Půta I. z Častolovic
| Půta I. z Častolovic | |
|---|---|
 Rodový erb | |
| Úmrtí | 1397 |
| Děti | Půta II. z Častolovic[1] |
| Rod | páni z Častolovic |
| Příbuzní | Půta III. z Častolovic[1] (vnuk) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Půta I. z Častolovic († 1397) nebo také Půta starší z Častolovic byl český šlechtic, zakladatel rodu pánů z Častolovic.
Život
[editovat | editovat zdroj]Půta je poprvé zmíněn v roce 1342, kdy král Jan Lucemburský udělil vesnici Častolovice, kterou Půta vlastnil, status malého města. Jeho otcem mohl být syn Procka z Potštejna a bratr Mikuláše z Potštejna, který měl rovněž jméno Půta a připomíná se v roce 1312. Příbuznost s Potštejny, z nichž někteří přesídlili do východních Čech, naznačuje i podobnost erbů Potštejnů a pánů z Častolovic.[2]
V roce 1345 se Půta zúčastnil tažení markraběte Karla, budoucího Karla IV:, do Polska. Patřil asi k jeho oblíbencům (v listině z roku 1360 ho Karel nazývá familiaris domesticus commensalis), v roce 1355 získal úřad purkrabího na Potštejně, v letech 1364-1366 byl druhý mistr královské komory. České zájmy zastupoval Půta i ve vedlejších zemích Koruny české: v letech 1366-1378 byl správcem Kladska, v letech 1372-1380 správcem Dolní Lužice, v roce 1377 byl ustaven správcem města Frankenštejn (Ząbkowice Śląskie) a části Braniborska.
V roce 1365 je poprvé zmiňován společně se svým stejnojmenným synem. U dalších zmínek o Půtovi z Častolovic není vždy jasné, zda se jedná o otce nebo o syna.[pozn. 1] V době Karlova nástupce Václava IV. Půta sloužil jako správce Lucemburska v letech 1384-1386. Od roku 1395 až do své smrti byl správcem Dolní Lužice. Jméno Půta z Častolovic se ovšem vyskytuje také mezi členy panské jednoty.
Rodový majetek, jehož základnou byly Častolovice, se během Půtova života značně rozmnožil. V roce 1387 získal společně s Bočkem starším z Poděbrad od bratrů Jana a Jaroslava, pánů z Meziříčí, vládu nad Skuhrovem nad Bělou a hradem Rychmberk na úpatí Orlických hor. V roce 1396 převedl Půta vlastnictví tohoto majetku na svou snachu, což naznačuje, že v té době byl jediným majitelem.[3] Mezi lety 1350 a 1369 údajně Půta vlastnil hrad Liebenau v Czarném Bóru v Dolním Slezsku.[4]
Manželství a potomci
[editovat | editovat zdroj]Půtovou manželkou byla Machna neznámého rodu. Jejich syn, Půta II., se oženil s Annou Osvětimskou, dcerou osvětimského knížete Jana II.[5][6] Ti spolu měli rovněž syna Půtu, a dále dcery Ofku (provdala se za Oldřicha Svojanovského z Boskovic a pak Viléma ml. Zvířetického z Lemberka) a Kateřinu (jejím manželem byl Hynek ml. z Dubé na Červené Hoře).[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Situaci komplikuje i to, že Půta II. z Častolovic bývá nazýván za života otce jako Půta mladší a později pro odlišení od stejnojmenného syna jako Půta starší. Tři známé Půty z Častolovic rozlišují různí autoři jako Půta nejstarší - Půta starší - Půta mladší, nebo Půta starší - Půta mladší - Půta nejmladší. O třech Půtech též Palacký (Dějiny, sv.6, s. 286).
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Východní Čechy. Svoboda. 1989. Dostupné online.
- ↑ Dějiny východních Čech : v pravěku a středověku (do roku 1526). Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2009. 825 s. ISBN 978-80-7422-003-6. S. 265.
- ↑ Miroslav Plaček a Peter Futák: Páni z Kunštátu. Rod erbu vrchních pruhů na cestě k trůnu. Praha: Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-683-4. S. 342
- ↑ Der abgestorbene Adel des preußischen Provinz Schlesien und der Oberlausitz, s. 21
- ↑ FUKALA, Radek. Slezsko. Neznámá země Koruny české. Knížecí a stavovské Slezsko do roku 1740. České Budějovice: Veduta, 2007. 344 s. ISBN 978-80-86829-23-4. S. 287.
- ↑ JIRÁSEK, Zdeněk, a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 708 s. ISBN 978-80-7422-168-2. S. 582.
- ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Východní Čechy. Praha: Svoboda, 1989. S. 611.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- LAŠEK, Gotthard Josef. Častolovice nad Orlicí, jich dějiny a popsání. Tábor: Lašek, 1881. Dostupné online. S. 2–4.