Německá literatura

Německá literatura je (v užším smyslu) označení pro literaturu vzniklou na území dnešního Německa. Později vznikla i rakouská a švýcarská literatura. Veškerá německy psaná literatura se označuje jako německojazyčná literatura (= německá literatura v širším smyslu).

Germánské písemné doklady, tzv. předkřesťanská literatura

Nejstarší německé literární památky řadíme do 8. století, i když jsou dochovány jen v pozdějších opisech. Šlo o hrdinské písně, zaříkávadla apod. Z této doby máme zprávy pouze z latinských pramenů a pozdějších přepisů eposů. Patrně kolem roku 750 vzniklo nejstarší známé dílo z germánského jazykového prostoru – Merseburská zaříkadla (Merseburger Zaubersprüche) (dochována až v rukopisu z 10. století). Nejstarší dochovanou ukázkou německého jazyka je latinsko-německý slovník (synonymář) Abrogans, který vznikl kolem roku 760.

Misionářská literatura (do roku 900)

Německá literatura se začala rozvíjet s příchodem křesťanství, v této tzv. karolínské epoše (zhruba 800–900) začali germánské kmeny přijímat křesťanství a tím i antickou vzdělanost. Šiřiteli této vzdělanosti byli kněží, tím se samozřejmě centry vzdělání staly kláštery. Cílem takto přišlých misionářů bylo seznámit germány s křesťanskou naukou, tento cíl se projevil na napsání prvních děl, ve kterých se projevuje nejen přijímání křesťanství, ale i zbytky starého myšlení, zvyků a názorů, které byly v tehdejší společnosti stále velmi silné a nebylo možno je ihned odstranit. Tyto památky jsou zpravidla psány ve starohornoněmeckém jazyce, nejednalo se o ucelený a jednotný jazyk, ale o několik dialektů. V této době vzniklo poměrně značné množství děl, pomocí nichž si lze udělat obrázek i o dřívějších germánských zvyklostech.

Písně o Hildebrandovi

• Píseň o Hildebrandovi, německy Hildebrandslied zapsána někdy kolem roku 810 (pravděpodobně po 802, ale před 816) mnichy z kláštera, tento zlomek tematicky patří do předchozího období, kam někdy bývá řazen, ale jazykově patří do tohoto období. Jedná se o dílo, které v lidové formě existovalo pravděpodobně výrazně dříve.

• Wessobrunnská modlitba, německy Wessobrunner Gebet, napsáno ve wessobrunnském klášteře roku 814, nyní je v Mnichově. Dílo začíná několika aliteračními verši o stvoření světa, po nichž je modlitba zapsaná prozaickou formou.
• Starosaská Genesis

tři evangelijní harmonie (všechny z 9. století)

• Starohornoněmecký Tatian (Althochdeutscher Tatian) – vznikl za redakce Rabana Maura ve Fuldě kolem roku 830. Nejstarší německá evangelijní harmonie.
• starosaský Heliand – sepsán cca v letech 830-850 ve Fuldě neznámým autorem, psán starou saštinou (altsächsich) (Heliand znamená starosasky Spasitel (novoněmecky Heiland))
• starohornoněmecký, přesněji starojihorýnofrancký Evangelienbuch Otfrieda z Weißenburgu (nejstarší německý básník, jehož jméno známe; studoval ve Fuldě u Hrabana Maura a jeho evangelijní harmonie je metrickým přepracováním Maurova Tatiana) – vznikl kolem roku 865, psán ve starém franckém nářečí. Poprvé v německé poezie je zde použit koncový rým (Endreim) místo tzv. Stabreimu

Tyto evangelijní harmonie jsou psány jazykem dnešnímu čtenáři naprosto nesrozumitelným. Krátké ukázky z Helianda a Otfridovy Evangelienbuch v moderní němčině jsou k dispozici v čítance GLOSIKOVÁ, Viera, JIČÍNSKÁ, Veronika. Anthologie der deutschen Dichtung (Bd. I). Praha: Univerzita Karlova – Pedagogická fakulta, 2007. (s. 16–20), ukázky a překlady do moderní němčiny (a někdy i češtiny) všech tří staroněmeckých evangelijních harmonií jsou k dispozici také v dnes již hůře dostupné knize SIEBENSCHEIN, Hugo, ZATOČIL, Leopold. Stručné dějiny německé literatury do roku 1250 : s ukázkami originálů a jejich překlady. Praha: SPN, 1958. (s. 43–52, 63-70). Všechny tři skladby jsou psány v tzv. Langzeilen (Langzeile se skládá ze dvou čtyřstopých veršů, tzv. Kurzzeilen, které bývají v moderních edicích psávány na jednom řádku a odděleny mezerou.) Jejich rýmem byl tzv. Stabreim – rým na přízvučných slabikách.

• Píseň o Ludvíkovi, německy Ludwigslied, sepsána v letech 881–882, jedná se o oslavu vítězství Ludvíka III. nad Normany v bitvě u Saucortu (881)

Otonská doba (900–1050)

V tomto období byla německá literatura vytlačena literaturou latinskou, která se stala zcela dominantní. Přesto tematicky tato literatura souvisela s předchozím obdobím.

• Waltharius manu fortis, pravděpodobně někdy v 2. pol. 9. století, nebo počátkem 10. století hrdinský epos
• Ecbasis captivi, kolem r. 1050 jedná se o zvířecí epos

Německá literatura v letech 1050–1300

Gottfried von Straßburg

Mezi lety 1025–1050 se německá literatura vrátila k němčině (středohornoněmecký jazyk). Počátek tohoto období ovlivnila tzv. clunyjská reforma. Náboženská literatura se soustředila na mystiku, pokání a působila odtažitě (Heinrich von Melk), světská literatura se soustředila především na světská témata (Ezzova píseň, Kronika o císařích). Takto vzniklá díla byla ovlivněna především francouzskými vzory, které do německé literatury pomalu přinášely rytířskou tematiku, čímž se německá literatura začala měnit. Tak vznikla Alexandreida, ale i řada eposů např. Král Rother či Píseň o Rolandovi – kolem 1170.

Po roce 1170 se literatura pomalu měnila do podoby rytířské literatury. Za první dílo tohoto typu v německé literatuře bývá tradičně považována Aeneis, kterou napsal Heinrich von Veldecke. Tzv. dvorský epos byl nadále rozvíjen Hartmannem von Aue, jenž je mj. autorem artušovských románů Erec a Iwein. Za vrcholné období tohoto žánru v německé literatuře je považován počátek 13. století, kdy tvořili Wolfram von Eschenbach a Gottfried von Straßburg. Jejich díla - Parsifal (mezi 1200 a 1210) a Tristan a Isolda (zhruba 1210) - jsou vrcholem tohoto žánru vůbec. Tato díla měla značný vliv na okolní méně rozvinuté literatury (např. na ranou českou literaturu). Neméně významným dílem této doby je hrdinský epos Píseň o Nibelunzích (přibližně 1200).

Koncem 12. stol. se v Německu objevil minnesang, tj. milostná poezie vycházející z principů rytířské literatury. V této poezii vynikli především Walther von der Vogelweide a Reinmar von Hagenau.

Koncem 13. století se již objevují náznaky vzniku nových myšlenkových proudů, které pozvolna pronikaly i do literatury. Příkladem může být epos Meier Helbrecht, jehož autorem je Wernher der Gartenaere.

Německá literatura pozdního středověku 1300–1490

Koncem 13. století a především počátkem 14. století se kultura rytířů a vůbec dvorská kultura dostaly do krize způsobené ekonomickými a politickými vlivy, na tento jev samozřejmě reagovala i literatura. Tím jak ekonomickou iniciativu částečně přebíralo měšťanstvo začali jejich názory pronikat i do literatury. Tím byl jednotný rytířský ideál postupně nahrazován názorovou a vzorovou roztříštěností. S tímto přechodem do německy psané literatury pronikali nové dialekty německého jazyka, které vytlačovaly do té doby téměř jednotný literární jazyk – střední horní němčinu.
Tyto společenském změny přinesly do literatury větší zbožnost a ačkoli tato literatura byla původně ovlivněná rytířskou literaturou, její vliv postupně slábl a postupně převládly spíše náboženské vlivy. Zde se projevily především myšlenky mystiků a lidových kazatelů jako byli Johannes Tauler, Heinrich Seuse (latinsky Suso) či jejich učitel Mistr Eckhart.

Dalším dosti významným jevem bylo sbírání starých spisů, tyto byly různě uspořádávány a ve zkrácené formě shrnuty do knih. Toto se nejvíce projevilo na hrdinských eposech, kde došlo ke zkrácení, kterým se měnil jejich význam a postupně se vytrácel příběh, uspořádání hrdinských eposů se nazývalo hrdinské knížky. Legendy a ostatní literatura byly uspořádány podle tematických okruhů (Lišák Neidhart).

Rozvoj epiky přinesl mnoho zajímavých prvků, mezi nimiž velmi významné místo zaujala satira, kde didaktickou formou vznikla celá řada (nejen z hlediska německé literatury) významných děl. Zde se Heinrich Wittenweiler jako první v německé literatuře pokusil o komický epos – Prsten (Der Ring, pravděpodobně kolem roku 1410), tento autor žil na území dnešního Švýcarska, proto bývá někdy řazen i do švýcarské literatury.

Lyrická poezie měla daleko menší vliv, za nejvýznamnějšího představitele této doby je považován Oswald von Wolkenstein.

Koncem tohoto období začíná na významu nabývat i próza, ve většině případech se jednalo o prózu duchovní, ale existovaly i náznaky budoucího rozvoje světské prózy. Nejznámějším dílem se stal Oráč z Čech (Der Ackermann aus Böhmen), jehož pravděpodobným autorem je Johannes von Saaz (česky Jan ze Žatce).

V průběhu 14. století začalo vznikat německé drama, které vzniklo z náboženských her a postupně v podobě pašijových her a různých velikonočních a vánočních představení zlidovělo a začalo být v německém jazyce.

Zhruba ve stejné době se objevil nový druh dramatického výstupu tj. masopustní hry.

Humanismus a reformace v německé literatuře (1490–1600)

Cílem humanistické tvorby bylo dostat se ze závislosti na náboženské tvorbě. Většina humanistických autorů psala novolatinsky, ale svá díla překládali i do němčiny, v této době bylo do němčiny přeloženo i mnoho klasických děl. Tyto překlady vedly k výrazné proměně němčiny. Pro tuto proměnu je charakteristické prudký rozvoj a určitá kultivace jazyka. Tematicky lze říci, že do literatury pronikly čistě lidové prvky, které byly kombinovány s antickými a italskými vzory (např. Albrecht von Eyb, Niklas von Wyle. Dalším prvkem, který v tuto dobu velmi ovlivnil literaturu byl vynález knihtisku.

Epická tvorba této doby není příliš významná, neboť se zpravidla jedná pouze přebásnění starých děl, či alespoň zpracování starých námětů – knížky lidového čtení (něm. Volksbücher), Enšpígl atp.

Rozvoj prózy byl jednak ovlivněn novými vědeckými poznatky, jednak náboženskými traktáty a filozofickými úvahami. Nejvýznamnější osobností byl v tomto směru náboženský reformátor Martin Luther, jehož překlad Bible ovlivnil německou prózu na dlouhou dobu. Dále se objevilo značné množství novel ovlivněných italskou literaturou.

Drama pokračovalo v rozvoji, který započal již v předešlém období, zpočátku se rozvíjelo pouze latinské drama, později především na universitách vznikala i německá školní dramata (Jakob Wimpfeling, Johann Reuchlin).

Měšťanstvo rozvíjelo tzv. meistersang, za jehož nejúspěšnějšího autora lze považovat Hanse Sachse.

Od baroka k osvícenství (1600–1720)

Po roce 1600 do německého umění a tím i do literatury proniklo baroko, v této době došlo ke sjednocení německého jazyka, tím byla uzavřena jedna fáze rozvoje němčiny, jazyk už s pak nevyvíjí takovým tempem, ale spíše reaguje na nové potřeby. Nositelé kultury této doby byly především panovnické a šlechtické dvory, spisovatelé se pak rekrutovali především z řad učenců a měšťanstva. Literatura se tak stala dostala do situace, že se forma stávala důležitější obsahu.

Německou barokní literaturu politicky ovlivnila třicetiletá válka (1618–1648). V této válce došlo k rozdělení německé literatury protestantskou a katolickou.

V této době napsal Martin Opitz, podle antických a italských renesančních vzorů, první německou poetiku – Buch von der deutschen poeteri (Kniha o německém básnictví), která vyšla roku 1624 a obrovským způsobem poznamenala německou literaturu této doby. Dalšími významnými lyriky se stali např. Philipp von Zesen, Georg Rudolf Weckherlin, atd. Lyrika těchto autorů byla výrazně ovlivněna mystikou.

Epika této doby považovala za stěžejní obsáhlá díla, která byla ovlivněna francouzským, španělským a anglickým románem, romány tohoto typu psalo mnoho spisovatelů např. Anton Ulrich von Braunschweig. Jediný, kdo se v tomto oboru výrazně prosadil, byl Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, jehož román Simplicius Simplicissimus (1669) dosáhl evropské úrovně.

V této době nastal, především v protestantské části, prudký rozvoj divadla (Andreas Gryphius, Christian Weise), latinské drama v německy mluvících oblastech ovlivnili především jezuité (Jakob Bidermann).

Osvícenství (1720–1785)

Osvícenská literatura byla racionalisticky zaměřena, lze o ní tvrdit, že zde lze hledat základy novější německé literatury.

Gotthold Ephraim Lessing

Německá literatura tohoto období byla ovlivněna především francouzskou literaturou, vedlejší vliv lze připsat anglickému empirismu. V první polovině tohoto období se prosadila jednoduchost a přesnost, tyto zásady propagoval především literární kritik J. Ch. Gottsched, po roce 1750 vůči jeho názorům vznikla silná opozice (Johann Jakob Bodmer a Gotthold Ephraim Lessing, kteří prosazovali právo na fantazii a umělcovu svobodu.

V tomto období se rozvíjela především lyrika všech možných typů (přírodní, duchovní, ale i nacionální), nejvýznamnějšími lyriky této doby byli: Friedrich Gottlieb Klopstock a Nikolaus Ludwig von Zinzendorf.
V této době se v německé literatuře prosadila zajímavá forma poezie, kterou byly filosofické didaktické básně, které dosáhly velké popularity (Christoph Martin Wieland).

Významným prvkem německé literatury této doby byl román, který v tomto období prošel relativně složitým vývojem. Do tohoto období lze německý román považovat za druh dobrodružného románu, v průběhu osvícenství se vlivem anglického satirického románu a španělského pikareskního románu přetvořil v společenský resp. utopický román (Christoph Martin Wieland).

Německé drama bylo v této době pod výrazným francouzským vlivem, spíše koncem tohoto období se především díky G. E. Lessingovým názorům začal prosazovat i vliv anglického dramatu (především William Shakespeare) čímž se otevřela cesta k samostatným myšlenkám německého dramatu.

Sturm und Drang – preromantismus (1765–1785)

Prakticky paralelně s koncem osvícenství vznikla skupina Sturm und Drang jejíž cíle byly protichůdné s osvícenstvím. Jejich základním ideálem byl génius, který si určuje svoje pravidla, tématem pak byl rozpor mezi tímto jedincem a společností. Tyto myšlenky vycházely z filosofie J. Herdera. Nejznámějšími představiteli byli: Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Gottfried August Bürger, za nejsilnější část jejich tvorby lze považovat drama a román.

Období klasiky (1729–1832)

V tomto období došlo ke spojení protikladných cílů osvícenství a skupiny Sturm und Drang, dalším ovlivněním německým idealismem a jistým návratem k ideálům antiky nastala v německé literatuře relativně zajímavá situace, kdy byl důraz kladen na harmonii a to jak mezi jedincem a společností, tak mezi rozumem a citem. Největším uměleckým centrem se stal Výmar, někdy pro toto období bývá užíváno označení výmarská klasika.

Do tohoto období patří větší část tvorby J. W. Goetha a F. Schillera, jejich vliv se projevil především v dramatech. Většina dramat této doby je psána v tzv. blankversu, hlavním tématem se stal vývoj osobnosti víceméně směrem k humanistickému ideálu či otázka viny a svobody.

Dalšími výraznými osobnostmi tohoto období byli: Johann Joachim Winckelmann, Wilhelm von Humboldt, Friedrich Hölderlin.

Německý romantismus

Kolem roku 1800 nastal rozvoj romantismu. Romantismus není opakem klasicismu, ale jeho doplněním. Základní podstatou romantismu je touha po nekonečnosti a neomezenosti. Romantismus chce nastolit vládu fantazie, obdivuje vše, co je přírodní a pochází z lidu: lidové písně a zvyky. První období německého romantismu se nazývá (podle města, kde se tento směr v Německu poprvé objevil) jenská romantika (řidčeji i raná), pro tento směr byl stěžejní časopis Athenaeum. Tito první němečtí romantici byli orientováni filosoficky (Novalis, Friedrich Schlegel). Rozlišujeme romantismus raný, vrcholný a pozdní.

Pozdější, tzv. heidelberská romantika (resp. vrcholná romantika), se projevila zvýšeným zájmem o lidovou tvorbu, ze které mnoho jejích představitelů vycházelo: (bratři Grimmové, Joseph von Eichendorff, Adelbert von Chamisso).

Pozdní období německého romantismu (Spätromantik, Heidelberger Romantik) je velmi nejednotné, a to jak ve svých cílech, tak v prostředcích. Velká pozornost je věnována pohádkám (sbírky Brentana a Arnima, bratří Grimmů (Kinder- und Hausmärchen, 1812, se staly po Lutherově Bibli nejčastěji tištěnou německou knihou), umělé (i když částečně inspirované příběhy z Orientu pohádky W. Hauffa). Toto pozdní období bylo ovlivněno realismem a někdy i poměrně silným nacionalismem. Významnými představiteli tohoto směru byli Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann

romantický

• znamená jako v románu, vymyšlený, nereálný, životu vzdálený
• pro Goetha to znamenalo asi tolik jako „nemocný“
• August Wilhelm Schlegel tak označoval křesťanskou středověkou a novodobou literaturu
• pro Novalise znamenal romantismus „učení románu“
• dnes tak označujeme nadvládu pocitů, sentimentalitu, fantazii

Znaky romantického básnictví

• romantismus touží po všestranné poezii, která má být současně vědou, poezií a náboženstvím
• jako symbol pro moc poezie platí „modrý květ“ (něco, čeho člověk nemůže dosáhnout) – „modrý květ“ použil Novalis ve svém díle „Jindřich z Ofterdingen“, které do češtiny bývá přeloženo i jako „Modrý květ“
• romantická ironie nemá žádnou přesnou definici – i její vynálezce F. Schlegel ji nijak nedefinoval. Básník, jako stvořitel díla, má právo zničit iluze, které sám vymyslel. Je stvořitel a rozhoduje proto o tom, co se stane.

Literatura 19. století

Georg Büchner

V 19. století se jednota literatury rozpadla, začalo současně působit více směrů, jejichž cíle a prostředky byly často protichůdné, jednotlivé směry byly ovlivňovány vlastní tradicí a literárními vlivy ostatních států. Nejvýznamnějším literárním směrem Německa 19. století se stal realismus, který prošel poměrně složitým vývojem, kdy se postupně odvrátil od velkých témat k problémům běžného člověka. Nejpopulárnějším žánrem byl román, velmi populární byl i veršovaný epos, pohádka či povídka. Lyrika neměla téměř žádnou odezvu a její význam byl zanedbatelný. Drama bylo populární především v Rakousku, kde navazovalo na barokní tradice. Nejznámějšími tvůrci se stali: Georg Büchner, Theodor Fontane, Heinrich Heine, Eduard Mörike a Wilhelm Raabe.

V tomto období došlo také ke značnému zpolitizování literatury, které umožnilo prudký rozvoj žurnalistiky. Tento trend umožnil vznik skupiny Mladé Německo. Jednalo se o skupinu autorů, jejichž cílem bylo vyjadřovat se k tehdejším problémům, dalším cílem bylo přerušit veškeré tradiční vazby německé literatury. Je logické, že hlavními literárními prostředky této skupiny byly novinářské literární útvary, satira, jejich oblíbeným tématem byly sociální a politické problémy, což vedlo k jejich perzekuci. Působení této skupiny lze vymezit roky 1830 a 1850. Spisovatelé: Ludwig Börne, Heinrich Heine.

Kolem roku 1880 se v Německu prosadil i naturalismus, který pouze rozvíjel témata francouzských a ruských naturalistů, ale do světové literatury nijak nezasáhl. Přesto ovlivnil německou literaturu, tím, že umožnil příchod nových technik a otevřel cestu k hledání nových výrazových prostředků, což umožnilo nástup pozdějších německých literárních stylů.

Německá literatura mezi roky 1900 a 1945

Rainer Maria Rilke

Na počátku 20. století se prosazovaly moderní estetické směry vymezující se vůči naturalismu konce 19. století, který představuje zejména nadále tvořící Gerhart Hauptmann. Mezi těmito směry nechybí symbolismus (Stefan George), impresionismus (Detlev von Liliencron) či dadaismus (Kurt Schwitters). V prvním desetiletí 20. století se německá literatura velmi silně orientuje na světovou literaturu. Do literatury pronikají filosofické (především levicové) myšlenky.^[zdroj?] V tomto období se opět výrazněji prosazuje lyrika (Rainer Maria Rilke) a drama.

Roku 1910 se začal též v literatuře prosazovat expresionismus, který byl až zhruba do roku 1925 dominantním směrem německé literatury. Projevuje se zejména v lyrice, okrajově též v dramatu (Georg Kaiser, Carl Sternheim). Jeho hlásnými troubami se postupně stávají časopisy Der Sturm, Der Brenner a Die Aktion, které všechny vznikají v krátkém časovém rozmezí na počátku druhého desetiletí. Roku 1912 vychází též první básnická sbírka Gottfrieda Benna nazvaná Márnice, která v mnohém naznačuje, jakým směrem se expresionismus bude ubírat. V centru dění už nestojí krása okamžiku nebo snad dokonce krása coby absolutní umělecká hodnota, ale naopak ohyzdnost lidského těla či ošklivost smrti. Tradičními motivy expresionistických básní jsou pocit odcizení tváří v tvář následkům prudké industrializace a urbanizace, které dávají vzniknout neosobním velkoměstům moderního střihu (město jako člověka ničící moloch), pocit blížícího se konce světa, strach z neznámého, hrůzy války apod. Takřka kanonický status získala s léty antologie expresionistické lyriky Kurta Pinthuse Menschheitsdämmerung z roku 1919, v níž mj. vyšly básně Johannese R. Bechera, Georga Heyma, Jakoba van Hoddise, Else Lasker-Schülerové, Georga Trakla či Franze Werfela.

Vlivem zážitků z první světové války a následné špatné ekonomické situace směřovala německá literatura tzv. výmarské republiky (1918 - 1933) k pacifismu (Erich Maria Remarque), socialismu (Egon Erwin Kisch, Anna Seghersová), ale i nihilismu.

Alfred Döblin

Expresionismus, především jeho konec přinesl jednu z nejlepších etap německé literatury, kdy se vedle sebe objevili autoři, kteří ovlivňovali nejen německou, ale i světovou tvorbu. Příkladem takového autora může být Alfred Döblin a jeho román Berlín - Alexandrovo náměstí. Větší část těchto autorů byla dále ovlivňována celosvětovými literárními proudy, jakými byly mj. surrealismus, dadaismus, moderna atp.

Po roce 1933 tito autoři odešli, nebo byli vyhnáni do emigrace, kde se zapojili do různých antifašistických hnutí. Mezi autory, kteří odešli do exilu, nechybí Thomas Mann, Heinrich Mann, Bertolt Brecht, Erich Maria Remarque, Arnold Zweig, Max Brod, Erich Kästner a další. Německá literatura byla po nástupu nacismu sjednocena v oslavném souhlasu s vládnoucím hnutím. Pouze nepatrná část významných autorů zůstala v Německu, tito intelektuálové se pak dostali do tzv. „vnitřní emigrace“ (něm. innere Emigration), kde vyhledávali tzv. „úniková témata“ (Hans Fallada).

Umělecká emigrace vytvořila několik antifašistických center, která se v průběhu druhé světové války přesunula do zámoří. Řada spisovatelů se již z emigrace nevrátila a svým způsobem je tak do německé literatury řazena proti své vůli.

Německá literatura v letech 1945 až 1989

Po roce 1945 bylo Německo rozděleno na tzv. „okupační zóny“, ve kterých veškerá činnost podléhala příslušné vojenské správě, a to včetně udělování nakladatelských licencí. Jednalo se tak o určitou formu cenzury. Zejména americká strana prosazovala od počátku tzv. „převýchovu“ či „nápravu“ (angl. re-education) německého obyvatelstva, k čemuž měla sloužit mj. i vhodná překladová beletrie. Také němečtí spisovatelé se pomocí překladů a experimentů pokoušeli navázat kontakty se světovou literaturou.

Roku 1949 bylo Německo rozděleno na dva státy - socialistickou NDR a kapitalistickou SRN. Vývoj literatur těchto dvou států probíhal kvůli tzv. „železné oponě“ zcela odděleně, třebaže zpočátku docházelo ke spolupráci díky organizacím typu Kulturní svaz pro obnovu Německa či časopisu Ost und West. I tyto pokusy však brzy ztroskotaly.

Literatura SRN

Pozdější nobelista Günter Grass roku 1982

Literatura SRN začala prakticky úplně od začátku, do této země se nevrátil téměř žádný významný emigrant a prosadili se zde prakticky pouze spisovatelé, kteří začali psát teprve po druhé světové válce. Tato literatura navázala na pozdní expresionismus, realismus. Cílem této literatury bylo vypořádat se s nacismem a důsledky druhé světové války, další tématem byla reakce na tehdejší situaci – studenou válku. Takto smýšlející literáti se seskupili do Skupiny 47, jejíž vůdčí osobností byl od počátku až do jejího rozpadu v roce 1967 Hans Werner Richter. Nejednalo se o skupinu v tradičním slova smyslu, která by se řídila jednotným estetickým programem, ale o pravidelné sjezdy, na nichž pozvaní hosté prezentovali své literární dílo a byli podrobeni kritice zbývajících účastníků. Richter byl tím, kdo určoval, kteří spisovatelé se budou smět těchto setkání zúčastnit. K pozvaným patřili mj. Heinrich Böll, Günter Eich, Günter Grass či Siegfried Lenz.

Dále se tato literatura vyvíjela v souladu se světovou literaturou, pro toto období je charakteristické spojování moderních formálních postupů s realistickým líčením. Dalším celosvětově populárním se stalo experimentování s jazykem.

Drama

Významným představitelem poválečného německého dramatu je Wolfgang Borchert, jehož hra Venku přede dveřmi (uvedeno roku 1947 nejdříve jako rozhlasová hra, v témže roce pak i v jevištní podobě) o navrátilci z fronty Beckmannovi tematizuje trpkou zkušenost vojáků vracejících se po skončení války do rozbombardovaného Německa. Borchertova „hra, kterou divadla nechtějí hrát a diváci nechtějí vidět“, jak se drama v podtitulu jmenuje, vykazuje některé prvky expresionismu, současně je ale bytostně určována poválečnou hmotnou i duševní nouzí v Německu a svým obsahem představuje typický příklad tzv. „literatury ruin a trosek“ (něm. Trümmerliteratur).

K tématu války se vyslovuje i starší generace autorů, mezi nimi zejména Carl Zuckmayer, jenž slaví největší úspěch s divadelní hrou Ďáblův generál, která vznikla během války v americkém exilu a poprvé byla uvedena roku 1946 v Curychu.

Od poloviny 60. let se na divadelní scéně prosazují nové tendence, které se přiklánějí k realistickému zobrazení skutečnosti a kritickému zobrazení západoněmecké společnosti. Tyto snahy reprezentují zejména dva odlišné směry - dokumentární drama, jehož předním představitelem je Peter Weiss (Přelíčení), a nová kritická lidová hra (německy das neue kritische Volksstück), k jejímž tvůrcům literární historikové řadí zejména Martina Sperra, Rainera Wernera Fassbindera a Franze Xavera Kroetze.

Literatura NDR

Na rozdíl od SRN se do NDR vrátila celá řada levicově zaměřených spisovatelů (Bertolt Brecht). Kultura se stala součástí rozsáhlého plánování, kterému byly podřízeny všechny oblasti života v socialistickém bloku. Roku 1950 vznikl Svaz spisovatelů NDR, a pouze jeho členové mohli být vydáváni, tento svaz zároveň dohlížel na politickou „čistotu“ díla. Po roce 1950 došlo k určitému útlumu kvality vydávaných děl, mnoho kvalitních děl nemohlo být vydáno, protože nebyli „dostatečně socialističtí“. Tím došlo k tomu, že vycházela pouze díla tzv. socialistického realismu, která neměla příliš velkou kvalitu.

Po roce 1960 se objevili noví spisovatelé, kteří usilovali o určité uvolnění (Christa Wolfová). Toto uvolnění vedlo, především po roce 1970 k mnohem větší pestrosti témat a k pomalé snaze propojit se se světovou literaturou.

Hlavním tématem celé literatury NDR byl vztah k minulosti, nacismu a snaha o jakési popření své spojitosti s Německem, další velmi populárním tématem byly problémy a možnosti člověka za socialismu.

Literatura po roce 1990

V roce 1990 došlo ke znovusjednocení Německa, tím se v německé literatuře otevřela řada problémů jako je srovnání „východu“ a „západu“, problémy vzájemného soužití, vyrovnání s minulostí. Zdá se, že větší část německých autorů se těchto témat zalekla a snaží se navazovat na světovou postmodernu, či tato témata zpracovávat poněkud populisticky.

Odkazy

Literatura

• NEŠPOROVÁ, Jitka. Německá literatura - knihy, o kterých se u nás málo mluví. Pražská knižní revue. 22. září 2011, s. 3–5. Příloha Literárních novin. 

Související články

• Seznam německých spisovatelů
• Rakouská literatura
• Švýcarská literatura
• Pražská německá literatura

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu německá literatura na Wikimedia Commons
• Téma Německá literatura ve Wikicitátech
• Německá literatura v českém překladu, databáze přeložených knih, autorů, překladatelů a nakladatelství, Goethe-Institut
• Německá literatura v zrcadle českých překladů (2014), iLiteratura.cz, 5.3.2015
• Třikrát o současné německé próze na iTvar.cz, 4.12.2015

Autoritní data	NKC: ph117246 PSH: 7060 BNF: cb11976069q (data) GND: 7503128-0 HDS: 011201 LCCN: sh85054380 NDL: 00561603 NLI: 987007565447605171

Portály: Literatura | Německo