Přeskočit na obsah

Palladius Kafarov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Palladius Kafarov
Narození16.jul. / 28. září 1817greg.
Starošešminsk
Úmrtí6.jul. / 18. prosince 1878greg. (ve věku 61 let) nebo 6. března 1878 (ve věku 60 let)
Marseille
Příčina úmrtíruptura srdečního svalu
Místo pohřbeníNice
Alma materPetrohradská duchovní akademie
Povoláníjazykovědec, misionář, pop a vědec
OceněníŘád sv. Anny 3. třídy (1846)
Řád sv. Vladimíra 3. třídy (1859)
Řád sv. Anny 1. třídy (1873)
Nábož. vyznánípravoslaví
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Palladius (Palladij), narozený jako Pjotr Ivanovič Kafarov, předreformním pravopisem: Петръ Ивановичъ Кафаровъ, moderním: Пётр Иванович Кафаров, (29. září 1817 Starošešminsk – 18. prosince 1878 Marseille) byl pravoslavný mnich a ruský sinolog.

Mnoho let působil v Pekingu, kam vedl i dvě pravoslavné misie. Nejvýznamnější dílo je posmrtně vydaný čínsko-ruský slovník (1888) a jím vytvořený systém převodu čínských znaků do cyrilice (Palladiův systém). Publikoval také o buddhismu, v roce 1866 vydal překlad parafráze Tajné kroniky Mongolů.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Kafarov se narodil v rodině pravoslavného kněze, protojereje Ivana Grigorijeviče ve vesnici Starošešminsk blízko tatarského města Čistopol.[1] Studoval v semináři v Kazani a od roku 1837 na Petrohradské duchovní akademii, zde v roce 1839 podstoupil postřižiny a přijal řeholní jméno Palladius. V roce 1840 se stal jako jerodiákon členem dvanácté pravoslavné misie do Pekingu pod vedením archimandrity Polikarpa Tugarinova. Členové mise před vysláním získali základy čínštiny pod vedením Jakinta (Hyacintha) Bičurina.[2] V Číně zůstal sedm let a studoval zde jazyk a literaturu a buddhismus.

V roce 1847 se vrátil do Petrohradu, aby na doporučení Tugarinova připravoval následující třináctou misii. Za služby během proběhlé misie byl oceněn mimo jiné Řádem sv. Anny třetí třídy. Postoupil také v duchovní hierarchii, roku 1848 byl vysvěcen a stal se jeromonachem a záhy poté téhož roku archimandritou. Pod jeho vedením proběhla následující misie v letech 1850 až 1858. V rámci této mise se Palladius výrazněji zabýval mongolistikou, v rámci svého diplomatického poslání také komunikoval s tzv. Ministerstvem závislých držav a ruským ministerstvem zahraničí. Pro ministerstvo závislých držav překládal z ruštiny, francouzštiny a angličtiny, později také zprostředkoval jednání mezi ministerstvem a Jevfimijem Puťatinem (který vyjednal Ajgunskou smlouvu).[3]

Po návratu byl roku 1859 oceněn Řádem sv. Vladimíra třetí třídy a poté byl vyslán a působil až do roku 1864 jako duchovní představený kláštera ruské diplomatické misie v Římě. I v Itálii pokračoval v sinologických studiích.

Po skončení poslání v Římě byl opět vybrán pro vedení další, již patnácté misie do Pekingu, která proběhla v letech 1864 až 1878. Při této misii úzce spolupracoval s Imperiální ruskou geografickou společností a podnikl expedici do oblasti nově připojené k impériu na úkor Číny. V roce 1870 odešel z Pekingu po trase Šen-jang – Ťi-lin – Ajgun – Blagověščensk, poté se dostal po řece Ussuri k jezeru Chanka, poté cestoval do Nagasaki a přes Šanghaj a Tchien-ťin se v září 1871 vrátil do Pekingu. V roce 1873 oceněn Řádem sv. Anny první třídy, ocenila ho i imperiální geografická společnost a pařížský geografický kongres. Při návratu z misie přes Evropu zemřel ve francouzské Marseille roku 1878. Pohřben na pravoslavném hřbitově v Nice.[4]

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]

(výběr, chronologicky)

  • Жизнеописание Будды, vyšlo v Труды членов российской духовной миссии в Пекине (Práce členů ruské misie v Pekingu), díl I., 1852, s. 385—489.
  • Старинное Монгольское сказание о Чингисхане, vyšlo v Труды членов российской духовной миссии в Пекине, díl IV., 1866, s. 5–258.
  • О Маньцзах и Корейцах, vyšlo v Записки Императорского Русского географического общества (Zápisky Imperiální ruské geografické společnosti), díl VI. 1870, s. 19–23.
  • Дорожные заметки на пути от Пекина до Благовещенска через Маньчжурию, в 1870 году, vyšlo v Записки Императорского Русского географического общества по общей географии, díl IV., 1871, s. 329—458.
  • Дорожные заметки на пути от Пекина до Благовещенска через Маньчжурию, в 1870 году, vyšlo v Записки Императорского Русского географического общества по общей географии, díl IV., 1871, s. 329—458.
  • An Expedition through Manchuria from Peking to Blagovestchensk in 1870, by the Archimandrite Palladius, Chief of the Russo-Greek Church Mission at Peking, vyšlo v Journal of the Royal Geographical Society of London. 42. 1872, s. 142—180.
  • The Journal of the Chinese Traveller Chang-te-hui to the Summer Residence of Prince Kublai in Western Mongolia, in the year A. D. 1248, vyšlo v Geographical Magazine. January. 1875, s. 7–11.
  • Elucidations of the Marco Polo’s Travels in North-China, vyšlo v Journal of the North-China Branch of the Royal Asiatic. 1876. č. X, s. 1–54.
  • 《漢 俄 合璧 韻 編》 掌 院 修 士巴 第 遺 篇 – Китайско-русский словарь.， 1888 年 ， 北京 同 文 舘 (Čínsko-ruský slovník, 1888, Tchung-wen kuan). Posmrtně slovník vydal Pavel Stěpanovič Popov. On-line: Svazek 1 Svazek 2 Vydání z roku 1896
  • Переезд от Пекина до Кяхты по почтовому тракту в 1847 году, vyšlo v Записки Императорского Русского географического общества по общей географии, díl XXII., č. 1., 1892, s. 37–99.
  • Deux traversées de la Mongolie, 1847—1859. Notes de voyage, traduites du russe par les élèves du cours de russe de l’Ecole des langues orientales vivantes, vyšlo v Bulletin de géographie historique et descriptive, 1894, s. 96–111.
  • Дневник архимандрита Палладия за 1858 г., vyšlo v Известия министерства иностранных дел (Zprávy ministerstva zahraničních věcí), 1912, kniha II., s. 225—282.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Palladius (Kafarov) na anglické Wikipedii a Палладий (Кафаров) na ruské Wikipedii.

  1. ↑ ХОХЛОВ, А. Н. П. И. Кафаров: Жизнь и научная деятельность (Краткий биографический очерк). In: П. И. Кафаров и его вклад в отечественное востоковедение (к 100-летию со дня смерти): Матер. конф. Москва: Наука, 1979. S. 6—7. (rusky) (dále: Chochlov).
  2. ↑ Chochlov, s. 10–12.
  3. ↑ Архимандрит Палладий. Дневник архимандрита Палладия за 1858 г.. Известия министерства иностранных дел. 1912, s. 225—282. (rusky) 
  4. ↑ Bėĭ-guanʹ : kratkai︠a︡ istorii︠a︡ Rossiĭskoĭ dukhovnoĭ missii v Kitae. Moskva: Alʹi︠a︡ns-Arkheo, 2006. 264 s. ISBN 5-98874-006-5. (rusky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KOLMAŠ, Josef. Palladij Kafarov (1817–1878): Sto let od smrti velkého ruského sinologa. In: Hlas pravoslaví (Praha) 34 (1978), 10: 227–229.
  • Kolmaš, Josef. Archimandrita Palladij Kafarov: z letopisů Ruské duchovní mise v Pekingu = Archimandrite Palladii Kafarov: from the annals of the Russian ecclesiastical mission in Peking. [Svatý Jan pod Skalou: Centrum ekologického výzkumu a výchovy], 2010. s. 5–24. Fragmenta ioannea. Sinologica.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Palladius_Kafarov&oldid=23825547“