Paleopatologie
Paleopatologie je oborem na pomezí humánní a částečně i veterinární medicíny, antropologie, pomocných věd historických a dějin lékařství. Paleopatologie se zabývá studiem chorobných změn konkrétních jedinců žijících v minulosti a naopak změnami klinického průběhu chorob během minulosti. Širší pojetí paleopatologie pak zahrnuje nejen lidská onemocnění v průběhu historických epoch, ale i studium chorobných změn např. dávno vymřelých živočichů.
Metody paleopatologie
[editovat | editovat zdroj]Paleopatologie využívá analýzu všech dostupných pramenů. Celkový obraz je vytvářen na základě více pramenů.
Analýza písemných pramenů
[editovat | editovat zdroj]Při analýze písemných pramenů paleopatolog úzce spolupracuje především s historikem, nejlépe s historikem specializovaným na dějiny lékařství. Vymezení konkrétní choroby, konkrétních znaků i konkrétních léčebných postupů se totiž v průběhu věků měnilo, takže nepoučeným použitím dnešního významu může dojít ke značnému posunu slov. Při analýze se nevychází jen ze starých lékařských spisů, ale stejný význam mají i kroniky, zejména pokud kronikář podrobně popisuje výstřední osobnost, vážné onemocnění nebo poslední okamžiky panovníka nebo jiné významné osoby.
Ikonografická analýza
[editovat | editovat zdroj]Ikonografická analýza, tedy studium obrazů, může přinést některé cenné informace. Na druhou stranu může být ikonografie zavádějící, protože palologie je často znázorněna jen schematicky u osob v pozadí, pokud jde o portrét, může být tendence projevy onemocnění spíše potlačit.
Analýza tělesných pozůstatků
[editovat | editovat zdroj]Nejčastější zdrojem poznatků je analýza kosterních pozůstatků. Na sketelu lze analyzovat především traumatické změny, např. analýzou lebky bylo zjištěno, že Jan Žižka přišel o jedno oko ještě v dětství. Na kostech se mohou projevit i poruchy během růstu, např. analýzou kosterních pozůstatků Václava II. bylo potvrzeno, že v dětství skutečně těžce fyzicky strádal a trpěl podvýživou. Kostní materiál lze analyzovat i toxikologicky a tím odhalit některé anorganické jevy, např. u římských legionářů byla prokázána chronická otrava olovem, zřejmě z olověných vodovodů. V kostech lze zachytit i ložiska některých patologických procesů, především kostní tuberkulózy a nádorových metastáz.
Pokud se náhodou nebo záměrně dochovají mumifikované (vysušené) ostatky, lze si udělat i rámcovou představu o případné patologii měkkých tkání. Jen výjimečně se zachovávají ostatky ještě komplexnější, např. díky utopení v bažině nebo zamrznutí do ledu. Někdy je možné takovéto zbytky měkkých tkání zpracovat i histologicky.
Ke studiu fyzických pozůstatků se s úspěchem používá medicínských zobrazovacích metod, především běžných rentgenů a počítačové tomografie.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Související články
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HORÁČKOVÁ, L.; STROUHAL, E.; VARGOVÁ, L. Základy paleopatologie. Brno: CERM, 2004. (Panoráma biologické a sociokulturní antropologie). ISBN 80-7204-274-2.
- STROUHAL, E.; NĚMEČKOVÁ, A. Trpěli dávní lidé nádory? Historie a paleopatologie nádorů, zvláště zhoubných.. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1481-6.
- LESNÝ, I. Zpráva o nemocech mocných.. Praha: Horizont, 1984. 40-036-84.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu paleopatologie na Wikimedia Commons - LESNÝ, I. Nemoci mocných - Habsburkové. Sanquis. 2002, čís. 22, s. 80. Dostupné online.
- LESNÝ, I. Nemoci mocných - Habsburkové (pokračování z minulého čísla). Sanquis. 2002, čís. 22, s. 68. Dostupné online.
- VLČEK, E. Syfilis v Čechách. Paleopatologické doklady výskytu v 2. polovině 2. tisíciletí. Vesmír. 1996, roč. 75, čís. 2, s. 78–87. Dostupné online.
- STROUHAL, E.; NĚMEČKOVÁ, A. Zdravotnické noviny. 2006, roč. 55, čís. 33–34. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
