Nina Berberová
| Nina Berberová | |
|---|---|
 Vladislav Chodaševič a Nina Berberová v italském Sorrentu v roce 1925 | |
| Narození | 26. červencejul. / 8. srpna 1901greg. nebo 8. srpna 1901 Petrohrad |
| Úmrtí | 26. září 1993 (ve věku 92 let) Filadelfie |
| Příčina úmrtí | smrt pádem |
| Povolání | spisovatelka, básnířka, kritička, publicistka a prozaička |
| Témata | poezie |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Nina Berberová, rusky Нина Николаевна Берберова (8. srpna 1901 Petrohrad – 26. září 1993 Filadelfie) byla ruská prozaička a básnířka, která své dílo vytvářela v emigraci, nejprve ve Francii, později v USA. Život a osud ruské emigrace bylo hlavní téma jejích próz.
Život
[editovat | editovat zdroj]Otec byl Armén, matka Ruska. Berberová byla od časného mládí rozhodnutá stát se literátkou. V roce 1915 poznala Alexandra Bloka a Annu Achmatovovou, roku 1921 se účastnila jednání básnického sdružení Znějící lastura, které založil Nikolaj Gumiljov.[1] Téhož roku, ještě v Rusku, publikovala první verše, již za rok však emigrovala, spolu se spisovatelem Vladislavem Chodasevičem, který se stal později jejím manželem. Po určitou dobu žili i v Československu,[2] také u Maxima Gorkého v Německu a Itálii, nakonec se ale usadili roku 1925 v Paříži. Zde Berberová přispívala do exulantských periodik (Poslednije novosti, Novy dom, Ruskaja mysl) a začala vydávat romány (Poslední a první, Velitelka, Bez západu). V roce 1932 se s manželem rozešla, protože navázala známost s malířem Nikolajem Makejevem.[3] Úspěšná byla její biografie Čajkovskij, již vydala roku 1936. Z beletrie vzbudila největší zájem poválečná novela Zmírnění údělu (1949).
V roce 1950 odešla do Spojených států amerických. Zde dále přispívala do ruskojazyčných exulantských periodik (např. Mosty), pracovala pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky a později učila na Yaleské univerzitě (1958–63) a v Princetonu (1963–71), kde se stala profesorkou literatury. Z literárních prací největšího úspěchu dosáhla její autobiografie, jež vyšla nejprve v angličtině roku 1969 a jmenovala se Psáno kurzivou (The Italics Are Mine). V emigrantských kruzích, jež vylíčila dosti bez příkras, kniha vyvolala mnoho sporů, ale zajistila autorce úspěch u amerických čtenářů i u těch ruských, když za Gorbačovovy perestrojky mohla vyjít na konci 80. let v Sovětském svazu.[4] Se zájmen byl přijatý i její životopis Ocelová žena z roku 1981, jehož námětem jsou životní osudy špiónky Moury Budberg (1893–1974). V roce 1989 navštívila rodný Petrohrad.[5] Po celý život také překládala, do ruštiny přeložila díla Romaina Rollanda, Konstantinose Kavafise či Thomase Stearnse Eliota. Do francouzštiny převedla některé Dostojevského texty.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ BERBEROVÁ, Nina. Čajkovskij. Praha: Humanitarian Technologies, 2000. 237 s. ISBN 80-8639-807-2. Kapitola Tolstoj, Ivan, Ta, která nečekala na Godota, s. 233. (Dále jen Tolstoj 2000)
- ↑ Nina Berberova | Biography & Books. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-03-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Biografie na encyclopedia.com přístup 9. 3. 2019
- ↑ Berberovová, Nina. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2019-03-09]. Dostupné online.
- ↑ Tolstoj 2000, s. 237.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Nina Berberová na Wikimedia Commons - Nina Berberová v Databázi knih
- Doslov Miluše Zadražilové ke knize Psáno kurzívou
- Vzpomínka Berberové na pobyt Maxima Gorkého v Mariánských Lázních roku 1924
- Článek v Respektu - kontakt Berberové a Cvetajevové
- Životopis Berberové z roku 2018 od Roy Johnsona (anglicky)
