Lotyšská pravoslavná církev

Lotyšská pravoslavná církev (lotyšsky Latvijas Pareizticīgā Baznīca) je autonomní církev spadající pod jurisdikci Ruské pravoslavné církve.

Historie

Pravoslaví se v Lotyšsku objevuje už od 11. století, kdy se sem duchovní pravoslavné církve vydali na misijní cestu z Polocku, ale jejich činnost nepřinesla významné výsledky. V oblastech, kde dominovalo katolictví a luteránství, byli pravoslavní většinou Rusové. Procento populace pravoslavných věřících vzrostlo po anexi Ruského imperia a následně po zavedení lotyšského jazyka jako liturgického jazyka. V druhé polovině 19. století přestoupilo k pravoslaví asi 40 000 luteránů; po zavedení náboženské svobody roku 1905 se pouze 25 % věřících vrátilo ke své původní víře. Roku 1836 byla v Rize vytvořena eparchie Ruské pravoslavné církve.

Během 1. světové války byl veškerý majetek pravoslavné církve zkonfiskován německými okupanty a poté, co Lotyšsko získalo zpět svoji nezávislost, nová vláda nechtěla církev uznat. O uznání církve usiloval metropolita Jan Pommers. Roku 1934 byl zavražděn Lidovým komisariátem vnitřních záležitostí. O rok později se metropolita Augustin Pētersons rozhodl přesunout pod jurisdikci Konstantinopolského patriarchy, protože církev neuznala Ruská pravoslavná církev.

Po 2. světové válce byla církev opět začleněna pod Ruskou pravoslavnou církev, při zachování velké autonomie.

Struktura

Lotyšská pravoslavná církev je metropole - hlava církve má titul Metropolita Rigy a celého Lotyšska. Je rozdělena do dvou eparchií Riga a Daugavpils (vytvořená roku 2013).

Na území církve se nacházejí dva monastýry: ženský Monastýr Nejsvětější Trojice a svatého Sergeje Radoněžského v Rize a mužský Monastýr Svatého Ducha v Jēkabpilsu.