Přeskočit na obsah

Karel Šimanovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel Šimanovský
Karel Šimanovský (1873)
Karel Šimanovský (1873)
Narození4. listopadu 1826
Skřivaň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí14. června 1904 (ve věku 77 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy

Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Šimanovský, vlastním jménem Karel Šíma (4. listopadu 1825 Skřivaň u Rakovníka[1]14. června 1904 Praha[2]), byl český divadelní herec a režisér.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině rolníka, začal studovat na německé škole v Rakovníku, přáním rodičů bylo, aby se stal knězem.[3] Z hmotných důvodů musel opustit gymnázium, vyučil se truhlářství a řezbářství.

Upozornil na sebe v ochotnickém divadle staroměstských řemeslníků a tovaryšů a v roce 1845 vstoupil do pražského Stögrova divadla. Až do roku 1848 mu ale herectví bylo jen vedlejším povoláním, dále pracoval jako truhlář. Poté hrál profesionálně ve Stavovském divadle, ale v roce 1851 po zrušení subvencí pro česká představení byl propuštěn.[4] Kočoval necelý rok s J. K. Tylem po venkově u společnosti J. Kullase, pak byl znovu přijat do Stavovského divadla, kde zůstal až do roku 1862. V tomto roce přešel do Prozatímního divadla a v roce 1881 do Národního divadla, kde zůstal až do roku 1898. Dvakrát zde byl jmenován režisérem (1874–6, 1880–1), ale vždy se funkce z osobních důvodů vzdal. V roce 1903 byl zvolen předsedou Ústřední jednoty českého herectva.

Hrál především tragické a hrdinské role (Hamlet, Othello, Král Lear, Julius Caesar v Shakespearových hrách, Rudolf II. ve hře Magelona J. J. Kolára). V 50. a 60. letech 19. století patřil k nejlepším představitelům Schillerových postav. Byl znám především jako vynikající deklamátor, jeho postavám ale mnohdy chyběla živost.

Je pohřben v Praze na Olšanském hřbitově (Olšanský hřbitov VI, odd. 3, hrob 9).[5]

Rubeš a Tyl našli mne v Karlíně koncem r. 1844. Byl jsem řezbářem, jak se píše ... ono to ale vlastně ani řezbářství nebylo: tak jsem lepil a strojil drobné okrasy, jak to tenkráte bývalo. V prázdné chvíli nedělní jsem hrával s ochotníky a tu jedenkráte přišli oba apoštolové divadelnictví, jak jsme Tylovi a Rubešovi říkali, na nás podívat. Nějak jsem se jim zalíbil a už mě nepustili.
—  Karel Šimanovský [6]
  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Františka, sign. FR Z8, s. 203
  3. NERUDA, Jan. Ve službách českého divadla, vydal L. Mazáč, Praha, 1927, str. 198
  4. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 488
  5. Doprovodná informační cedule umístěná u hrobu Karla Šimanovského na Olšanském hřbitově v Praze. (Olšanský hřbitov VI, odd. 3, hrob 9)
  6. Sirius: Vendelín Budil, In: Divadlo, roč.II, č.17, 1. června 1904, Praha, str. 410

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Sirius. Za Karlem Šimanovským, In: Divadlo, roč.II, č.19 a 21, Praha, 1904, str. 409–412, 454–6.
  • NERUDA, Jan. Ve službách českého divadla, vydal L. Mazáč, Praha, 1927, str. 198–200.
  • VODÁK, Jindřich. Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 34–36.
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 487–8.
  • ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 110, 147, 149, 185, ISBN 80-200-0782-2.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 73, 226, 320, 406, 463, 464.
  • FROLÍK, František. Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka – Gelton, 2016. 315 s. ISBN 978-80-88125-04-4. Kapitola Karel Šimanovský, s. 81–83. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]