelená (Bufo viridis) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). V ČR i SR je v téměř souvislých oblastech, jinak je rozšířena po střední, jižní a východní Evropě a zasahuje až do Arábie a střední Asie. Mimo to žije na ostrovech západního Středomoří a v severní Africe. U nás v nížinách na vesnicích místy i hojná. Ropucha zelená velikostí málokdy přesáhne 8 cm. Oční duhovka je žlutá až zelenavá. Zbarvení hřbetu je bělavé s zelenými až olivovými skvrnami. Břicho je bílé až nažloutlé. Samce od samice lze rozpoznat pomocí pářicích mozolů na palci přední nohy samce, menší velikostí a hlavně velice příjemného hlasového projevu, který připomíná hlas ptáka a zní jako „crrrríííííí“. Více… Pomozte heslo rozšířit! Například dle pl:Ropucha zielona! |
2022
[editovat zdroj]1. pololetí
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Skáloskokan kamerunský (Petropedetes cameronensis) je jedním z téměř deseti druhů rodu skáloskokan vyskytující se na území centrální západní Afriky v okolí Guinejského zálivu. Je typovým druhem rodu (Petropedetes). Tento druh, stejně jako ostatní druhy rodu, nepotřebuje k rozmnožování přímo vodní prostředí, ale k vývinu pulců dostačuje vlhká půda nebo trvale zvlhčované kameny porostlé řasami. Žába je zbarvená nevýrazně, na zádech bývá světle až tmavě hnědá a má ho pokrytý tmavšími fleky téměř černé barvy, podobné skvrny má i na bocích a zadní straně nohou. Hrdlo a břicho bývá výrazně světlejší, je nažloutlé až bělavé. Kůže je hřbetní straně a bocích bradavčitá, na břichu hladká. Duhovka oka je zelenavě skvrnitá, zornice je horizontální. Ušní bubínek je nevýrazný, u samic bývá menší než průměr oka. Plovací blány mezi prsty všech končetin jsou slabě vyvinuté, což svědčí o přizpůsobení se pozemním způsobu života. Prsty jsou štíhlé a jejich konce jsou rozšířené. Obě pohlaví mají na stehnech štíhlých zadních končetinách velké femorální žlázy, které se samcům v období páření ještě zvětšují. Volání samců je krátké s dlouhými prodlevami a protože nemají zvukový rezonátor je i nevýrazné. Více… |
 Rákosničkovití (Hyperoliidae) je čeleď velkých až středně velkých žab. K roku 2016 bylo známo celkem 17 rodů tvořených 222 druhy, z nichž polovina tvoří genus Hyperolius. Fosilní záznamy nejsou známy. Mimo dvou rodů rákosničkovití žijí v oblastech subsaharské Afriky, zbylé rody Tachycnemis (monotypický taxon) a Heterixalus (10 druhů) žijí na Seychelách a Madagaskaru. Žáby dosahují velikosti 1,5 až 8 cm. Kůže je většinou hladká, působící až smaltovaným povrchem a zdobena jasnými barvami. Pulci mají velké ploutve. Druhy z čeledi žijí většinou na stromech, některé druhy, náležící například do rodu Kassina, žijí na zemi. Složení potravy se mezi jednotlivými druhy liší. Například někteří členové rodu Paracassina pojídají plže a afrička stříbrnopruhá (Afrixalus fornasini) je pak jediná žába, která žere vajíčka jiných žab. Rozmnožování začíná na začátku období dešťů. Většina žab klade vajíčka do vody, ale je známé i kladení do pěnového obalu či nad vegetaci nad vodou. Více… |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
Pralesnička Lehmannova (Oophaga lehmanni) je kriticky ohrožený druh pralesničky z rodu Oophaga. Jedná se o endemický druh v Kolumbii, kde žije v malé úzké oblasti na západě kolem moře. Přirozené životní prostředí této pralesničky jsou podhorské tropické deštné pralesy. Pralesnička Lehmannova je ohrožená především kvůli ztrátě životního prostředí a nelegálnímu prodeji, a podle IUCN je kriticky ohroženým druhem. Pralesnička Lehmannova byla pojmenována po kolumbijském biologovi Federicu Carlosu Lehmannovi. Více… |
 Skokan zelený (Pelophylax esculentus, dříve Rana esculenta) je hybrid skokana skřehotavého a krátkonohého. Rozšířen je od Francie až po Volhu. V Česku je chráněný zákonem jako silně ohrožený druh. Skokan zelený představuje tzv. hybridogenní hybrid, protože se díky zvláštnímu typu tvorby pohlavních buněk udržuje stále v první filiální (F1) generaci. Konkrétně je možné říci, že samice (ač jsou hybridního původu) vytvářejí vajíčka, která nikdy neobsahují genetický materiál svého otce. Tato vajíčka však mohou být oplodněna rodičovským druhem, z něhož pocházel otec samičky, načež se z těchto vajíček vylíhnou opět hybridi, kteří budou klást vajíčka s genetickou informací pouze své matky. Toto je však pouze základní schéma jevu, který je u skokanů ve skutečnosti mnohem složitější. Typické pro tohoto skokana je, že tvoří přechod mezi oběma rodičovskými druhy, jejichž křížením vznikl. Skokan zelený je například menší než skokan skřehotavý, ale větší než skokan krátkonohý. Samci dorůstají velikosti 8,5 cm; samice až 10 cm. Více… |
2. pol. kus 2023
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Hrabatka drsná (Pyxicephalus adspersus) je velká africká žába z čeledi skokanovití. Samec dosahuje velikosti až 25 cm a hmotnosti až 1500 g. Druh obývá středoafrické a jihoafrické savany – travnatá území a stojaté sladké vody; suché oblasti s mělkými dočasnými jezírky; mokřadní biotop. K rozmnožování využívá mokřady vznikající v období dešťů. V období rozmnožování naroste samci v dolní čelisti pár nepravých zubů, jimiž dokáže citelně kousnout. Zuby používá při bojích o teritorium a o samici – před pářením samec o samičku bojuje tak, že vráží do soupeřova břicha a snaží se ho převrátit na záda. Po spáření v mokřadu naklade samice do kaluží 2000 až 4000 vajíček, která samec hned oplodní a poté je hlídá. Samička se po nakladení vajec vzdálí. Již po 20 hodinách se z vajíček líhnou pulci, o které samec pečuje. Stará se, aby pulci měli dostatek potravy a byli v bezpečí, přičemž komunikačním prostředkem mezi ním a pulci je patrně potřásání hlavou. Navádí pulce do míst s dostatkem potravy, při vysychání vody vyhrabává zadníma nohama kanál do vodnatějšího místa a útočí na potenciální predátory. Když pulci vyrostou, vyhrabe jim samec cestu – kanál – do větších vodních nádrží, aby se mohli vyvíjet dále. Nejdelší kanál zaznamenaný vědci měřil 18 m. Více… |
_(5984077767).jpg) Ptychadeny a hildebry (Ptychadenidae) jsou čeleď žab ze subsaharské Afriky. Původně byly tyto žáby řazeny mezi skokanovité, dnes jsou však považovány spíše za seseterský taxon vůči celé skupině Victoranura. Čeleď tvoří celkem tři rody, zahrnující celkem 63 druhů (k 22. červnu 2022). Jsou to středně velké žáby štíhlé konstituce, na délku od čenichu po kloaku měří 4 až 6 cm. Čeleď je rozšířena skrze subsaharskou Afriku. Druhově nejbohatším rodem je ptychadena, jejíž dva zástupci expandovali i mimo africkou pevninu: ptychadena obecná (Ptychadena mascareniensis) se vyskytuje na ostrově Madagaskar a Ptychadena newtoni je zase endemitem ostrova Svatý Tomáš v Guinejském zálivu. Přirozeným prostředím bývají většinou savany a pastviny, některé druhy obývají i lesnaté areály. Více… |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Atelopus hladký (Atelopus carrikeri) je druh žáby z čeledi ropuchovitých, endemický pro pohoří Sierra Nevada de Santa Marta v severní Kolumbii. Ačkoli se v minulosti jednalo o běžně rozšířený druh, v současné době je ohrožen ztrátou přirozeného prostředí v důsledku zemědělství, změnou klimatu, fumigací plodin a zhoubnou chytridiomycetou Batrachochytrium dendrobatidis. Dle předpokladů měla tato houba zredukovat populaci atelopa hladkého o více než 80 %. Více… |
.jpg) Čolek hranatý (Lissotriton helveticus) je druh čolka z rodu Lissotriton. Je nápadný vyvinutými postranními hřbetními lištami, které působí, že jeho tělo vypadá v průřezu hranatě, odtud jeho české druhové jméno „hranatý“. Čolek hranatý se v Evropě vyskytuje v rozsahu nadmořské výšky od 500 do 1500 m, v ČR od 540 do 810 m. Dospělec dýchající plícemi žije skrytě ve vlhkých lesních podrostech v dírách, pod kořeny stromů, drny nebo ve spadaném listí. Žije převážně nočním životem, kdy loví potravu tvořící hlavně drobní bezobratlí, hmyz, červi a korýši, u tohoto druhu byly prokázány sklony ke kanibalismu. V hlubokých úkrytech v zemi přečkává v zimním spánku období od konce října do počátku dubna. Více… |
2023
[editovat zdroj]1. pololetí
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
 Ropucha obrovská (Rhinella marina) je velká pozemní ropucha s domovinou ve Střední a Jižní Americe. Má velmi dobrou rozmnožovací schopnost. Tato žába je tak reprodukčně úspěšná také díky svým stravovacím návykům, které jsou mezi ostatními žábami neobvyklé. Požírá totiž nejenom živou kořist, ale i mrtvou. Dospělé žáby mají velikost obvykle 10 až 20 cm, ale největší zaznamenaný exemplář měřil 40 cm a vážil 2,70 kg. Kvůli svému nenasytnému apetitu byla ropucha obrovská vysazena do mnohých oblastí Pacifiku (včetně Austrálie) a Karibiku jako způsob boje proti škůdcům. Byla využívána zejména na třtinových plantážích proti škodlivému broukovi Dermolepida albohirtum a tak taky získala své anglické jméno "cane toad" (cane = třtina, toad = ropucha). Paradoxně se na mnoha místech vysazení sama stala škůdcem. Dospělé žáby i pulci jsou po požití vysoce toxičtí pro většinu zvířat. V oblastech nepůvodního výskytu tak tato ropucha zabíjí mnoho místních predátorů. Je to nejenom ekologický problém, ale přináší to také mnoho negativních dopadů pro zemědělce. Více… |
 Pamlokovití (Hynobiidae) je primitivní čeleď ocasatých obojživelníků, kterou popsal Edward Drinker Cope roku 1859. Čeleď zahrnuje dvě podčeledi, a to Hynobiinae a Onychodactylinae. Zástupci této skupiny se vyskytují pouze v Asii, kterou osídlili od Uralu až po Japonsko, jeden druh navykl životu na evropské straně Ruska. Jako jediná čeleď ocasatých osídlila Asii endemicky. Více… |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Mantila tečkovaná se přirozeně vyskytuje pouze v rámci rezervace Amboitantely v centrální části ostrova Madagaskar, a sice na území o rozloze asi 65 km2. Jedná se o stromovou žábu, jež je existenčně závislá na pandánech. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje od roku 2016 tento druh za kriticky ohrožený, a to na základě malého areálu rozšíření a pokračující ztrátě přirozeného prostředí v důsledku postupujícího lidského osídlení, zemědělství, pastevectví, těžby dříví či šíření invazivních eukalyptů. Více… |
 Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita či Bufo calamita) je druh žáby z čeledi ropuchovití (Bufonidae). Ropucha krátkonohá nedorůstá do větší délky než 8 cm. Poznáme ji podle žlutobílého nebo bílého proužku uprostřed hřbetu, zelené duhovky oka a krátkých zadních nohou. Proto neskáče jako jiné žáby, ale pohybuje se rychlým lezením. Je rozšířená od Portugalska a Španělska přes Francii do střední Evropy a jižního Švédska. Na východ výskyt zasahuje až do Pobaltí. ČR leží na východní hranici areálu druhu. Ropucha krátkonohá byla do nedávna známá pouze z Čech, na Moravě a Slezsku byla objevena teprve v roce 2019. Nejvýchodnějšími oblastmi jejího výskytu u nás jsou Osoblažsko a okolí Krnova. Řadí se mezi nejohroženější české žáby. Více… |
2. pololetí
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
.jpg) Pablatnice nosatá (Megophrys nasuta) je suchozemská, kryptická, suchému listu podobná žába vstupující do vody jen při kladení vajíček. Vyskytuje se ve vlhkých, nížinných až podhorských deštných lesních porostech v jihovýchodní Asii. Popsal ji německý herpetolog a ornitolog Hermann Schlegel podle nálezu v Malajsii. V minulosti byla pablatnice nosatá (Megophrys nasuta) považována za poddruh (Megophrys montana subsp. nasuta). Žába má hladkou kůži, která bývá na horní straně těla v odstínech šedé, červenohnědé nebo hnědé barvy a na spodní straně je navíc doplněná hnědými skvrnami. Připomíná suché spadlé listy, ve kterých nejčastěji žije a pokud se nepohybuje, je prakticky je nedetekovatelná. Je velmi plachá a v případě tušeného ohrožení znehybní a splyne s okolím. Žije osamoceně a partnera si hledá jen v období páření. Více… |
 Surýnovití (Sirenidae) představují čeleď ocasatých obojživelníků, v rámci níž přežívají pouze dva recentní rody. Představují anatomicky neobvyklou skupinu obojživelníků a v mnoha ohledech se nepodobají žádným žijícím ocasatým. V průběhu evoluce došlo ke kompletní redukci zadních končetin i celého pánevního pletence, rovněž přední končetiny zůstávají pouze nevýrazné. Všichni zástupci surýnovitých jsou pedomorfní, resp. neoteničtí: dospělí jedinci si tedy zachovávají znaky larev, byť se mohou rozmnožovat. Mezi další pozoruhodné charakteristiky surýnů patří čelistní rohovité lišty, které připomínají tupý zobák. Jedinečná je také stavba srdce, které má dobře vyvinutou mezikomorovou přepážku, jež umožňuje oddělení toku odkysličené a okysličené krve. Více… |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
Atelopus skvrnitý (Atelopus balios) je druh žáby z čeledi ropuchovitých. Je endemický pro oblast jihozápadního Ekvádoru. Atelopus skvrnitý je kriticky ohrožený v důsledku postižení široce rozšířenou chytridiomykózou, jež hubí celé populace dalších obojživelníků. Více… |
 Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) je obojživelník z čeledi kuňkovití. V Česku se jedná o ohrožený druh žab. Dosahuje velikosti 5 cm. Svrchu má hnědavou až šedozelenou barvu. Kůže je typicky bradavičnatá, přičemž bradavičky jsou hrubé na pohled i na dotek. Na hřbetě těla jsou kožní bradavičky zakončeny výrazným černým trnem na vrcholu. Hlavu má plochou, širokou a okrouhlou. Není viditelný ušní bubínek. Oční zornice jsou většinou srdcovitého či trojúhelníkovitého tvaru. Břicho je strakaté, žluté a černé (někdy žluté a šedé nebo tmavošedé), základní a převažující je žlutá barva (často výrazně více než 50 % pokrytí břicha). Více… |
2024
[editovat zdroj]1. pololetí
[editovat zdroj]| Článek měsíce | Vybraná čeleď |
|---|---|
Leiopelma Hamiltonova (Leiopelma hamiltoni) je endemický druh žáby z Nového Zélandu. Patří do jednoho z nejstarších a nejprimitivnějších rodů žab, které ostrovní oblast osídlily již v pradávných dobách díky kontinentálnímu driftu při rozpadu superkontinentu Gondwany. Jsou to obojživelníci žijící výhradně na souši, vodu nepotřebují ani k rozmnožování. V současnosti se dochovala jediná původní populace žijící na Stephensově ostrově ležícím u členitého severního pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Leiopelmy Hamiltonovy tam obývají jen nevelké, kamenité, původně zalesněné území, které však bylo později vykáceno a devastováno pasoucími se hospodářskými zvířaty. Dnes je oblast výskytu oplocena, revitalizována a rostou tam převážně traviny, nízké poléhavé rostliny a vyrůstá obnovený původní les. Více… |
 Červorovití (Ichthyophiidae) představují čeleď beznohých obojživelníků z řádu červorů (Gymnophiona). Vyskytují se v jižní a jihovýchodní Asii směrem na východ až po Wallaceovu linii. Jde o zástupce edafonu tropických deštných lesů a dalších vhodných stanovišť, na povrch vylézají pouze zřídka, typicky za vydatných dešťů. Na základě skrytého způsobu života jsou informace o jejich chování a ekologii jenom sporé – což je, koneckonců, charakteristické i pro ostatní červory. Potravou červorovitých jsou především žížaly a další půdní organismy, v zajetí však bez obtíží přijímají i jinou masitou potravu. Samice červorovitých vykazují rodičovskou péči; provazce nakladených vajíček chrání až do vylíhnutí mláďat. Larvy zpočátku žijí ve vodních tocích a teprve po metamorfóze se přesouvají do půdy. Oplození červorovitých probíhá vnitřně, samčí kopulační orgán se označuje jako phallodeum. Více… |
| Obojživelníci v ohrožení | Obojživelníci v Česku |
|---|---|
 Atelopus plamínkový (Atelopus ignescens, Cornalia, 1849) je kriticky ohrožený druh žáby z čeledi ropuchovitých endemický pro severní Andy a Ekvádor. Jeho druhové jméno (ignescens – „planoucí“) pravděpodobně odkazuje na oranžové zbarvení jeho břicha. Populace se začala zmenšovat v 80. letech 20. století, a to pravděpodobně následkem nákazy chytridiomykózou, která v té době decimovala populace obojživelníků po celém světě; před opětovným objevením byl druh Mezinárodním svazem ochrany přírody označen za vyhynulý. Dále je ohrožen likvidací přirozeného prostředí, znečištěním, změnou klimatu a invazním pstruhem duhovým. Více… |
 Ropucha obecná (Bufo bufo) je obojživelník z čeledi ropuchovití, která patří mezi nejhojnější ropuchy na území Česka. Žije v Evropě, západní Asii a severozápadní Africe. Dosahuje délky okolo 7 až 15 cm. Hnědo zeleně zbarvené tělo je relativně mohutné (především u samic) a je pokryté malými hrbolky připomínajícími bradavice. Za očima má jedové žlázy, které v případě ohrožení vylučují dráždivý toxin. Je aktivní především za soumraku a v noci. Pohybuje se pomalou chůzí nebo krátkými skoky. Živí se rozličnými bezobratlými. Kromě období rozmnožování žije samotářským způsobem života. Jejím úhlavním nepřítelem je člověk, ať už se jedná o automobilisty či znečišťování přírody nebezpečnými látkami. Za dosavadní hojnost tohoto užitečného tvora, který zkonzumuje značné množství škodlivých živočichů, vděčíme především jeho nenáročnosti a přizpůsobivosti. Více… |