Langue

Langue (franc. jazyk) je ve strukturální lingvistice protějšek pojmu parole. S výkladem těchto pojmů poprvé přišel Ferdinand de Saussure ve svém díle Kurs obecné lingvistiky (Course de linguistique générale, česky 1989 v překladu Františka Čermáka).

Jazyk (langue, systém) je abstraktní systém jazykových jednotek znakové povahy a současně se také jedná o pravidla jejich užívání, a to včetně normy a modelů tohoto užívání. Jednoduše se tedy jedná o systém jazyka, který je uložený v mysli každého jedince.

Jazyk je komplexní a tvoří ho tyto rysy:

Jazyk je uložený v mozku, v paměti každého jednotlivce
Jazyk je nadindividuální, je to tedy společenská instituce
Jazyk je produktem minulosti na základě kolektivních zvyků
Jazyk je ucelený komplexní útvar systémové povahy, který má své funkce
Jazyk existuje pouze v mozku
Jazyk je principem klasifikace světa i myšlení, normou faktů mluvy a zdrojem i předpokladem realizace mluvy v promluvách
Jazyk je zdrojem reprodukcí (tedy zdrojem pro parole)
Jazyk je nezávislý na existenci písma

Ferdinand de Saussure přirovnává jazyk k šachové hře. Obecná pravidla a hodnoty figurek odpovídají jazyku a konkrétní situace figurek na desce odpovídá parole.

Langue a parole

Uvnitř určitého jazykového stavu je základní distinkcí rozdíl mezi langue (jazykem) a parole (mluvou). V dnešní době se můžeme setkat také se synonymními pojmy systém-text, Chomského dichotomie kompetence-performance nebo u Hjemsleva s pojmy systém-proces.

Dichotomii langue-parole můžeme skutečně vnímat pouze tehdy, pokud přihlížíme i ke třetímu, nejobecnějšímu saussurovskému pojmu langage (řeč). Pod pojmem řeč rozumíme obecnou schopnost jazyka, která nám umožňuje realizaci mluvy.

Systém a opozice

Jazyk je systémem arbitrárních znaků a stejně tak v sobě nese i pravidla jejich používání (tedy jejich realizací v parole). Systém nemůžeme chápat pouze jako výčet jmen pro příslušné objekty, ačkoliv tento původem aristotelský přístup můžeme v některých dílčích přístupech nalézt. Pojem systém rozumíme jako uspořádanou síť vztahů, která je ucelená v komplex. Principem uspořádání těchto znaků je opozice. Opozicí zde rozumíme vztah mezi členy paradigmatu, případně také vztah vůči jiným paradigmatům. Systém obsahuje pouze rozdíly (opozice) tudíž v něm není nic pozitivního. Vše, co znak odlišuje, ho zároveň s tím i vytváří. Opozicemi se velmi zabývala Pražská škola a to především v oblasti fonologie. U hlavních čtyř typů opozic je důležité zohlednit jejich vztah k rozdílu langue-parole. Každý foném je v systému vymezený vždy více opozicemi, ale jeho konkrétní zapojení klade důraz pouze na některou.

bilaterální-multilaterální d:t - d:p

V případě d:t se jedná o opozici znělosti/neznělosti, v případě d:p se jedná o vztahy alveolární/labiodentální a současně také znělá/neznělá, přitom obě opozice mají ještě vlastnost okluzívní. Bilaterální opozice se vyskytuje pouze mezi jednou dvojicí fonémů, multilaterální se vyskytuje mezi více fonémy.

izolované-proporcionální p:š - d:t : b:p : g:k

Izolovaná opozice se vyskytuje pouze u jednoho páru, zatímco proporcionální se naopak vyskytuje u více párů. V příkladu d:t : b:p : g:k se jedná o opakování znělý/neznělý.

privativní-graduální-ekvipoletní
- privativní je například opozice znělosti d:t. Je založena na (ne)přítomnosti jednoho znaku. Tato opozice se stala základem binarismu, Tedy binárních opozic, které především rozpracoval Roman Jakobson.
- graduální například i:e∈:æ je opozice zaznamenávající stupňování daného rysu. V tomto případě jde o otevřenost.
- ekvipolentní například p:k není ani privativní, ani graduální, ale její členy jsou ekvivalentní logicky a liší se více rysy

konstantní-neutralizovatelné p:b

Fonémy p:b jsou opozicí v tomto případě pouze v některých pozicích. Tento druh opozice už není pouze systémovým, ale přechází už do parole a dal vzniknout principu neutralizace.

Opozice ovšem můžeme nalézt ve všech rovinách (např. gramatická opozice mezi aktivum-pasivum nebo lexikální mezi chytrý-hloupý). V takových případech ovšem systém opozic není příliš rozpracovaný. Někdy lze použít typ opozic známých z fonologie:

bilaterální: aktivum-pasivum
privativní: negace-pozitiv
graduální: některé případy synonymie
neutralizovaná: např. neosobní subjekt

Odkazy

Související články

Literatura

SAUSSURE, Ferdinand de. Kurs obecné lingvistiky: přehled a slovníky. Vyd. 3., upr., V nakl. Academia 2. Překlad František Čermák. Praha: Academia, 2007, 487 s. Europa, sv. 12. ISBN 978-802-0015-686.
ERHART, Adolf. Základy jazykovědy. 2., upr. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 198 s. Učebnice pro vysoké školy. ISBN 80-042-4612-5.
ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. Vyd. 3., dopl. Praha: Karolinum, 2001, 340 s. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 978-802-4601-540.